První sudetoněmecký sjezd v Česku vyvolal na politické scéně i na sociálních sítích tvrdou vlnu odporu. Odpůrci akce v Brně vytáhli hesla o „Sudeťácích“ a jedna z političek dokonce zveřejnila seznam českých „kolaborantů a zrádců“. Proč se v tuzemském veřejném prostoru stále častěji objevuje rétorika vnitřního nepřítele? Jak moc jsou takové seznamy nebezpečné pro celou společnost a lze se proti nim vůbec nějak bránit? O zraňující i léčivé síle slov mluví v rozhovoru filozof jazyka Tomáš Koblížek z Akademie věd ČR.
V Brně se koncem května uskutečnil vůbec první sudetoněmecký sjezd v Česku, jako plánovaná součást festivalu Meeting Brno. Proti tomu se vzedmula vlna nesouhlasu a kritiky, proti byla vládní koalice, premiér Andrej Babiš sjezd označil za nešťastný, německá strana si podle něj není vědoma, jak je to pro české občany (zvláště ty starší) citlivé téma. Německá AfD i české strany SPD, Motoristé a KSČM jsou ostře proti pod hesly typu „Sudeťáky tu nechceme!“ Jak tyto reakce ze strany politiků a veřejnosti vnímáte coby filozof jazyka? Co ve skutečnosti říkají, jaký mají účel?
Asi nešlo přehlédnout, že tvrdé nenávistné projevy nesměřovaly pouze k obyvatelům Německa, ale také obyvatelům Česka, kteří akci pomáhali organizovat nebo kteří ji podporovali. Byli prezentování jako kolaboranti, dokonce jedna významnější politička publikovala seznam „zrádců“. Děly se tedy dvě věci naráz: nacionalistické útočení na „cizince“ a útočení na „vnitřního nepřítele“ mezi námi. Toho je dobré si všimnout, protože v Česku je nyní čím dál častěji uplatňována rétorika boje proti nepříteli ve vlastních řadách: neziskovým organizacím, médiím…
Nedávno i z vrcholných míst politiky zaznělo, že zde existuje cosi jako deep state, zlovolné spiknutí lidí či organizací ovlivňujících potajmu chod státu. Já tedy tuto debatu vnímám mj. jako případ dalšího uplatňování logiky „vnitřního nepřítele“, která se může nebezpečně vyvinout.
Má tedy co říct k současnému sváru ohledně sjezdu nejen historický pohled (ať už zkreslený či nezkreslený), ale taky teorie nenávistného projevu nebo lhaní?
Ano. Například bychom se mohli věnovat tomu, že zmíněný „seznam nepřátel“ je řečový akt svého druhu. Často není vnímán následovníky populistických či extrémistických hnutí jen jako seznam, ale jako výzva k přímé akci, k napadání, verbálnímu i fyzickému. Jakmile začnou vznikat seznamy zrádců, je dobré zpozornět.
Jak se mají efektivně bránit ti, kteří se na takových seznamech objeví? A dá se proti takovému nenávistnému „řečovému aktu“ bránit nějak organizovaněji, systémověji?
Nejprve řeknu, že jde hlavně o otázku autorit. Pokud se nenávistně vyjádří o Němcích či podporovatelích sjezdu nějaké politické autority, zároveň stanovují normu, že takto se lze vyjadřovat – lidé na sítích i na ulici pak začnou konat. Takové vyjádření se může promítnout nejen do nenávistného sprejerské útoku na německou instituci v Česku, k čemuž došlo v Chebu, ale třeba v ještě něco horšího.
Existuje pak více možností, jak reagovat. Jedním z nich je upozornit dotyčnou autoritu na důsledky, které takové vyjadřování má pro ni samotnou. Například lze říci, že publikovala cosi, co asociuje seznamy Židů, a veřejnost to vidí – ukazuje se jí jako někdo, kdo sahá k projevům, které v minulosti charakterizovaly zavrženíhodné režimy.
Funguje ale v praxi taková argumentace? Není běžné, že v takových chvílích se „pachatel“ z takového zaslouženého osočení vymlčí nebo vymluví, třeba odvedením pozornosti, očerněním jiného nebo prostřednictvím dalšího argumentačního faulu? A jak udělat to, aby k tomu nedošlo, případně aby takové křivé uhýbání „pachateli“ neprošlo?
Větší význam může takové upozornění mít pro známého politika, tím spíš pokud jde o „davový nesouhlas“, nemá však běžně žádný význam pro anonymního uživatele sítí. Reagování ale nemusí mít za cíl jen agresora od něčeho odradit. Vaším posluchačem není často jen dotyčný útočník, ale širší publikum, které díky vaší reakci může nahlédnout něco, o čem dosud neuvažovalo. Reakcí také veřejně odmítnete roli pasivního pozorovatele, která je vám takto vnucena: veřejně ukážete, že jste aktér, nejen pozorovatel dění.
Dlouhodobě sledujete lhaní a nenávistné projevy ve veřejném prostoru. Mají tyto dvě kategorie něco společného? Upozornil byste na typ nebo typy lhaní, o kterých se běžně moc neví?
Zcela jistě. Nenávistné projevy nejsou v právu ani filozofii jazyka chápány jako jakékoli vyjadřování nenávisti. Jde o vyjadřování nenávisti ve vztahu k někomu jakožto členovi určité skupiny – protože je žid, gay, muslim či Ukrajinec. Toto vyjadřování nenávisti je přitom založeno na nějakém předsudku, tedy deformovaném pohledu na tyto lidi: Židé mají být egocentrickou a ziskuchtivou skupinou se sklony ke komplotům, gayové jsou údajně nebezpeční pro děti, muslimové údajně tíhnou k násilí apod. Lhaní o těchto skupinách se pak s nenávistnými projevy propojuje tím způsobem, že posiluje mýty o těchto lidech – a podporuje hněv či zlobu vůči nim.
Zmínil jste, jak reagovat na útočníka, jak si ale pěstovat mentální imunitu proti takovému užití jazyka v běžném životě? Můžu jazyk použít jako léčivý prostředek pro své vlastní vyrovnání se s verbálním útokem, pokud jsem zrovna obětí? Nebo je v takové chvíli lepší ke kategorii slov raději nesahat?
Při vaší otázce mi vytanula na mysli obranná technika zvaná apropriace, česky snad „přivlastnění“. Nejen v češtině existuje spousta výrazů určených k tomu ponižovat členy nějakých skupin: buze*t, žid*k, Úk*čko. Apropriace pak spočívá v tom, že členové skupiny toto slovo namířené proti nim převezmou a začnou se jím navzájem oslovovat, nejčastěji v rámci ironie a humoru – v jednom okamžiku tak LGBT komunita začala používat původně útočné slovo queer, označující mj. devianta. Z průzkumů plyne, že toto apropriování nenávistného výrazu utlumuje jeho útočný náboj a následně funguje méně jako útočné slovo.
Tenhle typ obrany samozřejmě nelze použít vždy. Ale je to dobrým dokladem toho, že součástí obrany proti nenávisti v jazyce je určitá vynalézavost, nápad, co v historicky jedinečné situaci dělat. Podoba nenávistných útoků se rychle mění a dobrá obrana bude vždy ta vynalézavá, nespoléhající jen na existující recepty.
