Tomáš Halík získal po řadě zahraničních ocenění letos také medaili od prezidenta republiky za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Humanitní vědy jsou podle něj nezbytné pro zdraví a bezpečnost společnosti. Za největší výzvu pro ně dnes považuje diagnostiku morálního a duchovního klimatu společnosti, říká v rozhovoru pro web Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Prezident České republiky vám 28. října propůjčil Řád Tomáš Garrigua Masaryka 1. řádu. Co pro vás osobnost prvního československého prezidenta znamená?
Je pro mne příkladem společensky angažovaného myslitele, takzvaného public intellectual, který spojoval vědeckou práci s veřejným působením i praktickou reformou společnosti. Zejména si vážím jeho odvahy postavit se v českém prostředí proti většinovému mínění, předsudkům a národním mýtům – například v boji o rukopisy nebo v Hilsnerově aféře. Oceňuji evropský formát jeho myšlení, podporu sjednocení Evropy.
Pracujete aktuálně na nějaké publikaci nebo větším projektu?
Účastním se několika mezinárodních výzkumných projektů, jeden se zaměřuje na měnící se vztah mezi věřícími a nevěřícími (zdá se, že tyto kategorie jsou už překonané, slábnou totiž ve prospěch „duchovně hledajících“), druhý na politické zneužívání náboženství v postkomunistických zemích. Nyní připravujeme třetí, týkající se metodologie „čtení znamení doby“, hlubší spirituální interpretace klíčových událostí ve společnosti a kultuře.
Píšu také pokračování své knihy Odpoledne křesťanství, která vzbudila velký mezinárodní ohlas a byla přeložena do řady jazyků. Také se věnuji intenzivním přednáškovým cestám – letos to bylo na několika místech Jižní Koreje, na počátku příštího roku budu přednášet na Novém Zélandu a v Austrálii, pak v několika evropských městech a pravděpodobně ve Spojených státech. Kromě toho hodlám ještě chvíli pokračovat v pedagogické činnosti na filozofické fakultě. Řídím velmi živou akademickou farnost při kostele Nejsvětějšího Salvátora, kde každý rok připravujeme několik desítek dospělých na křest, vedu Českou křesťanskou akademii a působím ve vědeckých radách několika zahraničních univerzit. Nenudím se.
Obdržel jste již mnohá ocenění za hájení lidských práv, mezináboženský dialog, vědeckou činnost a další. Je nějaké, kterého si obzvlášť vážíte?
Na stará kolena se na mne v posledních letech sneslo opravdu mnoho ocenění, především zahraničních, takže žertuji, že kdybych si je všechny pověsil na sako, vypadal bych trapně jako sovětský generál. Ze státních vyznamenání si vážím především záslužného kříže od prezidenta Polské republiky a Německé republiky, z akademických čestného doktorátu Oxfordské univerzity, protože na ten přede mnou dosáhli jen tři Češi, prezidenti Masaryk, Beneš a Havel.
Nejprestižnější je ovšem Templetonova cena, nazývaná někdy „Nobelovou cenou v oblasti spirituality“. Filantrop sir John Templeton totiž založením této ceny, udělované nejprve v Buckinghamském paláci manželem královny, reagoval na to, že Nobelova cena je udělována za zásluhy v oblasti věd, literatury a míru, ale opomíjí stejně důležitou oblast spirituality. To, že jsem také dostal ocenění z Vatikánu, zejména jmenování čestným papežským prelátem, je pro mne zejména určitá ochrana proti stálým útokům určité části českých katolíků.
Jsem rád, že všechna ta ocenění mne potkala až ve vyšším věku. Čím je člověk starší, tím víc si totiž uvědomuje, že skutečná cena člověka vůbec nezáleží na podobných oceněních.
Jaké jsou podle vás výzvy pro humanitní vědy v dnešní době?
Často opakuji bonmot, že humanitní vědy jsou balast – a že slovo balast označuje to, co se dává do lodi, aby se nepřekotila. To zdánlivě neužitečné je ve skutečnosti naprosto nezbytné pro zdraví a bezpečnost společnosti. Dnes je třeba provádět důkladnou diagnostiku duchovního a morálního klimatu, protože na tomto prostředí záleží, zda svobodná společnost přežije. Tedy tou výzvou je to, co papež František nazývá „integrální ekologie“.
V Evropě i jinde stoupá nestabilita a nejistota společnosti, na niž se váže radikalizace na obou politických spektrech a také dnešní vojenské konflikty. Řekl byste, že bude napětí ve společnosti stoupat i nadále? Není to boj s větrnými mlýny?
Bohužel podle všech ukazatelů toto napětí bude stoupat. Boj s populismem a demagogií, s lidskou hloupostí a zlobou nelze definitivně vyhrát, ale nikdy ho nesmíme vzdát.
V tuto chvíli českou veřejností rezonuje kromě konfliktu na Ukrajině také aktuální konflikt na Blízkém východě. Jak je vnímáte? Mají podle vás nějaké nenásilné východisko?
Kdybych znal odpověď na tuto otázku, kandidoval bych na Nobelovu cenu míru, ale pro toto ocenění už nemám ve skříni místo.
Pokud zrovna nepracujete, čemu se v této relativně náročné době věnujete a co vás těší?
Přijal jsem za své heslo benediktinského řádu „Modli se a pracuj“ a postupně u mne tyhle dvě dimenze života splynuly v jednu. Ve zbývajícím čase pouze spím a to mne velmi těší. Jsem totiž přesvědčen, že nejlepší myšlenky se u mne rodí především ve snu nebo v té fázi mezi spánkem a bdělostí. Zrovna dnes jsem o tom napsal kapitolu své chystané knihy.
Psáno pro Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy
