Vystudovala teologii a původní biblické jazyky – latinu, hebrejštinu a řečtinu. Veřejnost ji poznala v roce 2012 díky finále česko-slovenského MasterChefa. Pak přišla kuchařka, kurzy vaření, reklamní kampaně, televizní hostování, vlastní síť bistro kaváren a výroba dortů v Malackách. Pandemie a rozvod ji ale odvedly z kavárenského průmyslu k online podnikání, psaní, mentoringu a později k podcastu Liečivé. Michaela Králiková v rozhovoru mluví o dětství, víře, náboženské manipulaci, rozvodu, rakovině, těle a bezpečí.
Když se dnes ohlédnete zpět do roku 2012, co se vám vybaví jako první, když se řekne MasterChef?
Přihlásila jsem se tam po roce v Americe, kde jsem v rámci studia teologie byla na misijním tréninku. Tehdy tam ten formát běžel v televizi a úplně mě nadchl. Když mě pak doma vybrali do česko-slovenské verze, myslela jsem, že vypadnu hned první týden. Nakonec jsem došla až do finále. Protože jsem skončila nejvýš ze slovenských účastníků, lidé si mě tak trochu osvojili jako slovenskou vítězku.
MasterChef mě naučil, že když se člověk do něčeho zakousne, něco obětuje a v krátkém čase ze sebe vydá maximum, může dojít neuvěřitelně daleko. Vyrůstala jsem totiž na vesnici u Trenčína v nastavení, že nic nedokážu. Úspěšní lidé pro mě byli nedosažitelní – patřili do televize a časopisů. Najednou jsem zjistila, že to jde.
Vždycky jsem byla kreativní, i když tehdy jsem to ještě neuměla takhle pojmenovat. Už ve čtrnácti letech jsem mámě pekla dort k narozeninám. Dnes mám čtrnáctiletou dceru a jsem ráda, když si zvládne udělat míchaná vajíčka, ale já v tom měla obrovskou zálibu. Během mateřské, kdy žena dělá spoustu věcí, které ji nenaplňují, mě nadchlo, že můžu dělat něco, co mě opravdu baví. Řekla jsem si, že už u toho chci zůstat.
Ve svých projektech mluvíte velmi otevřeně o traumatu. Je něco z vašeho vlastního dětství, co se vám v dospělosti dlouho vracelo a zásadně vás formovalo?
Hodně lidí si neuvědomuje, že trauma je normální reakce na nenormální situaci. Já sama jsem dlouho nebyla schopná to slovo vůbec vyslovit. Připadalo mi to jako naučená fráze. Okamžitě mi naskakoval vnitřní kritik: „Zase na sebe upozorňuješ, chceš být zajímavá, dneska má trauma každý.“ Bylo v tom hodně sebeodsuzování a internalizovaného gaslightingu.
Svoje dětské věci jsem začala rozklíčovávat až během rozvodu. Nejdřív jsem řešila hlavně krach manželství. Ve vztahu jsem zažila, že deklarovaná víra může sloužit i jako nástroj citového tlaku a manipulace — a že to, co člověk říká o Bohu, se nemusí shodovat s tím, jak se chová doma. Díky psychoterapii jsem si ale začala klást tu nejdůležitější otázku: Proč jsem v tom vztahu vůbec byla? Nikdo mě nenutil, nikdo mě tam nedržel násilím.
Člověk velmi snadno spadne do mentality: on mi ublížil, on mě týral, kvůli němu nemůžu žít. Jenže my nejsme jen pasivní oběti. Z nějakého důvodu v těch vztazích zůstáváme. Začala jsem se ptát, jak moc jsem se musela nemít ráda, když jsem se do takového člověka zamilovala a patnáct let s ním žila? Nechala jsem si tak zamotat hlavu, až jsem uvěřila, že jsem úplně špatná, nemocná a neschopná žena a manželka, která má jen tiše sedět a poslouchat.
