Jak proměnit farnost v živé společenství, kde odpovědnost neleží jen na faráři a kde má prostor i iniciativa laiků? Těmito otázkami se zabývala konference Dobrý správce, která se uskutečnila 7. května 2026 v Arcibiskupském paláci v Olomouci. Setkání pořádané iniciativou Františkova ekonomika a Nadačním fondem Teo via pod záštitou olomouckého arcibiskupa se zaměřilo na odpovědnou správu majetku a zdrojů jako cestu k misijní proměně a dlouhodobému rozvoji farností. Facilitátoři Magdalena Volková a Lukáš Jan Němec v rozhovoru vysvětlují, proč se tvořivost laiků někdy mění v pasivní podřízenost a jak vytvářet bezpečný prostor pro diskusi, v němž má hlas faráře i řadového farníka stejnou váhu.
Když se ohlédnete za proběhlým ročníkem konference Dobrý správce, co vás jako facilitátory nejvíc zaujalo?
Magdalena Volková: Nemůžu říct, že by mě tam něco vyloženě překvapilo. Spíš se mi potvrdilo, jak velký je zájem o společné sdílení. Vnímala jsem velkou vděčnost za to, že se u jednoho stolu potkali kněží, laici i experti z vnějšího světa, aby společně rozvíjeli důležitá témata.
Byla tam velmi vřelá a pozitivní nálada. Lidé oceňovali už samotný fakt, že je někdo zvědavý na to, co si druzí myslí o tom, jak společně tvořit společenství.
Lukáš Jan Němec: Mě také nic vyloženě nepřekvapilo, ale velmi zřetelně jsem vnímal kontrast mezi dvěma skutečnostmi. Na jedné straně máme společné prostředí, které chceme spolubudovat, a to přináší celou řadu výzev, problémů a otázek. Současně už ale mnoho odpovědí existuje. Na konferenci zaznívaly příklady dobré praxe ze zahraničí včetně Kanady, různé ekonomické modely i způsoby zapojování lidí. Řadu věcí tedy do velké míry máme na stole.
Na druhé straně je realita a určitá ztuhlost či rigidita systému. Inovativní přístupy se pak potkávají s parníkem, s nímž se hýbe velmi obtížně. Tento kontrast byl podle mě na konferenci evidentní. O to zdravější je vytvářet prostředí, kde se různé perspektivy mohou potkat, a budovat infrastrukturu diskuse, která je dokáže propojovat.
Magdalena Volková je designerkou vzdělávání, koučkou, facilitátorkou, lektorkou dalšího vzdělávání a psychoterapeutkou ve výcviku.
Lukáš Jan Němec je český designér, inovátor a absolvent prestižní univerzity Central Saint Martins v Londýně. Specializuje se na produktový design, design služeb a sociální inovace.
Už název Dobrý správce propojuje správu majetku a odpovědnost se synodalitou a misijní proměnou farnosti. V čem je takové spojení v českém prostředí nové nebo nezvyklé?
Magdalena Volková: Nejsme zvyklí o tom přemýšlet v takovém kontextu. Už samotné spojení „misijní proměna farnosti“, které bylo na stole, dalo podle mě mnoha lidem – včetně mě – práci. Člověk si pod tím nejprve musí vůbec představit něco konkrétního.
Pavel Mikšů to podle mě velmi dobře uvedl praktickým příkladem. Misii si totiž často představujeme jako něco nadzemského: putování do dalekých krajů a zvěstování evangelia. Jenže ona může znamenat také péči o to, aby nám spolu bylo dobře, abychom se navzájem vnímali a abychom pro to dělali každodenní věci – třeba že si dáme práci s poctivou reflexí svého postoje k druhým. Je to vlastně až překvapivě přízemní: něco můžeme začít dělat okamžitě.
Lukáš Jan Němec: Mně se líbilo, jak na konferenci zaznívalo téma kultury. Na první pohled by se mohlo zdát, že se o kultuře vůbec bavit nemusíme. To, proč jsme tady, co vyznáváme a kam chceme směřovat, je přece jasné. Proč si tedy klást otázku, proč tu jsme, když to všichni víme?
V praxi je ale zjevné, že kultura jednotlivých společenství se může extrémně lišit. I když sdílíme určitý hodnotový základ a společný pohled, neznamená to, že všichni podobně přemýšlíme o nováčcích ve farnosti, o finančním fungování nebo o způsobu rozhodování.
Pojem kultura umožňuje podívat se na celkové fungování a chování společenství a položit si otázku: Jaký typ společenství chceme společně budovat? Jak se to pozná? Jaké konkrétní kroky z toho pro nás vyplývají? Právě proto mi toto téma přišlo velmi zajímavé. Řada otázek se týkala hospodaření, propojování lidí a způsobu, jak spolu mluvit. Než se ale budeme moci bavit o kterékoli z nich, potřebujeme zdravou a fungující kulturu.
