Britská akademie lékařských univerzit nedávno zařadila sociální sítě na stejnou úroveň zdravotních rizik, jakou představuje kouření. Data z TikToku ukazují, že předstupeň klinické závislosti se u uživatele vytvoří už po necelé hodině sledování krátkých videí, přesto se v Česku debata o jejich dopadu na dospívající stále smrskává na pouhou „slabou vůli“ jednotlivců.
Proč český stát v ochraně dětí zaspal a z internetu se stalo prostředí nihilistické radikalizace? Publicista, pedagog a mluvčí Českých elfů Bob Kartous v rozhovoru vysvětluje, proč je tvrdá evropská regulace jedinou funkční sebeobranou a jak chce herním startupem pomoct nefunkčnímu školskému systému.
Mnoho lidí, a to nejen mladých, má pocit, že jejich neschopnost odložit telefon je prostě jen jejich osobní selhání a slabá vůle. Je tohle vnímání mylné? Proti jak sofistikované mašinerii vlastně jako jednotlivci stojíme?
Z dat, která unikla společnosti ByteDance provozující TikTok, vyplývá, že nutkavost vracet se k obsahu sociální sítě vzniká v průměru po zhlédnutí 260 krátkých videí. To je zhruba několik desítek minut. Za půl hodiny sledování je možné vytvořit si předstupeň nové formy závislosti, jelikož závislost na sociálních sítích, stejně jako na hrách, je klinicky uznaná. Britská akademie lékařských univerzit nedávno publikovala prohlášení, v němž řadí sociální sítě z hlediska zdravotních rizik na úroveň kouření.
Netýká se to samozřejmě jen TikToku. Rychlost, s jakou algoritmy dokážou přečíst osobnostní nastavení uživatele, je skutečně ohromující. Vlastně se jedná o velmi přesný diagnostický nástroj, jehož cílem ale není pomáhat, nýbrž udržet uživatele na síti co nejdéle. Čím déle tam zůstává, tím pravděpodobněji dojde k monetizaci jeho přítomnosti, tedy k nákupu na základě zobrazené reklamy. Termín attention economy (ekonomie pozornosti) reflektuje právě snahu získat lidskou pozornost a uspět v obrovské konkurenci. Sociální sítě jsou vítězi tohoto krysího závodu a používají k tomu nejdokonalejší nástroje: zjistí přesně, kdo jste, a nabídnou vám emoční „hook“ (háček), kterým vaši pozornost zachytí.
Platí to pro všechny generace. Zákeřností tohoto digitálního businessu ale je, že dospívající ještě nemají dostatečně silné obranné mechanismy ani kapacitu metakognice – tedy náhledu na vlastní chování –, které by jim umožňovaly rozpoznat rizika a tuto formu emoční podlézavosti odmítnout. Ještě horší je situace u těch, kteří trpí emoční či sociální deprivací a stávají se tak jednoduchou kořistí těchto algoritmických predátorů.
Abychom ale nezpochybňovali lidskou vůli, dospívající se mohou naučit regulovat své chování. Nedávno mi na jedné základní škole patnáctiletí říkali, že si sami nastavili časový limit. To je projev silné vůle, která může svépomocí překonat kompulzivitu. Nicméně pro společenskou ochranu je důležité hledat plošná řešení, tedy regulaci a tlak na ty, kdo chtějí těžit z našeho emočního rozpoložení.
Akt o digitálních službách (Digital Services Act) je soubor unijních pravidel, který reguluje digitální prostor v celé EU. Jeho hlavním cílem je nastavit jasná pravidla pro technologické giganty, jako jsou Meta, TikTok, Google či Temu, a vrátit pravidla do rukou uživatelů.
Často se ale objevuje názor, že jakákoliv regulace internetu ze strany EU je „cenzura“. Jak v tomto kontextu vnímáš evropský Akt o digitálních službách (DSA)?
DSA není cenzura, je to snaha ochránit uživatele digitálních služeb a zároveň dílčí krok k zabezpečení ochrany evropského demokratického prostoru před systematickým zneužíváním a před snahou ho poškodit. Ty názory ale znám a stejně tak protagonisty, kteří je šíří. Jde buď o otevřeně prokremelské hlasy, které pouze reprodukují ruskou propagandu, nebo o protagonisty podobně laděného oportunismu, kteří nejsou otevřeně proruští, nicméně svými většinou silně zastaralými představami o svobodě projevu napomáhají témuž.
Do té první skupiny patří celá česká dezinformační scéna. Pro ni je pochopitelně ohrožující, pokud by EU začala účinně omezovat vliv digitálních manipulací. Ta druhá skupina je reprezentována lidmi jako bývalý europoslanec Jan Zahradil nebo současný Alexandr Vondra. Ten první je známý vazbami na komunistickou Čínu a jeho demagogické odkazování se ke svobodě slova je flagrantně směšné. Ten druhý je z mé zkušenosti zřejmě jen obětí vlastního věku a ješitnosti, člověk, který digitální éře nerozumí a ostentativně na to kašle.