Navenek jsem přitom byla úspěšná, lidé mě obdivovali z televize. Doma jsem si o sobě myslela ty nejhorší věci. V terapii jsem zjistila, že to pramení z dětství – z toho, jakou sebehodnotu mi nastavovali rodiče a jak se zacházelo s mými emocemi. Slyšela jsem jen: „Pořád něco řešíš, nic ti není dost dobré, pořád hledáš něco extra.“ To se do dítěte zapíše.
Kdy se do vašich rodinných traumat začala propisovat víra a náboženský jazyk?
S otcem jsme sice nežili, ale zažili jsme s ním několik traumatických situací: pokus o únos, vyhrožování služební zbraní i zkušenost, která ovlivnila mé pozdější představy o mužích. Musím předeslat, že jsem nevyrostla v hluboce křesťanské rodině, spíš v tradiční. Jsem slovenská evangelička a pamatuji si ten neustálý latentní boj mezi katolíky a luterány. Můj otec, který nám ubližoval, používal náboženský jazyk jako zbraň. Když nám chtěl nejvíc ublížit, křičel: „Já vás vystřílím, vy luteránské ku…vy.“ Píšu o tom otevřeně i ve své knize.
Moje skutečná cesta k víře začala až přes konfirmaci a mládež. Dnes, když mám doma teenagery, tomu rozumím – dítě v tom věku zoufale touží někam patřit. Hledá komunitu. Já do toho křesťanského prostředí spadla a tehdy to bylo krásné. Naučila se hrát na kytaru, zpívali jsme chvály, jezdili na výlety, pomáhala jsem v diakonickém domově v Německu. Byl to můj svět. I na teologii jsem šla kvůli nejlepší kamarádce, na kterou jsem byla nezdravě fixovaná. Nebylo to tehdy úplně moje autonomní rozhodnutí. Bavily mě sice jazyky, ale vůbec jsem si neuměla představit, že bych byla farářkou.
Doplnila bych i zkušenost s křesťanským kazatelem, který mě sexuálně zneužíval. K pohlavnímu styku nedošlo, ale měsíce mě kontaktoval, psal mi a na křesťanských akcích mě osahával. Později jsem zjistila, že jsem byla jedna z desítek žen. Vedoucí mě požádali, abych mlčela, aby se neublížilo festivalu, kde kázal, a nechali na nás, abychom si to s ním vyřešily samy.
Na vysoké škole jste potkala i svého bývalého manžela.
Potkali jsme se hned první den na zápisu. Od té chvíle se můj život uzamkl do jednoho směru. Prakticky jsem se odlepila od jedné nezdravé vazby z dětství a okamžitě se nalepila na něj. Do dvou měsíců jsme spolu chodili, za dva roky byla svatba. Poctivě jsme čekali se vším až do manželství, všechny náboženské povinnosti byly splněné.
Našim se přitom strašně nelíbil, od začátku mě varovali a prosili, ať si ho neberu. Já byla slepá. Nechci o něm mluvit zle, byl to můj muž, ale nebyl to člověk pro mě. V tom vztahu jsem se na celé roky strašně ponížila právě proto, že jsem si z domu nepřinesla žádnou sebeúctu. Neuměla jsem si říct: Tohle pro mě není dobré.
„Můj tehdejší tchán mi dokonce ještě předtím, když jsme se s mužem hádali, posílal pasáže o sexualitě v manželství – takové ty klasické náboženské manipulace, že žena se nesmí manželovi odepírat“
V jaký moment jste ucítila, že ta tradiční strukturovaná víra vám v těžkých životních chvílích spíše ubližuje?
Plně se to ukázalo během rozvodu. Lidé z církve najednou absolutně nevěděli, jak reagovat. Přitom žena v takové chvíli nepotřebuje biblické veršíky. Potřebuje úplně obyčejnou lidskou otázku: „Jak ti můžu pomoct? Nepotřebuješ navařit nebo pohlídat děti?“
Moc jsem o tom dodnes veřejně nemluvila, jste možná první. Když jsem rozvod řešila, z rodiny mi chodily biblické citáty o tom, že rozvod je hřích. Můj tehdejší tchán mi dokonce ještě předtím, když jsme se s mužem hádali, posílal pasáže o sexualitě v manželství – takové ty klasické náboženské manipulace, že žena se nesmí manželovi odepírat. Proces dekonstrukce a rekonstrukce víry trval dlouho. Náboženská manipulace byla jednou z nejtěžších věcí, kterými jsem prošla.
