Nové věci nás odjakživa lákají. Toužíme po tom mít nový telefon, nové zážitky, ale někdy také nového partnera nebo životní styl. V křesťanských církvích se nové věci prosazují jen těžko, protože musí projít přijetím v celém systému a struktuře. Co když nás ale Ježíš zve k „novému“ životu v jeho lásce?
Co je na novém tak přitažlivého, že si toho musíme všímat, myslet na to, jít za tím – až to získáme?
Nové je hezčí, lepší a výkonnější, příkladem může být mobilní telefon nebo třeba auto. Novinky nám slibují dosud nepoznané zážitky a životní kvalitu, takže po čase podléháme přesvědčení, že je potřebujeme. Lákají nás nejen nové výrobky, ale také prožitky či nový, zdravější životní styl. Nové věci se po čase okoukají a nahradíme je touhou po ještě novějších, ale přesto nás stále přitahují. To však neplatí pro novinky v našich vztazích a formách života, které se postupně mohou stát stálými pilíři. Nový člen rodiny, kolektivu anebo vedoucí v nás většinou vzbuzuje nové emoce a očekávání a má potenciál proměnit částečně či zcela dosavadní fungování. Zejména to však platí o nových přátelích, idejích, ideologii anebo víře. Jen máloco dokáže nahradit dobré přátelství, manželství, politické přesvědčení anebo křesťanské hodnoty.
Křesťanská církev je v demokraciích spojená s institučním působením. Její doménou je bránit křesťanské hodnoty, které definuje teologické učení a časem prověřená pravidla, tedy církevní struktura a systém. Nové věci proto mají v církvi svá omezení, protože musí projít procesem přijetí, anebo odmítnutí.
Díky Ježíši Kristu nám ale skutečně nové pro náš život může dát náš Bůh. Jde o paradox. Staré evangelium a církev jsou nositeli nového života, který se projeví jak v osobní, tak i společenské rovině. Nový život je věčný, je skutečný a dokonalý (svatý), proto se mu nic „starého“ ani „zbožného“ nedokáže přiblížit. Křesťanská církev nesmí trvat na starém jen proto, že to už zná a je tím definována! Nové je v DNA křesťanství, protože se vzkříšeným Kristem žijeme novým životem. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že církev musí před vlivem světa bránit svoji „starou“ víru a hodnoty.
Největším nepřítelem nového je v této oblasti naše stará přirozenost: naše „já“ a jeho myšlení, hodnoty a zkušenosti. Překonat tento problém v křesťanské církvi nemohou nové církve, učení anebo formy zbožnosti, ale pouze Boží milost a Duch, tedy naše touha po novém životě s Ježíšem Kristem uskutečněná v praxi.
Bible nám zjevuje mnoho nových věcí. Dočteme se tam o novém přikázaní; novém stvoření (životě); nové přirozenosti; novém člověku; nové smlouvě i novém Jeruzalému. Pokud si tyto věci každý křesťan nespojí s Ježíšem jako svým Pánem, tak i v církvi zůstane všechno „při starém“. Na tomto světě není nic úžasnějšího než spolu s Ježíšem zakoušet nový život s Bohem! Naše fascinace novým je možná pobídkou Božího Ducha k novému životu s Ježíšem, který se jednou ukáže jako skutečný a věčný.