Z bouřek jsem měl vždy respekt. Zároveň ve mně vzbuzovaly fascinaci a zvědavost. Z bezpečí domova pozorovat temnou oblohu najednou prosvícenou blesky. Počítat, než tělo rozvibruje zadunění hromu, a úlevně vydechovat do tlumeného bubnování kapek o sedlovou střechu domu rodičů nebo o parapety sídlištního bytu. Pokaždé v tom bylo cosi zvláštně přitažlivého a pohlcujícího.
Ve čtvrtek 24. června 2021 to bylo jiné. Bouře nad naším domem se proměnila ve stroboskopickou show a vítr se opíral do zdí baráku, jako by se ho snažil vyrvat ze základů. Byli jsme bez elektřiny a téměř bez signálu, a tak nám zbývalo jen doufat, že to společně s dětmi nějak zaspíme.
Jenže pak mi v rozsvícené dlani problikla notifikace, pak další a vzápětí byly sociální sítě a zpravodajství plné fotek a záběrů z jihu Moravy. Vypadaly jako snímky z míst, kudy se prohnala frontová linie. Fascinace byla v tu chvíli pryč a kromě šoku a starosti se přidal i strach, protože bouře venku zesilovala. Na klidu rozhodně nepřidala informace, že se tornádo ten den mohlo objevit kdekoliv, tedy i u nás.
Vzedmutí solidarity
Nedlouho poté, co tornádo nečekaně zpustošilo několik obcí a bohužel vzalo život několika lidem, se začaly objevovat iniciativy, výzvy a možnosti, jak zasažené podpořit. Ať už materiálně, lidsky nebo finančně. Ta vlna solidarity, která se vzedmula, byla opravdu neskutečná.
Když píšu tento text, portál Darujme.cz eviduje neuvěřitelných 185 miliónů korun. A to se jedná jen o jednu z mnoha sbírek, kam lidé přispívali, včetně mě samotného. Obrovská částka, ochota lidí a nepočítaně projevů podpory a solidarity mě zároveň překvapila natolik, že mě donutila klást si otázku, kde se to v nás najednou vzalo.
Na jasné a přesné odpovědi se zřejmě jako společnost neshodneme. Někde hluboko v nás, Češích, je solidarita zakořeněná. Potvrzují to každoroční statistiky, které říkají, že jako společnost nárazově nebo pravidelně přispíváme v rámci různých sbírek na charitativní účely.
Další odpovědí může být to, že šlo o něco tak šokujícího, že nás to vyburcovalo k rychlé akci. Podle expertů šlo opravdu o tornádo, a to tak silné, že se v novodobé historii nedá s ničím srovnat. Dokonce to platí i v evropském kontextu. Tornáda jsme zatím všichni znali jen z hollywoodských filmů nebo záběrů z Youtube.
Znovunalezená víra
Roli v tom všem sehrála média. U těch sociálních už jsme si zvykli, že máme v podstatě vše téměř v živém přenosu a z první ruky. Tradiční přinášely zpravodajství z místa s mírným odstupem, ale přesto šlo o intenzivní záběry a svědectví. Na můj vkus volili přítomní možná až příliš katastrofální rétoriku. Na druhou stranu si dokážu představit tu emocionální zátěž, kterou museli novináři nést na svých bedrech od chvíle, kdy se ocitli na místě.
Projevy solidarity pravděpodobně umocnil také Covid-19. Vzpomeňme na loňskou první vlnu a to, jak jsme se dokázali semknout v nové a pro mnoho lidí děsivé situaci. Zároveň už jsme nekončící pandemií vyčerpaní, takže ve chvíli, kdy se objeví hmatatelné nebezpečí, neváháme se mu a jeho důsledkům postavit.
Omlouvám se teď za cynismus, ale v tom, co se na Jižní Moravě odehrálo, nacházím i něco, co mě naplňuje nadějí. Zmiňovaná solidarita mi totiž po delší době ukázala to dobré v nás a naší společnosti, která se v mých očích začala drolit a štěpit na nespojitelné částečky. Jako bych znovuobjevil v troskách domů víru v lidi a lidství, kdy si můžu úlevně říct, že všechno zlé překonáme.
Zároveň vyslovuji přání, abychom si dokázali většinu z té pospolitosti a dobra uchovat. Abychom si to, co nás na nějaké základní úrovni spojuje, chránili. Přečkat těžkou dobu nebo bouři a její důsledky pak půjde mnohem snáz.
Autor: Jan Delong
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: Breno Machado/unsplash