Jak vypadá vaše víra dnes, když už nejste svázaná tou rigidní církevní strukturou?
Pořád to v něčem bolí, ale už žiju mimo ten uzavřený svět. Nedávno jsem byla na Večeři Páně, sama jsem cítila, že to potřebuji. Ale většinou si víru žiju v soukromí. Už se netýrám. Občas si zanadávám, jsem vulgární a nemám na sebe ty nelidské nároky jako dřív. Byla jsem strašně v krabičce – tohle je hřích, tamto je zlé…
Můj současný muž Milan není věřící a já to plně respektuji. Nesnažím se ho obrátit na víru. Na sociálních sítích o náboženství mluvím málo, ale nesmírně mě těší, když mi lidé napíšou, že v mé tvorbě vidí „ovoce Ducha“ a hodnoty i bez velkých řečí. Když jsem jednou sdílela video o náboženské manipulaci, strhla se obrovská lavina reakcí. Dřív jsem věřila, že lidi přesvědčím teologickými argumenty. Dnes vím, že to nemá smysl.
Zmiňovala jste rozvod. Když se dnes ohlédnete zpět, jaké to pro vás bylo období?
Rozváděli jsme se tři roky. Během rozvodového řízení, kdy jsme sice ještě byli manželé, ale já už byla vnitřně pevně rozhodnutá, že takhle žít nechci, se exmanžel snažil zpochybnit moji duševní způsobilost. Zažívala jsem hrozné útoky, řešila se sociálka, úřady a trestní oznámení.
Do toho běžel covid. Najednou jsem začala dělat věci, za které bych dřív sebe i jiné lidi tvrdě odsoudila. Byla to moje osobní rebelie vůči celému dosavadnímu životu. Možná to tak v téhle fázi prožívají všichni – když se začnete rozvádět, probudí se ve vás obrovská potřeba svobody. Chtěla jsem zkrátka dělat zakázané věci, které jsem dřív nemohla.
Chci ale zdůraznit, že vůbec nejlepší pro mě byl ten rok, kdy jsem zůstala úplně sama. Často se totiž traduje, že člověka ze zlého vztahu musí zachránit nový partner. Lidé se mě na to tak i ptají, ale já vždycky upozorňuji: Milan mě nezachránil, takhle to nebylo.
V čem byl ten rok samoty tak zlomový?
Zůstala jsem sama se třemi dětmi v domě, kam už bývalý muž neměl přístup. A najednou jsem zjistila, že je mi samotné s dětmi psychicky mnohem lehčeji, než když jsme byli dva. Začala jsem si klást hluboké otázky, hodně jsem se modlila. A taky jsem začala hrát na kytaru. Můj bývalý muž mi přitom dřív říkal, že to hrozně nerad slyší. Tak jsem si ji po dlouhých letech koupila znovu. Pamatuji si ty silné emoce. Našla jsem u domu zahradu, trávila čas v přírodě, hrála a skládala písničky. Tehdy jsem byla upřímně ochotná zůstat sama klidně celý život. Bylo by to dobré. Fakt by to bylo skvělé.
Pak ale do vašeho života vstoupil Milan. Jak jste dokázala po tom všem znovu uvěřit muži?
Milana jsem poznala asi po roce od chvíle, kdy jsem podala žádost o rozvod. Byla to vlastně jedna z mých dalších tehdejších rebelií. Milan totiž není věřící. Do té doby bych přitom řekla, že partnerský vztah s nevěřícím v žádném případě nepřipadá v úvahu. Jenže jsem najednou zjistila, že je lidsky lepším, laskavějším a přátelštějším člověkem než většina věřících, které jsem do té doby potkala. Sedli jsme si, na rovinu si řekli svoje chyby i viny z předchozích manželství a dokázali jsme to dát dohromady na úplně nových hodnotách.
