Helge Peukert, ideolog aktivistického hnutí Poslední generace, které v Německu bojuje proti klimatickým změnám, publikoval v magazínu OXI plán, jak naši planetu zachránit. Plán obsahuje šedesát šest bodů, které mají být naplněny do pěti let.
Z konkrétních bodů pro ilustraci: žádné emise skleníkových plynů, zákaz rozdělávání ohňů, benzin a nafta na příděl, a to jen po dobu pěti let, pak už nic. Absolutní přednost cyklistů, demontáž silnic a dálnic, daň z emisí CO2, sociální péči a ošetřovatelské služby pouze státní, zákaz nové výstavby, teplo na příděl, maximální teplota v budově dvacet stupňů, chlazení ne na víc než na dvacet šest stupňů, zákaz nepotřebných strojů jako jsou například kráječe chleba, zákaz nočního veřejného osvětlení, maso na příděl a tak dále.
Člověku to na první čtení pěkně zvedne adrenalin, zejména pokud pamatuje reálsocialismus a plánované hospodářství s jeho prázdnými regály obchodů a podpultovým prodejem. Pokud ale máme alespoň základní přehled o realitě našeho světa a jsme schopni trochu kriticky přemýšlet, při druhém čtení přinejmenším zpozorníme. Peukertovi slouží ke cti, že není jen jedním z ideologických bojovníků za záchranu planety. V jeho seznamu se objevují i body, které mohou celé situaci skutečně prospět.
Přece se mi ale jeho seznam příliš nelíbí. Zdá se mi jednostranný. Jako by viděl řešení jen v omezování spotřeby, v eliminaci lidského vlivu. Takový přístup ale příliš naděje neposkytuje. Kdybychom mluvili třeba jen o skleníkových plynech, v atmosféře máme už takové množství uhlíku uvolněného z fosilních paliv, že ani úplně zastavení jeho koloběhu nic nezmění. Zákazy a regulace nejsou řešením.
Trochu mi jeho přístup připomíná církev. Ta se také, přinejmenším ve své části, nastavila negativně. Soustředila se na hřích, na zlé lidské činy. Hlavně nedělat nic zlého. Jakoby v tom spočívalo jádro evangelní zvěsti. Evangelium ale ve skutečnosti mluví o něčem jiném. Krásně je to vidět v modlitbě Otče náš. Její součástí je i prosba „odpusť nám naše viny“.
To slovo „viny“ je v originálním textu vyjádřeno výrazem „ofeilemata“. Ano, jsou to viny, ale spíš ve smyslu „dluhy“. Není dobré udělat něco zlého, to se ale stává. Pán Bůh si s tím poradí. S čím si ale ani on neporadí, je lidská pohodlnost, lenost, opatrnost. Horší, než udělat něco zlého, je neudělat něco dobrého. Něco, co jsem mohl, ba měl udělat, a neudělal. Promarněná příležitost.
Tato země není naše!
Člověk přirozeně preferuje opatrnou pasivitu. Tato skutečnost, to nastavení lidských přirozených sklonů, se odráží i v lidové moudrosti. České přísloví říká: „Co sám rád nemáš, nedělej druhému.“ Jde o parafrázi Kristova výroku z evangelia, ten ale zní trošku jinak, a jeho důsledek je zásadně odlišný. Ježíš učil: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.“
Co to znamená pro boj o záchranu planety? Podporovat procesy, které mohou aktivně něco změnit. Především zabránit rychlému odtoku vody z krajiny, nechávat vodu vsakovat do půdy a odpařovat ji v místě - a to i ve městech! Podporovat vegetaci, zvlášť si hlídat staré stromy, které jsou nejcennější, neobnovovat les jen proto, že by se už mělo. Vracet se k přirozeným, tedy Božím způsobům ochrany plodin, aktivně se starat o život v půdě. A tak dál.
A v životě každého z nás? Víc se starat o to, čím bych mohl prospět svému okolí, než se hlídat, abych někde neudělal nějakou chybu. Chybám se stejně nevyhneme, cennější je nepromarnit příležitost k dobrému.
Autor: Petr Raus
Moc děkuji za velmi podnětný článek! Ano, to zaměření na něco pozitivního prostě často chybí.