Magdalena Volková: Nový rozměr tomu podle mě dával i samotný model facilitování diskusního prostoru. Na ten možná nejsme úplně zvyklí. Často fungujeme hierarchicky: někdo mluví a ostatní poslouchají. Facilitační model má jinou premisu. Nejde v něm o člověka, který ví, jak mají věci být, a ostatní jeho stanovisko jen přijímají, nebo rozporují. Smyslem je vytvořit bezpečný prostor, v němž se může vyjádřit každý a hlas každého má stejnou váhu – ať jde o faráře, nebo laika.
Facilitace je metoda usnadnění skupinové komunikace a řešení problémů. Neutrální osoba (facilitátor) vede tým k vytyčenému cíli bez vlastního zasahování do názorů. Zajišťuje efektivní průběh porady, zapojení všech členů a předchází zdlouhavým konfliktům.
V našich skupinách byli kněží, lidé ve vysokých pozicích církevních organizačních struktur, mladí konvertité i řeholnice. Nikdo z nich ale nebyl držitelem pravdy. Nebyl jím ani facilitátor. Facilitátor nastavoval bezpečí a pravidla, nabízel možnosti a svou pozorností držel proces. Ostatní nemuseli řešit, zda někdo mluví příliš málo, nebo příliš mnoho. Facilitátor přitom nevnášel vlastní agendu ani osobní názor na to, jak má výsledek vypadat.
To celé přidávalo další rozměr, který v našem prostředí podle mě chybí a je velmi potřebný. Nemusíme se přitom omezovat jen na klasickou synodální metodu, která byla na konferenci nabídnuta a je velmi dobrá. Existují i další způsoby, jak vytvářet bezpečný prostor a efektivně využít společný čas.
Co jste při facilitovaných blocích slyšeli o českých farnostech nejčastěji? Převládala únava a frustrace, chuť ke změně, strach z odpovědnosti, nebo spíš odvaha?
Magdalena Volková: Je důležité říct, že společný čas nebyl příliš dlouhý. Vytvořit tak bezpečný prostor, aby lidé dokázali říkat to, co si skutečně myslí a co si dovolí myslet, vyžaduje čas. Když je čas omezený, lidé se přirozeně drží v bezpečnější rovině toho, o čem předpokládají, že bude přijato. Je to normální fáze skupinové dynamiky.
Vnímala jsem proto, že se diskuse pohybovaly hlavně v této rovině. Lidé hledali pozitivní řešení a věci pojmenovávali střízlivě a poměrně očekávatelně. Nezaznívalo nic, co by od ostatních vyžadovalo mimořádnou míru tolerance nebo přijetí. Přesto tam byla naděje a přirozená lidská touha navazovat vztahy a kontakty. Bylo to upřímné, přátelské a otevřené.
Lukáš Jan Němec: V naší skupině se objevovala kombinace několika poloh. Nebylo nutné něco okamžitě vyřešit, rozpracovat nebo na místě přijmout velký závazek. Do značné míry šlo o sdílení a možnost mluvit o tom, co lidi trápí. Jeden rozměr proto představovalo uvolnění přirozené únavy a určité frustrace z toho, co ve farnostech zažíváme.
Zároveň se ale objevovala kultura malých kroků. Aby se něco začalo dít, nemusejí se odehrávat jen velké věci. Přestože skupiny neměly ambici dojít k nějakému akčnímu závěru, vedlejším efektem debaty bylo, že se lidé navzájem inspirovali.
U nás například někdo zmínil farnost, která sbírá zpětnou vazbu pomocí lístků položených v lavicích. Jiný účastník si ten nápad okamžitě poznamenal s tím, že ho chce vyzkoušet u sebe. Vedle únavy a frustrace tam tedy byla vrstva drobných vítězství a inspirací, které jsou velmi rychle přenositelné do jiného prostředí. Tyto dvě polohy se podle mě dobře doplňovaly.
Facilitátor není v církevním prostředí běžná role. Co se změní, když debatu nevede kněz nebo expert, ale člověk, který hlídá proces naslouchání a zapojení všech?
Magdalena Volková: Nemůžu říct, že by v našem prostředí vůbec nebylo zvykem, aby někdo moderoval určitou skupinu nebo společenství. To je ale trochu jiná role. Moderátor bývá často člověk, který vede, určuje témata a dává diskusi směr. Role facilitátora je odlišná a podle mě velmi vzácná.