A pak je tu ještě jedna skupina – lidé, kteří věří na ideu „internetu 1.0“, tedy svobodného decentralizovaného prostředí, v němž není místo pro regulace. Ale taková idea je nenávratně pryč, internet se stal doménou hegemonů, proti jejichž zájmům monetizovat naše emoce a klidně kvůli tomu zničit demokracii tu stojíme.
Potřebujeme regulaci, potřebujeme ochranu zdravého vývoje mladých lidí a potřebujeme ji rychle. Jelikož nemůžeme v tomto směru spoléhat na provinční českou pomalost, musíme nutně spoléhat na evropský pákový efekt a rozhodnost progresivnějších zemí.
Jaké dlouhodobé stopy zanechává současné fungování sociálních platforem na psychice a schopnosti se soustředit? Pozoruješ je i ve své pedagogické praxi?
Dost zásadní. Stačí se bavit s teenagery. Dlouhodobá emoční exploatace na sociálních sítích, postavená na vzorci silných a krátkých emočních stimulací, jednoduše unavuje mozek. Mladí lidé vám sami řeknou, že po hodinách na sítích se cítí více smutní a znudění; mají pocit, že svět kolem nich je plochý a nezajímavý. Proto se raději vracejí do nekonečného proudu stimulací, které zaženou pocit stísněnosti.
Je to úplně stejné schéma, jako když někdo bere stimulanty k tomu, aby se cítil rychlejší, bystřejší nebo zábavnější. Po jejich odeznění dochází k úplně stejnému stavu nespokojenosti. Proč tak dramaticky narostl problém se sebepoškozováním v době nástupu sociálních sítí? Zjevně také proto, že mladí lidé hledají nové formy stimulace. Sociální sítě je nejprve podnítí a pak nabídnou návody, jak to dělat.
Krátké formáty videí o délce desítek či jednotek vteřin navíc významně destruují pozornost. Děti a dospívající pak mají zákonitě problémy soustředit se na náročnější témata, která vyžadují delší expozici, notabene pokud jsou textová a nejsou dostatečně emočně stimulující. Samozřejmě nemůžeme tvrdit, že jde vždy o čistou kauzalitu, nicméně i korelace jasně ukazuje, že problém je minimálně zesilován.
Jak obrazovky mění strukturu mozku
Rozsáhlý výzkum publikovaný v časopise Computers in Human Behavior (Na Dong et al., 2024) zkoumal data od 4 557 dospívajících po dobu tří let. Výsledky ukázaly, že časté sledování videí a obrazovek (SMA) přímo vede k nárůstu vnitřního stresu a úzkostných poruch. Pomocí magnetické rezonance vědci navíc prokázali, že toto chování fyzicky snižuje celkový objem a plochu mozkové kůry a oslabuje funkční konektivitu v klíčových nervových sítích (CON a RTN), které jsou zodpovědné za kognitivní kontrolu a emoční stabilitu dospívajících.
Vedle toho je tu řada negativních externalit. Je to prostředí, kde se formuje světonázor a postoj ke společnosti i k sobě samým. Dospívající jsou pod silným vlivem vzorových modelů jednání, které frustrované kluky rychle dovedou do prostředí manosféry a frustrované holky zase k přesvědčení, že už v sedmnácti potřebují mít nabotoxované rty.
Sociální sítě jsou prostředím stále více nihilistické radikalizace, která není založena na příslušnosti k ideologii, ale na pouhé nenávisti ke světu kolem. Deformují vztahy, neboť nabízejí velmi iluzorní, mělkou substituci, a povzbuzují vzájemnou společenskou agresivitu, protože jejich prostředí se řídí úplně jinými zákony než vztahy ve fyzické blízkosti.
Jsem už unaven hloupými názory některých jinak docela chytrých lidí, kteří se domnívají, že tohle všechno lze zvládnout pouhým „vzděláváním“ a že společnost už se v takových okamžicích historicky ocitla. Ne, poprvé jde o technologii, která dokáže vytěžovat lidskou slabost na té nejintimnější úrovni a svou dokonalostí překonává kapacity lidského emočně-kognitivního potenciálu. S nástupem AI se toto riziko extrémně zvyšuje.
Zmiňuješ nihilismus a nenávist ke světu kolem. Nečelíme tedy kromě technologického problému i hlubší hodnotové krizi?
O takzvané nihilistické radikalizaci mluvil Jan Charvát z FSV UK, přední český odborník na extremismus, na kulatém stole, který k tématu radikalizace mladých lidí pořádala Česká rada dětí a mládeže (ČRDM). Ta má k radikalizaci mladých lidí ve vztahu k sociálním sítím poměrně varovná data. A ano, jistým způsobem to koresponduje se současným stavem světa, jehož digitální dimenze přispívá k hodnotové relativizaci.
