Doufám, že napravený hříšník vyhraje medaili!

Zaslechla jsem v rádiu rozhovor o jednom z účastníků letošních olympijských her. Jednalo se o plážového volejbalistu, který se před mnoha lety dopustil ošklivého trestného činu. Byl odsouzen, trest si odseděl a podle všeho změnil svůj život. Intenzivně se začal věnovat sportu a dosáhl takových úspěchů, že se kvalifikoval až na olympiádu. Olympijský výbor jeho země se rozhodl ho do Paříže vyslat. Podle jeho mínění se sportovec v životě napravil, svého činu litoval a odpykal si stanovený spravedlivý trest. Dali mu důvěru, že bude důstojně reprezentovat svou zemi.

Když byly zveřejněny seznamy účastníků, nastal poprask. Strhla se mela. Ozvali se pohoršení. Rozmazávali sportovcovo dávné provinění a vyjadřovali hysterické obavy z recidivy. Sportovec konstatoval, že co se stalo, stalo se. Uvědomuje si, že po zbytek života ponese následky. 

Diskutující v rozhlase rozebírali, co si o tomto případu myslet. Máme souhlasit s pohoršenými protestujícími, kteří vykřikují, že sportovci jsou vzory mládeže – a jakýpak je tohle vzor? Jednou už byl ve vězení, a tak až do smrti musí být opovrhován, umlčován a vysmíván. Na druhou stranu zazněl opatrný návrh, nebylo-li by lepší souhlasit s olympijským výborem, který dal důvěru člověku poctivě usilujícímu o nový život.

Naskýtá se otázka, kdo je tedy lepším vzorem? Hypoteticky ten, kdo měl od mládí všechnu podporu, kterou potřeboval, a jehož cesta k úspěchu neměla žádnou překážku? Jenže jaké poučení si z takového života mohou vzít ti, kdo naráželi hlavně na překážky a o podpoře si mohli nechat jen zdát? Není snad spíše vzorem hodným následování ten, kdo vlastní vinou pokazil, co mohl, ale pochopil svou chybu, změnil své myšlení a nastartoval svůj život znovu od začátku? Moudří pánové diskutovali, přikláněli se chvíli na tu, chvíli na druhou stranu, a na závěr se usnesli velmi rozvážně a s mnoha vymezujícími dodatky a podmínkami, že tedy nejspíše je správné takovému člověku dát šanci.

Moc se mi líbí, že onen sportovec svou vinu nijak nesnižoval, nevymlouval se na okolnosti nebo nespravedlnost. Poctivá otevřenost je nesmírně statečná. Strašně nelaskavé a nemilosrdné mi naopak přišly soudy „spravedlivých“. Neměli mu co odpouštět, a přece zadržovali jeho vinu. Já věřím v možnost proměny lidské bytosti. Věřím v růst a zrání. Mám zkušenost s vlastními chybami a s mocí Boží lásky. Vím, že přes všechny mé poklesky a všechna má selhání mi Bůh drží palce a chce, abych byla úspěšná, abych naplnila svůj potenciál. Je mi jasné, že o mně nemá iluze a zná každou moji myšlenku. A přece mě nedrží stranou od lidí, ba dokonce mě vystrkuje na pódia, k řečnickým pultům nebo do médií. Má mě rád a věří mi. Doufám, že ten sportovec vyhraje nějakou medaili. Řekla bych, že by mohl, protože jsem si jistá, že Bůh mu fandí. On nám totiž věří.