Změnil se tím zpětně i váš pohled na samotný rozvod?
Přijde mi krásné, že dva lidé dokážou začít od reálnější, dospělé lásky. Třeba i od lásky k sobě samému a od jasně nastavených hranic. Podle mě je rozvod jedno z nejsilnějších svědectví o lidské síle a o vlastních hranicích. Myslím si, že nejčastějším důvodem rozpadu vztahů, ať už jsou ty vnější příčiny jakékoli, je právě dlouhodobé narušování vztahových, intimních nebo emočních hranic. Neříkám, že rozvod je plošně dobrý v každém věku, čase a kontextu. Ale vybrat si sebe není hřích. Dnes je pro mě bezpečí asi nejdůležitější slovo. Slovo, které by měl člověk v životě poznat a zažít. A když tam bezpečí není, je potřeba ho jít hledat.
„Vybrat si sebe není hřích. Dnes je pro mě bezpečí nejdůležitější slovo na světě. Pokud ho doma nemáte, musíte ho jít hledat.“
Často mluvíte o manipulaci. Má v církevním nebo náboženském prostředí nějakou specifickou podobu?
Manipulátoři jsou všude – v pomáhajících profesích, ve vězení i v církvi. Spolupracuji s jedním psychologem, se kterým jsme natočili tři podcasty a pracovali jsme spolu i na mé knize. Dřív působil jako vychovatel a psycholog ve vězení, pracoval i s lidmi odsouzenými za vraždy a další těžké zločiny. A říkal, že v tom náboženském prostředí se často jedná o hluboké, nediagnostikované patologie a psychózy.
Mnoho lidí, kteří takto manipulují, totiž reálně věří tomu, že jsou proroci a že slyší přímý Boží hlas. Jsou to bludové poruchy a paranoidní nastavení, kdy ten člověk skálopevně věří: Tohle po mně Bůh opravdu chtěl. Zažila jsem situace, kdy byly zraňující skutky zpětně vydávány za „Boží vůli“. V toxickém prostředí tomu člověk může na čas uvěřit, dnes to ale vnímám jako nebezpečné překrucování víry a duchovní manipulaci. Skutečný Bůh podle mě nechce zraňování ani ničení člověka.
Dalším nesmírně silným tématem vašeho života je nemoc. Co odpovídáte lidem, kteří rakovinu nebo jiné těžké diagnózy stále spojují s Božím trestem?
To mi přijde opravdu nehorázné a troufalé. I v dnešním století, kdy vidíme, kam se posunula věda a medicína, se najdou křesťané – nebo spíš pseudokřesťané –, kteří jsou schopní tvrdit, že genetická mutace v rodinné linii je spojená s jakousi generační kletbou. Osobně jsem se s tím setkala. Když má někdo rakovinu jednorázově a není tam genetický předpoklad, slyší, že je to trest za nějaký hřích. A když začnete argumentovat, že to máte v rodové linii, odpoví vám, že jde o generační kletbu.
To je přesně ten rigidní systém, ve kterém se na každou věc najde okamžitá náboženská odpověď. Pro mě je přitom naprostým základem věda, medicína, odbornost a hlavně kritické myšlení. Když někdo odloží mozek a vytáhne jeden vytržený veršík z Bible, je to nebezpečné. Stejně jako když mi lidé píšou, že ženy mají v církvi zakázáno učit. Studovala jsem Bibli v řečtině, vím přesně, jak to apoštol Pavel psal a v jaké konkrétní společenské situaci to bylo. Byla to komplexní záležitost. Ale někdo si prostě vytáhne jednu větu a tou pak mlátí ostatní. Věci je potřeba vysvětlovat v souvislostech.
Když u vás lékaři našli onkologický nález, co vám v té nejtěžší fázi bylo největší oporou?