Já jsem ji objevovala díky metodě Community Building. Facilitátor se učí ustoupit do pozadí a hlídat si, aby do prostoru nevnášel sám sebe. Jeho cílem je pečovat o bezpečí a o proces. To je velká dovednost. Nevznikne tím, že si člověk jednoduše řekne: Teď budu facilitovat. Je to vnitřní postoj, který se musí trénovat, a k němu se přidávají konkrétní techniky.
Facilitace tedy není úplně nová, ale není obvyklá. Tím, že se začíná používat, získává také větší ocenění. Sama jsem čím dál častěji zvána na různé křesťanské aktivity, kde je výslovně žádáno, aby tam takový člověk byl, protože organizátoři vnímají jeho přínos ve zefektivnění procesu.
Člověk ve vedoucí roli – například kněz nebo někdo, kdo nese odpovědnost – nikdy nemůže být úplně nezaujatý. Vždy bude mít určitou agendu a tendenci něco bránit nebo chránit. Facilitace je naproti tomu službou prostoru. To je zásadně jiná věc.
Považovala jsem také za dobré, že mezi facilitátory konference byli i lidé, kteří nemají zkušenost s křesťanským nebo přímo katolickým společenstvím. Pro obě strany – pro facilitátory i pro účastníky – to byla zajímavá zkušenost a příležitost vzájemně se učit.
Lukáš Jan Němec: V našich skupinách jsem vnímal, že kdyby tam facilitátor nebyl a uspořádala se stejná debata bez této role, pozornost by s velkou pravděpodobností ovládli tři nejhlasitější lidé. Facilitátor usměrňuje dynamiku celé skupiny a dává prostor i ostatním. V tom je jeho role podle mě nezastupitelná.
Dospěli jste tedy k představě, jak vypadá dobře vedená farnost? Podle čeho poznáme, že nejde jen o administrativní jednotku, ale o živou komunitu?
Magdalena Volková: To je odvážná otázka. Myslím, že se to pozná podle ovoce, podle atmosféry a podle chuti být součástí. Přirozeně tam vznikají nápady a lidé něco dokážou. Je tam tah k tomu, aby se zapojovali. Někdo si všímá jejich charismat a podporuje je, aby rostli – to je samozřejmě ideální obraz.
Často to funguje díky jedné schopné osobnosti, která lidi propojuje. Lidé jsou pak ve farnosti rádi, i když samozřejmě mohou existovat skupiny, kterým daný člověk nevyhovuje. Zároveň ale nemůže být celé společenství postavené jen na něm. Když takový člověk odejde, ukáže se, že byl prakticky nenahraditelný. Pokud není institucionálně zajištěno, že propojování může převzít někdo další, je to pořád trochu partizánská záležitost.
Lukáš Jan Němec: Vidím v tom dvě věci. První jsou organizační struktury: jak je farnost uspořádaná, kdo se zapojuje a jaké má role. Druhou rovinu, kterou podle mě popisovala Magda a která je možná ještě důležitější, představují schopnosti a kompetence farnosti. Jaké dovednosti rozvíjíme, abychom neměli jen fungující organizaci, ale dokázali vytvářet fungující společenství?
Patří sem otevřenost, aktivní zapojení, práce se zpětnou vazbou a vytváření příležitostí k setkávání. Potřebujeme také vytvářet situace, v nichž se lidé cítí bezpečně. I když nejsou do některých věcí přímo zapojeni, měli by o nich být informováni.
Funkční farnost proto vnímám hlavně v rovině dovedností a kompetencí, které je třeba kolektivně pěstovat. Není to něco, co jednou nakreslíme, a tím se to stane. Je to něco, co musíme postupně budovat.
Které dovednosti farnostem prakticky nejvíc chybějí?
Magdalena Volková: Nemyslím si, že lze určit jednu jednoznačně nejdůležitější dovednost. Mně silně vystupují věci, jako je schopnost mít vizi, ale také to zdánlivě otřepané naslouchání – abychom se k sobě vůbec dokázali lidsky přiblížit a mohli být do určité míry zranitelní.
To souvisí s vytvářením bezpečného prostoru, ale zároveň i se strukturou farnosti. Někdy lidé nemají tendenci se zapojovat, nevidí, kde by se zapojit mohli, nikdo jim tuto možnost nenabídne nebo jednoduše nevědí, jak na to. Takové nastavení potom generuje nezdravou dynamiku.
Lukáš Jan Němec: Zároveň bych nerad generalizoval. Každé společenství funguje jinak a určitě existují příklady, kde některé věci fungují dobře a kde lze najít zdroj, z něhož se můžeme učit.
Přijde mi ale, že se relativně málo pracuje s reflexí. Společenství často fungují v režimu provozu: díváme se, co je potřeba opravit, na co peníze jsou a na co nejsou, jaké akce nás čekají. Méně často si vytváříme prostor, abychom se zastavili, zhodnotili dosavadní zkušenost a zamysleli se, jak naplánovat další období.
