Jméno psychoterapeutky, supervizory a lektorky Ráchel Bícové si asi většina lidí spojí s jejím webem a profilem na sociálních sítích s názvem Mezi řečí. Jen tak – mezi řečí – se někdy říkají věci, co se bojíme říct naplno. Jen tak je prohodíme a chceme jít dál, ale přitom může jít i o podstatné informace. Tak trošku mezi řečí vzniklo povídání o tom, kdo vlastně Ráchel je – tedy o tom, jak vnímá sebe samu a jakýma očima se dívá na svět kolem sebe.
Možná to je na úvod hloupá otázka, ale řekni mi prostě, kdo je Ráchel Bícová.
No to je mi otázka. Jsem prostě ženská.
Je to dobrá otázka, ne?
Tak jo. Jsem ženská, která dělá spoustu různých věcí v životě, a ty mi dávají dohromady nějaký smysl. Nabízí se odpověď, že jsem matka, manželka, kamarádka, to jsou všechno role, které jsou pro mě moc důležitý. Ale jinak jsem prostě člověk, který si nějak hledá cestu a umí ji případně stočit, když vidí, že má jít jinam.
Je pro mě opravdu důležité vědomí, že jsem Boží dítě a že jsem milovaná Bohem. Bez toho bych asi nemohla existovat. Základ pro mě je, že vím, kdo jsem v něm, díky němu.
Znám tě jako člověka, který hodně stojí o kontakt s Bohem, jít s ním životem. Jak to děláš?
Jak to dělám? Vlastně ani nevím. Nejsem nějaký ten typ „modlitebník“, co stráví ve své modlitební komůrce dlouhé hodiny. Nějak se tím netrápím. Prostě jenom jsem s ním – taková, jaká jsem.
Nějaká stručnost a věcnost ve formulacích, to je něco, co tě charakterizuje. Vznikly v rámci tohoto tvého obdarování i krátké modlitby, které zveřejňuješ na Facebooku a Instagramu?
Možná ano. Já mám totiž opravdu ráda, když se věci vystihnou stručně. To mě fakt hodně baví. Jak často zní stížnosti, že kázání jsou moc dlouhá, tak mně se spíš stává, že si připravuju kázání, a zjistím, že je krátké, že musím něco přidat. Asi jsem se už „vykecala“, takže teď čím jsem starší, tím víc mě baví, když jsou věci výstižné, jasné, stručné, prostě když to není zbytečně ukecané.
No a jak tedy na to? Na to neukecané a jasné vyjádření…
Říkávám, že se snažím si nějak pořád ladit radary. I během dne mít takové krátké chvíle usebrání, kdy jenom zaregistruju sebe, jak na tom jsem, jak mi je a nějak se k Bohu vztáhnu.
Není to nějaká formální modlitba nebo tak něco, i když i ta má v mém životě místo. A myslím, že to dělám i tím, že si hodně všímám věcí kolem sebe, které mi přijdou krásné a za které jsem vděčná. Protože to je pro mě taky velká součást vztahu s Bohem – vděčnost.
Vděčnost, to je určitě velké téma. Co tě k ní vede, co ji v tobě vyvolá?
Určitě to, když věci zachytím, užiju si je, raduju se z nich. To mě přibližuje k Bohu, protože každý dobrý dar přichází od něj. Prostě jsem v kontaktu s jeho dary. Třeba vykvete růže, která se tvářila, že chcípne, a ona ne. Tak to je pro mě kontakt s Bohem.
To krásné se snažím vidět i v tom, co dělám, ve své práci, v lidech, se kterými pracuju. Vidět v nich něco Božího. To, jak na nich Bohu záleží.
A taky je pro mě důležité mít dostatek kontaktu s druhými lidmi. Často si věci přeskládám i tím, že o nich s někým mluvím. Třeba se svým mužem, se svými kamarádkami a kamarády. V těch rozhovorech si přemýšlím o tom, co teď aktuálně prožívám, kam mě Pán Bůh vede.
Zní to tak lehce a jednoduše. Je to lehké a jednoduché?
Byl to pro mě nějaký vývoj, než jsem k tomu dospěla. Posledních pár let mi k tomu ještě opravdu pomáhá, když odjedu někam do ticha na pár dní. A tam zase naopak vůbec nemluvím nebo jen minimálně. Připomíná mi to, že Bohu nejde o můj výkon. Někdo mi uvaří, udělá program a já nedělám nic. Přebývám v Božím slově nebo v tiché modlitbě. Vnímám tak, že nejsem hodnotná kvůli nějakému výkonu. Bohu jde jen o vztah se mnou.
Rozumím tomu, co říkáš. Přijde mi ale, že jsou chvíle, kdy se tohle všechno dělá nějak hůř. Je to náročnější…
Ráda bych zprostředkovávala, že to není nic složitého, a proto to jde dělat i v náročných obdobích. Budu na festivalu UNITED kázat o tom, jak Ježíš utišil bouři na moři. Mám pocit, že to dost vystihuje můj život, mou životní zkušenost. To vědomí, že i v těch největších chaosech jsem mohla zažít Boží dotek a Boží blízkost. Zrovna nedávno jsme s mým mužem řešili nějakou situaci a říkali jsme si: „No a co, tak když to skončí, když to nepůjde, tak to nepůjde, protože stejně to patří Bohu.“ A můj muž mi připomínal, kolik jsme už zažili situací, které vypadaly hrozně. A pak v nich jednal Pán Bůh.
Máš nějakou konkrétní příhodu, která ti to připomíná?
Příhod o Boží věrnosti mám spoustu. V 90. letech jsme byli s Honzou na biblické škole v Americe. V kampusu žila mimo jiné taky jedna stará paní, bylo jí určitě přes osmdesát. Ta si nás adoptovala, dělala nám babičku. Občas jsme k ní chodili na oběd a na kafe. A vždycky, když jsme vešli do dveří, nám říkala: „Tohle je moje poselství pro vás jako mladou generaci: Bůh je věrný. Já s ním žiju takových let, že už to prostě vím.“
Mně se to strašně líbilo, protože její život byl fakt bohatý a těch příběhů, jak s ní Bůh jednal, by vydalo na dlouho. A sice mi ještě není osmdesát, ale viděla jsem už mnohokrát, že Bůh je věrný. Tak pokud by se mi podařilo tohle poselství nějak nabídnout mladým lidem, byla bych spokojená.