Asi největší oporou mi byla moje babička. Překonala rakovinu dvakrát, ještě žije a má devadesát let. Byla to ona, kdo mě v dětství dovedl k víře, ale její víra je nesmírně otevřená a laskavá. Někdy si říkám, že je škoda, že jsem nezůstala u té podoby víry, ke které mě vedla ona. Nevložila mě do církve se zlým úmyslem, bylo to opravdu pěkné, tradiční. Já jsem pak bohužel šla svým směrem k lidem, na které už ona neměla žádný vliv.
Babička je největší vzor celé naší rodiny. Můj nález byl naštěstí předrakovinový, takže jsem nemusela podstoupit radioterapii ani chemoterapii, ale musela jsem na mastektomii a po devíti měsících mi dělali implantáty. Nejvíc si pamatuji moment právě po té první operaci. Babička sotva umí používat mobil, ale zavolala mi: „Mišenka, neboj se. Podívej se na mě, já jsem to překonala dvakrát a každé ráno děkuji Pánu.“
„Po mastektomii jsem téměř rok neměla prsa. Vypadalo to hrozně, všude modřiny. Ale tehdy jsem na sebe byla v životě nejvíc hrdá. Cítila jsem se jako silná bojovnice.“
Co s vámi ta radikální operace a ztráta prsou udělala po psychické stránce?
Téměř rok jsem neměla prsa. Vypadalo to hrozně. Jizvy, modřiny, byla jsem celá fyzicky zlomená. Ale můžu říct, že jsem tehdy na sebe byla v životě nejvíc hrdá. Cítila jsem se jako silná bojovnice. Krásně se mi to propojilo s tím, co jsem zažila v dětství. Říkala jsem si: Zvládla jsi tamto peklo, zvládneš i tohle. A i kdyby mi na těle něco chybělo, zvládnu to. Později jsem si sice prsa nechala udělat, protože to šlo přes pojišťovnu, ale v tom ta skutečná hodnota neleží.
V těch měsících bez nich jsem na sebe byla strašně pyšná. Myslím si, že bychom si měli hrdost na sebe samé dovolit. Vím, že některým náboženským lidem to může vadit, když člověk mluví o sebelásce, sebeúctě nebo úspěchu. Ale já vím, že tyhle věci mám od Boha. On mi je vložil do srdce. Tím, že žiju v sebeúctě, neoslavuji sebe místo Boha – naopak tím oslavuji především Jeho.
Z této těžké životní zkušenosti nakonec vznikl váš podcast Liečivé. Jak se ten impuls zrodil?
Po mastektomii si pamatuji na jeden konkrétní moment ve studiu. Předtím jsem pracovala pro marketingovou agenturu a natáčeli jsme tam podcast pro slovenský národní projekt Děti bez násilí. Sedělo tam tehdy hodně různých hostů. Já pak jednou ty dveře do studia otevřela, sedla si tam a v duchu si řekla: Já tady jednou budu mít svůj vlastní podcast. Souviselo to i s mým koktáním, se kterým mám občas pořád těžkosti. Hodně lidí mě poznává podle hlasu. Já se tak sice neslyším, ale říkají mi, že mám jedinečný hlas. A já si tehdy řekla, že to chci dokázat.
Druhým impulsem bylo, že jsem původně chtěla dělat podcast čistě o onkologických tématech a ženském zdraví. Byla jsem tou nemocí strašně motivovaná, protože jsem měla obrovský strach o život a cítila velkou touhu o tom mluvit. Pak jsem to ale přehodnotila. Hodně jsem o tom přemýšlela a uvědomila si, že to nechci nechat uzavřené jen v jedné škatulce. Že mám mluvit o něčem širším.
Slovo „liečivé“ mi vlastně řekla moje psycholožka na terapii. Poradila mi: „Dávejte v životě prostor tomu, co je převážně léčivé.“ Do té doby jsem si to slovo spojovala jen s bylinkami nebo léky. Ale tehdy mi došlo, že léčiví mohou být lidé, vztahy, knihy nebo právě média. Média mohou mít pro ostatní lidi obrovský léčivý účinek. Proto ten název. Od té první chvíle ve studiu mi trvalo asi půl roku, než jsem si to v sobě celé uspořádala, a v květnu 2025 jsem natočila první epizodu.