Reflexi vnímám jako velmi prospěšný prvek i v jiných projektech, na nichž pracuji. Ve farním, komunitním nebo kolektivním společenství jsem se s ní ale zatím nesetkal tak často, jak by podle mě bylo užitečné.
Jaký první praktický krok si může čtenář odnést do své farnosti nebo domovské komunity? Otevřít debatu o vizi, mapovat zdroje, zapojit více laiků, zprůhlednit finance, nebo nejprve vytvořit bezpečný prostor pro společné rozlišování?
Magdalena Volková: Myslím, že to začíná právě bezpečným prostorem. Nemůžu ho vytvářet kolem sebe, když ho nemám sama v sobě. Potřebuji si tedy nejprve vytvářet bezpečný vnitřní prostor, abych potom dokázala rozlišovat, co se děje ve vztazích kolem mě. Nemusím mít ambici někoho měnit, manipulovat s ním nebo ho někam táhnout. Mohu sledovat vztahy a pečovat o to, aby v nich bylo bezpečno pro nápady a impulzy, které přijdou.
V této chvíli mi to připadá důležitější než tlačit silou do strategií a vizí. Když se navzájem nevnímáme, nevidíme a neslyšíme, býváme v obraně, útočíme nebo jsme na druhé přehnaně nároční. Potom lidé postrádají to základní. I kdybychom vybudovali velmi schopnou strukturu, člověk v ní nebude chtít být.
Hodně to souvisí s nasloucháním, ale také s obyčejnou schopností být s tím, co druhý přináší, a počkat, co se z toho může objevit. Dát tomu prostor.
Lukáš Jan Němec: Napadá mě velmi podobná věc a znovu mě vede k reflexi. Nemusíme hned něco vyřešit nebo vymyslet. Můžeme se nejprve zastavit a zamyslet se: Jak nám spolu právě teď je? Co se nám daří? Co jsme v poslední době zažili? Co jsme se z toho naučili? U čeho je naopak potřeba se víc zastavit a lépe si to uvědomit?
Takové zastavení může být mimořádně užitečné. Dokáže otevřít oči a vytvořit podmínky pro proměnu dalších věcí.
Je ještě něco, co by v souvislosti s facilitací v církevním prostředí mělo zaznít?
Magdalena Volková: Mám sen, že bychom tuto roli dokázali společně kultivovat. Nestačí, aby se několik samozvaných lidí prohlásilo za facilitátory. Je to postoj, který vyžaduje kompetence, trénink a také péči o sebe.
Dokážu si představit křesťanskou formaci facilitátorů a supervizi pro ty, kteří slouží v církvích. Facilitátor vidí mnoho věcí, o nichž potom kvůli své roli nemůže mluvit. Musí být diskrétní a nemůže k nim jednoduše zaujmout osobní stanovisko. Je proto potřeba pečovat i o něj a o jeho roli, aby mohla dlouhodobě sloužit a rozvíjet svůj potenciál.
Myslím, že by bylo skvělé rozvíjet spolupráci facilitátorů v ekumenickém spektru. Český rybníček je malý a taková spolupráce napříč tradicemi by mohla být velmi nápomocná.
Lukáš Jan Němec: Když mluvíme o facilitaci, často ji chápeme jako konkrétní nástroj nebo soubor dovedností. Já ji ale ze své profesní pozice vnímám jako nástroj širšího procesu. Věnuji se designu služeb, procesů a obecně designovému přemýšlení. Facilitační přístup proto chápu jako součást širšího designového přístupu k tomu, jak budujeme společný prostor.
S tím souvisejí další dovednosti: umět pracovat s chybami, vyhodnocovat zkušenosti, plánovat a přemýšlet, co můžeme uchopit lépe a koho do toho zapojit. Potřebujeme si pojmenovat širší soubor kompetencí, které ve společenství rozvíjíme, a promýšlet, jak se v nich podporovat a profesionalizovat.
Smyslem je budovat společný základ, abychom si dokázali poskytovat dobrou podporu, vytvářet prostředí pro diskusi a přemýšlet o věcech vědomě, nikoli jen náhodně.
Je pravda, že přinášet takový způsob práce do církevního prostředí je v něčem relativně unikátní. Oceňuji proto, když se téma pojmenovává a když se promýšlí, jak se kolektivně potkáváme a fungujeme. Mně osobně velmi rezonuje a jsem rád, že díky podobným setkáním vzniká prostor pro další diskusi a případnou spolupráci, a to i v našem vlastním církevním kontextu.
Titulní foto: Konference Dobrý správce, autor Ondřej Soukup – Člověk a víra
