Vesmír člověka udivuje svou podivuhodnou krásou, kterou nám ukazují vesmírné sondy a teleskopy. Vesmírná analogie nám ale může v mnohém pomoci i ve víře. Skrze jednotlivosti vesmíru lze poznat něco z jeho celku a takový vesmír i milovat. Skrze lásku k Bohu lidské tváře a skrze lásku, jíž milujeme druhé, lze najít cestu k Otci a být citliví k řeči Ducha svatého.
Každý věřící si možná někdy klade otázku související se stvořením a se Stvořitelem: kde je, jak vypadá a jaký je dnes jeho vztah k tomu, co stvořil?
Trojjediný Bůh, jak o něm hovoří Písmo, je pro mnoho lidí mimo církev, pro lidi jiných vyznání a lidi bez deklarované víry tak trochu hlavolamem. Pro křesťany, odvažuji se tvrdit, je to rovněž tajemství, do něhož je jim tu a tam umožněno nahlédnout, a toto mystérium ve svém životě také prožívat.
Na úrovni jazyka a symbolů není tak složité vidět ve stvoření a za stvořením Boha Otce a Ducha svatého. „Boha nikdy nikdo neviděl. Když ale milujeme jedni druhé, Bůh v nás přebývá a jeho láska v nás došla naplnění,“ čteme v prvním Janově listu. Propleteni ve vtazích, které se doplňují, vyzařují Boží osoby harmonii a lásku jako takovou. Všechno, čím se nám Bůh dává poznat, je nějak spojené s jeho láskou, ač nám to – měřeno našimi, lidskými měřítky – nemusí vždycky připadat jasné. Vidět za stvořením Boha-lásku, a tedy Otce, který to má všechno na svědomí a pod kontrolou, a vším prostupujícího Ducha svatého nám, myslím, docela jde.
Tam, kde jsme jako křesťané náchylní vidět Otce a Ducha pouze jako jakési principy, jsme naopak u Ježíše zváni k tomu, abychom ho ve víře poznávali jako Boha lidské tváře. Světice a světci častěji hovoří o své zkušenosti se Synem než s Otcem a Duchem svatým. Když papež František nedávno vydal svoji apoštolskou exhortaci ke 150. výročí narození svaté Terezie od Dítěte Ježíše neboli Terezie z Lisieux, připomněl v ní, jak klíčové bylo pro Terezii osobní setkání s Ježíšem v jeho utrpení.
Někdy se dokonce zdá, že v církvích jsou Otec a Duch jaksi „zbyteční“. Jenže cesta k Otci, jak říká Ježíš, vede skrze něho, a Duch působí tam, kde by se mohlo zdát, že už nic není.
Vesmírná analogie
Vesmír člověka udivuje svou podivuhodnou krásou, kterou nám ukazují vesmírné sondy a teleskopy. Stává se bližším, čím více ho poznáváme. Vesmírná analogie nám může v mnohém pomoci. Patrně nikdy nezjistíme, co bylo za Velkým třeskem, proč k němu došlo a jestli se někde jinde a jindy odehrály v nějakém multivesmíru i jiné třesky. To je onen tajemný astronomický Otec a Duch. Možná nikdy nezjistíme, co všechno vyplňuje vesmír. Už teď nám ale astronomové a astrofyzici dávají doslova jako na talíři data proměněná v obrázky a vizualizace, jak řada galaxií, mlhovin, planet, sluncí a měsíců milióny světelných let od nás vypadá. To je astronomický viditelný Syn.
Skrze jednotlivosti vesmíru lze poznat něco z jeho celku a takový vesmír i milovat. Skrze lásku k Bohu lidské tváře a skrze lásku, jíž milujeme druhé, lze najít cestu k Otci a být citliví k řeči Ducha svatého. Tak jednoduché to je.
Většina lidí trpí, pokud ten, koho milují, je od nich z nějakého důvodu daleko. Docela stejně to má Bůh. I on ví, že čím víc se od něho bude člověk vzdalovat, tím víc bude trpět. Proto se na něj obrací slovy, která mu teď v jeho přítomnosti, z níž může zahlédnout jen kousíček budoucnosti, mohou připadat zvláštní. Až tehdy, když člověk pozná, co to vůbec je láska k druhému člověku, dokáže lépe porozumět tomu, jak lásku projevuje Bůh. Čím víc odborníci rozumí přírodním pochodům planety Země, tím hlouběji dokážou porozumět i tomu, co se děje v hlubinách vesmíru.
Ten, kdo se dokáže sklonit k sedmikrásce, dokáže ocenit úchvatné snímky, které nám přináší třeba Webbův teleskop. Kdyby na Zemi přistáli zástupci mimozemských civilizací, myslím, že bychom je našli spíš pod rozkvetlou jabloní, z níž by se radovali jako děti z plyšového medvídka, než před budovou OSN v New Yorku. Ten, kdo dokáže nezištně milovat, lásku přijímat a dávat, se nebude divit, že přesně o to samé ho prosí Bůh. V lásce lidské zjevuje se láska Boží. Skrze Boha syna, jenž je Bohem lidské tváře, zjevuje se jeho Otec a Duch. Tak jednoduché to je.
Je znepokojující číst tolik slov, kterými se autor snaží odbýt svůj vnitřní zmatek. Pojmy, láska, otec, syn, duch jsou tu používány jako opojný obal, který neobdržel žádný obsah. Příběh o tom, jak neviditelný „otec“ odsoudil k smrti vlastního syna z „lásky“ a tomu všemu přihlíží „duch“ bez duše je odfláknutý.
Díky.