Celý svůj teologický život razím tezi, že uvnitř církví – a mám tu na mysli církev moji, katolickou, a církev Českobratrskou, mému srdci tak milou – jsou skutečně velká teologická rozdělení a hádky o tom, co bychom mohli v krajním zjednodušení nazvat „dogmatem“, spíše výjimečná. Nepřináší mi to kdovíjakou popularitu, ale myslím si, že příčinou vnitro i mezicírkevních rozporů bývá ponejvíce slabá, někdy dokonce mizerná míra duchovní a kulturní hygieny než teologická, věroučná a církevní diference.
Potřeba lidské zralosti
Dokážu pochopit a respektuji, že si křesťané různých církví, a tedy i já, někdy až úzkostlivě drží a hýčkají své pojetí svátostí (zvláště eucharistie), církevní struktury, etických důrazů, služebného kněžství či manželství. Jenže už tolikrát jsem zažil tak zásadní neznalost vlastního církevního učení, že nebylo vůbec jisté, zda je onen katolík ještě katolíkem a protestant protestantem. Kde se však rozhořel boj na život a na smrt a lidé uvnitř jedné církve nebo dva jinověrci si nemohli přijít na jméno, tam jsem vždycky viděl žalostnou úroveň lidské zralosti, kulturní a náboženské velkorysosti a hlavně – neochotu jednat s druhým jako s člověkem, jako s Božím dítětem.
Upřímně, když někdo jazykem ulice nadává druhému do helvítů, papeženců či laiků (a roli tu nehraje sociální status nebo vzdělání), nebývá to projev teologické vyhraněnosti, jako spíš jeho duševní anebo duchovní nepohoda. Tu nespraví žádné teologické bádání, stohy přečtených knih a seminářů, nýbrž účinná, odborná pomoc a hlavně – modlitba. U sta hromů, jak já bych se někdy rád opravdu do morku kosti, poctivě teologicky pohádal!
Rozdílné názory
Nesleduji pod drobnohledem křesťanské internetové diskuse, ale občas se mi stane, že se pod mým článkem či jinde rozhoří boj apokalyptických diskutérů. Ať už se jedná o názory týkající se islámu, uprchlíků, homosexuality, politiky, eutanázie, adopcí, rodiny, sexuální etiky nebo financování církví, téměř vždy se jedná o extrémní, emocemi vyhrocené debaty, které se v tom nejhorším případě odvolávají na biblické překlady překladů a tak okatý fundamentální výklad Písma, že vás až poleje stud a cítíte se – i když za to nemůžete – jako přistižen v nedbalkách. Nenosím žádné odznaky teologické vzdělanosti nebo církevní moci, ale kdybych se někdy s mými přáteli křesťany rozešel kvůli tomu, jak smýšlí o eucharistii nebo kněžství, na místě bych se ze všech těch šatů svlékl a šel domů.
Do posledního dechu se budu přít o to, zdali má křesťan pomáhat těm, které potkalo neštěstí, ale nečekejte ode mne, abych otáčel oči v sloup jenom proto, že můj teologický kolega není ze závěrů Efezského ekumenického sněmu tak rozechvělý jako já, když jsem zrovna musel dohledávat některé formulace tehdejších církevních otců. Ať jsem třeba poslán k šípku za to, když věřím, že milovat se může v hloubce toho citu muž se ženou, ale i muž s mužem a žena se ženou, ale dělat nade mnou kříž jen proto, že mi pramálo říkají Lutherova Predigten und Schriften z roku 1524 nebo pastýřské listy některých současných biskupů, si nezasloužím.
Já a můj bratr
Proč nad stěžejními teologickými tématy tak často vyhřezne vzájemná nevraživost až nenávist, a přitom je nad slunce jasnější, že obvykle nejde o téma samo, ale spíš o osobní, suterénní, kanalizované spory? Stalo se vám taky někdy, že jste si připadali jako prašiví psi, protože jste nevěděli nic o události či pojmu, které byly druhému symbolem jeho duchovního probuzení? A stalo se vám, že jste kolikrát chtěli opravit toho „nevědomého“, prostého bratra v Kristu citací z řeckého nebo hebrejského textu (nedej bůh z katechismu), a to s takovou mírou tklivé účasti nad tím, že on vašich výšek dosud nedorostl a do vašich hloubek nesestoupil? K tomuhle nás vede dobrá zpráva o naději, kterou nám přinesl Boží Syn? To je málo.
Není cesty zpět
Jestliže se, jak občas vidím, lidé vylučují z církve a z duchovenské služby jenom proto, že mají jiné mínění třeba o homosexualitě, manželství nebo u nás, katolíků, o ekumenismu, je to to nejhorší, k čemu jsme po dvou tisících letech od narození Ježíše mohli doputovat. Kdyby mě někdy náhodou napadlo dělat z okrajových, dobově a kulturně podmíněných skutečností jádro Kristova poselství a podle nich soudit druhé, připomněl bych si slova katolického teologa, religionisty a církevního //enfant terrible// Hanse Künga o těch, kteří by se nejraději vrátili hluboko do 16. století a jistě do doby před-demokratické a před-ekumenické. „Církev žije ‚zespoda‘ a ti ‚nahoře‘ prohrají svůj boj proti rovnoprávnosti žen dříve nebo později stejně, jako jej prohráli proti ‚čarodějnicím‘ nebo proti demokracii a lidským právům.“
Nejsem nostalgik, ale vážně bych nechtěl, aby na mě lidi jednou vzpomínali jako na toho, kdo své vlastní bolesti, nesnáze a prohry projektoval do náboženského boje uvnitř své církve nebo vůči bratrům a sestrám v jiných církevních společenstvích. Různá teologická mínění (theologúmena) a tradice jsou nejatraktivnější v jednání a životě těch, kteří by byli následováníhodní i tehdy, kdyby nebyli křesťané anebo nevěřili v Boha vůbec. Poznal jsem takových v evangelické i katolické církvi dost a dost.
Křesťan je ten, kdo…
Snad chápu, proč došlo k rozdělení západní a východní církve a proč každá z nich už tisíc let dýchá napolovic. Snad něco vím o tom, proč došlo k reformaci a proč se musela objevit velká obrodná hnutí a z nich pak církve. Snad mi neušlo, proč je katolík katolíkem, byzantinec byzantincem, lutherán lutheránem a český bratr českým bratrem. A protože si myslím, že nežijeme na konci věků a že nás zásadní společenské a církevní změny teprve čekají, nejsem stran současné podoby církevního rozdělení pesimista, spíš naopak. Mějte mě třeba za špatného chlapa, ale to, co podle mě vede k trvajícímu rozdělení a vnitro či mezicírkevním a mezináboženským hádkám, není věroučná různost, ale fanatismus, doktrinářství, chuť po moci, vlastní neuspořádanost života, negativismus jako program, závist, mizerná duchovní a kulturní hygiena a prachobyčejná hloupost.
Myslím si, že právě teologická a církevní pestrost vytváří jednotu, po které tak toužíme. Víc než nejednota mě však trápí extrémní postoje postavené na emocích, polopravdách a neznalosti, jimiž jejich nositel vlastně vytváří jiný, paralelní náboženský kult. Křesťan je pro mě ten, kdo uvěřil v Lásku, ne ten, kdo uvěřil ve vlastní pravdu.
Autor: Zdeněk A. Eminger
Zdroj: Český Bratr
