Být dítěte kazatele může být skvělé – otec má přece odpovědi na všechny zvídavé otázky ohledně víry. Má to ale svá úskalí. Co když se rodiče vždycky nechovají tak, jak tatínek káže? A může dítě kazatelů zlobit nebo pochybovat o víře? O tom se rozepsal David Novák.
Píšu tento krátký článek s tím, že můj otec kazatelem nebyl, tedy níže popsané není moje zkušenost. Na druhou stranu řadu kazatelských dětí znám a dvě vychovávám. Nic z popsaného není podložené nějakým výzkumem. Jedná se pouze o autorovu intuici a pocit, že to tak někdy může být. Zároveň bych byl rád, kdyby pokračování k tomuto článku za pár let napsal některý z mých synů…
Každou neděli slyší svého otce kázat, „jak by věci měly být“, celý týden pak mají možnost porovnávat kázání s realitou, což někdy nedopadne ve prospěch otce. Zvláště v období dospívání mu to někdy dají pěkně „sežrat“. A někdy nejen v dospívání, zvláště je-li rozpor kázaného a žitého příliš velký.
Někdy cítí tlak, protože jako „kazatelské děti“ by měly být přece jen vychovanější než jiné děti. Někdy vypomáhají rodičům s nejrůznějšími službami ve sboru, které by si ale samy nevybraly. Ale někdo to přece dělat musí a oni jsou první po ruce. Někdy jsou svědky, jak rodiče dostávají do těla od některých svých bratří a sester a musí to spolknout. Jak rodiče, tak i děti.
Čas od času se musí zvednout a stěhovat se, nechat staré kamarády a jít do neznámého města, sboru, kolektivu. Občas to psychicky odskáčou.
Někdy jsou svědky, jak jejich otec vypadá jak tělo bez duše. Přesně nechápou proč, ale vidí, že něco je špatně. Občas zaslechnou, jak si rodiče povídají o některých věcech ve sboru a jak je něco moc bolí. Jen přesně nevědí, o co jde. Mnoho večerů nevidí svého otce, který někam jde nebo jede. Když přichází krize víry, cítí se tak trochu vinné, protože „kazatelské dítě“ by přece nemělo pochybovat, když je přímo u pramene.
Občas se dostanou na členské shromáždění a tam koukají, že z některých „tetiček a strýčků“ se stávají tety a strýcové, které mají nabito ostrými patronami, které míří na jejich rodiče. Jejich obrácení se bere jako samozřejmost, ale oni nejlépe vědí, že to nic samozřejmého není.
Čas od času slýchávají řeči o tom, jak právě děti kazatelů odpadly od víry, „protože se táta oženil s církví“. Někdy příliš brzy poznají nejen krásu, ale i stinnou stránku církve a ne vždy jsou to schopny náležitě zpracovat.
Ve škole se někdy u spolužáků setkají s výbuchem smíchu, když musí sdělit profesi svého otce. Mít „fotra černopr*elníka“ je k popukání, ne?
Časem pochopí, že práce/služba jejich otce se netýká jen jeho, ale celé rodiny, tedy i jich. Někdy zažijí, že táta dokáže trávit celé hodiny pastoračními rozhovory s kdekým a na ně si čas nenajde anebo jen velmi málo.
Mohl bych pokračovat, ale nebudu. Třeba to jednou budou číst moje děti a něco doplní, nebo škrtnou. Každopádně i na svých dětech vidím, že být dítětem kazatele je specifikum, se kterým nemusí být vždy snadné se vyrovnat. Netvrdím, že vše popsané je vždy pravdou. Zároveň přes všechna rizika toho, co jsem popsal, většina kazatelských dětí zůstává u Pána Boha a tak, jak je znám, jsou to většinou skvělí lidé.
Snad i proto, že vše je milost, nikoli samozřejmost, a to včetně toho, když kazatelské dítě uvěří…