Lidé jako Andrew Tate nebo jeho lokální česká verze v podobě Filipa Turka překonávají většinový odpor společnosti tím, že kolem sebe na sociálních sítích seskupují své fanoušky a vytvářejí tak homogenní skupinu, jejímž prostřednictvím následně legitimizují své pro demokratickou společnost hodnotově nepřijatelné postoje. Samotní fanoušci získávají prostřednictvím validace na sociálních sítích (lajky, srdíčka) pocit sounáležitosti s masou, a tedy i oni vnímají svůj vlastní postoj jako legitimní projev „svobody“. Nemusí přitom vůbec konfrontovat své postoje v reálném světě, v němž by se ocitli pod tlakem. Mohou si je dostatečně „užít“ mezi svými.
Nemyslím, že by existovala jednoduchá cesta z této „králičí nory“ ven. Je třeba si uvědomit, že většina z těch, kteří v ní dlí, se tam dostala kvůli pocitu deprivace ve svých životech. Algoritmus sociálních sítí je tam spolehlivě dovedl a mnoho z nich zradikalizoval. Proti tomu mohou fungovat pouze reálné sociální vztahy a vazby, ale obojí se víceméně vylučuje. Kdybych chtěl být vulgární, tak řeknu, že takový incel, kterému imponuje Turek, si holku nenajde právě proto, že mu imponuje Turek. Je to bludný kruh.
Jak se díváš na radikálnější změny, jako třeba plošné omezení sociálních sítí pro mladistvé?
Plošné omezení v podobě age controlu (ověřování věku) nevidím jako žádnou tragédii. Představa, že se tím někomu zhroutí svět, je úplně mimo. Mnoho uživatelů, kteří v Austrálii nemají 16 let a používají velké platformy, je používá i nadále, s čímž tamní politická reprezentace počítala.
Nová legislativa je zaměřena především na děti, které nyní dospívají do věku, kdy se rychle stávají obětí vrstevnické závislosti na sociálních sítích. Rád bych upozornil všechny, kdo se domnívají, že věkové omezení zruší možnost sociálního kontaktu v digitálním prostoru, že se mýlí. Age control se týká pouze platforem s velkým dosahem a agresivním algoritmem. Nikdo nebrání mladým lidem, aby využívali zdravější alternativy.
A pokud se velké platformy začnou chovat zodpovědně a představí síť uzpůsobenou mladým lidem, nikdo jim v demokratických zemích nebude klást překážky. To ale nedělají a jediný způsob, jak je k tomu přimět, je přísně vymáhaná regulace. V opačném případě se budou chovat jako tabákový nebo fosilní průmysl a s velkou radostí budou svou odpovědnost popírat nebo přenášet na jiné.
Ve svých knihách před digitální džunglí varuješ už roky. Když se tedy podíváš na dnešní realitu, naplňují se tvoje tehdejší obavy?
No jasně. Bude to znít jako vychloubání, ale dávám, jak jsem dostal: ještě před knihami No Future (2019) a Future ON! (2023) jsem se v roce 2016 podílel na knize 2036, kam dvacet lidí přispělo svými eseji o vývoji jejich profesních oblastí během dalších dvaceti let. Před pár týdny některé z nás pozvali na diskusi v rámci festivalu Jeden svět na školách v Plzni, abychom si řekli, kde jsme v poločase. Moderátor diskusi uvedl tím, že jsem se vlastně ve všem trefil, akorát to přišlo už teď.
Ale nejsem určitě sám, je více autorů, kteří poměrně přesně předpovídají vývoj v dopadech technologií na společnost – například Yuval Noah Harari, Jonathan Haidt nebo Shoshana Zuboff. Chytří konzervativci nás mají za apokalyptiky, ti méně chytří se nevědomě smějí nebo se cítí být rozčilení podvědomým ohrožením statusu quo, na které neumějí reagovat. Ale nejsilnější je ta část společnosti, která tuto skutečnost vnímá jen velmi povrchně.
Moje současné obavy jsou ale možná paradoxně menší než před pár lety. Díky situaci v USA a otevřené artikulaci technofašismu ze strany takových exotů, jako jsou Elon Musk nebo Peter Thiel, vnímám zvýšenou potřebu Evropské unie hledat obranu proti destrukci, kterou by tito lidé demokracii rádi způsobili. Netvrdím, že to vyhrajeme, ale vidím, že se Evropa snaží. Z dlouhodobého hlediska bude nejdůležitější, aby získala vlastní digitální suverenitu a emancipovala se od USA i od Číny. Hodně závisí na tom, jestli bude schopná generovat inovace, k čemuž potřebuje dostatečně velký, jednotný investiční trh a spolupráci EU s místním businessem.