Témata postupně dozrávala: zdraví duše i těla. Chtěla jsem zvát hosty a určitě natáčet i s Milanem, protože tomu dává úplně jinou perspektivu – mužskou, racionální a vtipnou. Na začátku nás sledovalo asi tak jedno procento mých příbuzných. Dnes máme přes deset tisíc odběratelů bez jakékoli placené reklamy. Ta témata zkrátka rezonují a já mám konečně pocit, že dělám přesně to, co dělat mám.
Co s vámi ta diagnóza udělala v momentě, kdy přišla? Přece jen to bylo v době, kdy jste měla pocit, že máte život konečně šťastně poskládaný.
Přesně tak, tehdy jsem vnímala, že už žiju opravdu pěkný život. I když tam ještě dobíhaly nějaké těžkosti, dohledy a úřady z rozvodu, pořád jsme něco řešili, ale cítila jsem, že už jsem si vybrala cestu, jakou chci jít. Byla jsem šťastně vdaná, vychovávali jsme děti, s manželem stavěli dům. A najednou přišla taková rána. Když máte pocit, že se všechno konečně opravilo, tak se to fatálně pokazí. Přišlo to ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekala, a drsně mi to ukázalo, jak je život strašně krátký.
Do té doby jsem měla jako akční, angažovaný člověk pocit, že můžu věci v životě aspoň trochu ovlivnit. Ráda věci řeším. A tohle byla situace, kde jsem nemohla udělat vůbec nic. Jen odevzdaně čekat na výsledek biopsie. Bylo to hrozně frustrující. Snažila jsem se s tím bojovat, začala jsem si kupovat kurkumu a zkoušela jsem možné i nemožné, úplně absurdně jsem se pokoušela zvrátit osud. Ale nedalo se dělat nic. Jen to přijmout.
A ta lekce hlubokého přijetí mě hrozně moc naučila. Dostavil se obrovský strach, že tu nebudu pro budoucnost svých dětí. Když člověk slyší slovo rakovina, samozřejmě ho okamžitě napadne strach o život, i když je to zrovna jedna z nejlépe léčitelných forem. Ptala se sama sebe „proč?“, ale odpověď jsem nedostala. A ona to možná ani není dobrá otázka. Naučilo mě to, že některé věci je potřeba prostě přijmout, ne s nimi neustále bojovat.
Nejvíc se totiž netrápíme tím, co je teď v přítomnosti, ale tím, co bylo v minulosti, nebo tím, co hrozí v budoucnosti. Když se někoho zeptáte, čím se trápí, většinou odpoví, že buď minulostí, nebo strachem z toho, co přijde. Úplně přitom zapomínáme žít v přítomném momentu. Uvědomila jsem si, že chci žít opravdu naplno to, co tady dělám teď. Chci dělat věci, které mají hluboký smysl. Nechci žít zbytečně. Chci smysluplně využít každý jeden den.
Proč vlastně o všech těchto hlubokých a často bolestivých tématech mluvíte takto otevřeně na veřejnosti?
Zase si to podvědomě spojuji s MasterChefem. Když člověk přijde na opravdu dobrý recept, přirozeně se o něj chce podělit s ostatními. Když u někoho jíte něco skvělého a chutná vám to, taky se hned zeptáte: Odkud máš ten recept?
Já jsem ve svém životě, skrz všechny ty těžké věci, které jsem zažila, získala jakýsi životní recept. Nebo spíš dobrou chuť do života navzdory všemu. A o to se chci s lidmi dělit. Proto o tom mluvím. A určitě i proto, že o těchto tématech se ve společnosti dřív nemluvilo a stále ještě nemluví dostatečně otevřeně. Tím, že jsem si prošla tolika různými příběhy, mám o čem mluvit z vlastní autentické zkušenosti. Jsem nesmírně vděčná, že to lidé přijímají, berou si to za své a posílají dál. Je to pro mě to největší potvrzení, že moje práce má smysl. Čísla sice nejsou všechno, ale jsou jasným důkazem, že to lidi obrovsky zajímá a že v nich ta témata hluboce rezonují.
