Pro velkou část Čechů je jméno prvorepublikového ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta republiky spojeno především s Mnichovskou dohodou, poválečným odsunem německého obyvatelstva a dalšími nešťastnými událostmi. Mezi historiky i běžně vzdělanou veřejností má své žalobce i obhájce. Jeho život však nebyly jen pády, ale také úspěchy. 3. září si připomeneme úmrtí jednoho z největších politiků 20. století.
Edvard Beneš se narodil v roce 1884, vystudoval postupně filozofii, sociologii a politické vědy na filozofické fakultě v Praze, na Sorbonně v Paříži a práva v Dijonu. Na studia musel hodně šetřit a přivydělávat si, protože pocházel z chudých poměrů.
A kdo jiný?
Za první světové války organizoval odbojovou skupinu Maffie, v Paříži řídil zahraniční odboj a emigraci, podílel se na vytvoření legií a ustanovení Československé národní rady, stál u zrodu Československého státu. Stal se také jeho prvním ministrem zahraničí, což znamenalo vypořádat se s poválečným uspořádáním slepeného a národnostně roztříštěného státu, zabezpečit jej úmluvami a získat mu kredit na mezinárodním poli.
Beneš se dále podílel na zrodu Společnosti národů, jako její místopředseda prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti, byl poslancem národního shromáždění a na chvíli zastával i post předsedy vlády. Když Masarykovi jeho odpůrci vytýkali, že Beneše dosazuje do vysokých funkcí odpovídal jim: ,,A kdo jiný?“
Složitá mezinárodní situace
V roce 1935 byl zvolen prezidentem. Tou dobou v Německu už dva roky funguje koncentrační tábor pro politické vězně a Československo poskytuje azyl prvním, především politickým uprchlíkům. Půl roku na to vystupuje Německo ze Společnosti národů. Začínají platit antisemitské Norimberské zákony a do Československa proudí němečtí uprchlíci židovského původu.
Velmoci jedou po krachu na burze stále po vlně izolacionismu a appeacementu, některé dokonce vyjadřují Německu jisté sympatie, neboť v něm vidí protiváhu SSSR. Postupně se Německu odpouštějí reparace i znovuzavedení branné povinnosti. Při obsazení Porýní se ve Francii ani v Anglii nehne na pomoc demilitarizovanému pásmu ani noha. Mocnosti z klidu nevyvedlo ani připojení Rakouska k Říši (Anschluss) na jaře roku 1938.
Nadiktovaný Mnichov
A pak přicházejí na řadu Sudety. Co si asi říkali představitelé tří mocností (kromě Hitlera) nad podpisem Mnichovské dohody? Třeba: ,,Sudety, vždyť je to skoro jako Rakousko. Hlavně ať je klid. Jenom už žádnou válku.“ Možná, že kdybychom se tenkrát bránili, mocnosti by se konečně probudily! Aby na nás uvalily sankce za rušení evropského klidu…
K určitému probuzení opravdu došlo. Po Mnichovu se o ,,své“ přihlásili i naši další sousedé. Maďarský ministerský předseda Imredi byl znepokojen, že byly opomenuty zájmy také maďarské menšiny v Československu. Polsko se začalo domáhat Těšínska a jeho vojska vstoupila na naše území už 2. října. Jak to dopadlo je patrné z mapy Druhé republiky.
A tím boj nekončí
Beneše čekala ještě emigrace, dosažení definitivního uznání československé exilové vlády ve Velké Británii. Stal se jedním z vůdčích představitelů československého odboje, získal si znovu důvěru českého národa a po návratu z exilu roku 1946 byl opět zvolen prezidentem republiky. Stejně jako jeho předchůdce Emil Hácha, měl už v té době velké zdravotní problémy.
Zbývaly mu dva roky života (zemřel 3. září 1948) k vyřešení poválečné hospodářské situace, nemluvě o situaci politické, kdy nebyl tak docela svým pánem ani z hlediska mezinárodní politiky a po 6 letech v zahraničí ani tak úplně té domácí.
Ztraceni v Benešovi
Beneš má své odpůrce i žalobce, udělal mnoho dobrého, ale spousta věcí se mu vysloveně nepovedla. Slovy Ferdinanda Peroutky publikovanými v Le Monde v březnu 1950: ,,Prezident napsal divadelní hru, jejíž dvě první dějství jsou skvělá, pak přidal dějství třetí, které je mizerné. Co si o dramatikovi v takovém případě myslet?“
,,Čím jsem starší a čím víc zkušeností získávám, tím jsem ve svém kritickém posuzování opatrnější a zdrženlivější. Začínám totiž chápat…jak děsivá je samota toho, na němž je, aby rozhodl, které z různých zel, mezi nimiž musí volit, je menší”
Z projevu Václava Havla v Kožlanech 29. května 1994
Na jednom se každopádně oba názorové tábory více méně shodnou. Měli bychom se poučit především z důsledků neřešení národnostních a ekonomických problémů. A to i v případě méně populárních opatření a dopadů, nepodléhat kouzlu nereálných slibů a dohlédnout na dodržení dohod.
Možná by pro začátek stačilo připomínat si častěji heslo, které je připisováno prezidentu Masarykovi “Nebát se, nelhat a nekrást!” Na Masarykově pohřbu, který proběhl 21. září 1937 Beneš pronesl: „Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme.“ Při letošních volbách tak máme těžký úkol. A já můžu jen dodat, že pokud to tentokrát nevyjde, už nám asi zbude jen Otčenáš, který jsi v nebesích…
Autor: Pavla Hájíčková
Korektura: Sára Kolomazníková
