Má dnešní úvaha je vyprovokována jednou fotkou ze sociálních sítí. Je na ní ulice z obou stran lemovaná historickými budovami, obchody, kavárnami se zahrádkou, prostě městský bulvár. Foceno je to nejspíš brzy ráno. Soudím tak podle ranního světla a ještě také podle toho, že na ulici zatím skoro nikdo není. Jízdní dráhu od chodníku oddělují vysoké truhlíky s květinami. Jsou evidentně čerstvě osázené.
Mé zahradnické oko samozřejmě spočívá na rostlinách. Rozpoznám begónie, které už začínají rozkvétat. Jsou to sytě barevné trvalky s pevnými listy. Jak o nich vím, vykvétají celé léto. Jsou choulostivé vůči chladu, tak snad jim nezmrznou, uvažuju a říkám si, že bych možná své begónie už taky vystavila slunečním paprskům. Zatím je schovávám ve sklepě, kde jsou sice chráněny před mrazem, ale zároveň nemají dost světla. Vytáhnou se z hlíz, rozvinou listy, to ano, ale nevykvetou. Možná by to už snesly, dokonce by už možná trochu toho slunce potřebovaly. A hlavně já už úpěnlivě toužím mít na balkoně nějaké květiny.
Přijde mi, že když mohu zblízka pozorovat nějaké to kvetení, nějaký ten zápas o život, že se mi lépe zvládají mé vlastní denní zápasy o život. Snad to nebude znít nadneseně, když řeknu, že ty kytky mi poskytují jakousi naději k životu. Uvědomuju si, že stačí zalévat a občas trochu přihnojit, a ono to žije, ono to kvete. Kvetoucí kytky ve své péči beru jako svůj osobní úspěch. Jako projev osobní Boží přízně na mou adresu. Já kytky rozkvést neumím, Bůh ano. Já jim mohu jen poskytnout přiměřené podmínky k životu. Kvetení zařídí někdo jiný. A tak, když mi to na balkoně kvete, cítím se poctěná Boží přízní. Já pouze zasázím a pak už mám jen naději, že On dá vzrůst.
Soudím, že zahradničení, naše původní lidské povolání, se často – vlastně pokaždé – potkává s nadějí. Sytí se jí, protože bez naděje to nejde. „Bez Božího přikázání ani ta ryba do sítě nevleze,“ komentují kraličtí překladatelé Bible slavný příběh o lovu ryb s Ježíšem. Já bych řekla, že bez Božího úsměvu ani ta kytka květ nevystrčí. Vysazovat kytky je vždycky důkazem nějaké naděje. Kdo by sázel sazenice, u nichž by nedoufal, že vyrostou nebo dokonce rozkvetou? Kdo by se namáhal strkat do hlíny kořenáčky květin, které mohou nádherně kvést, kdyby neměl naději, že nastanou podmínky pro jejich dobrý život?
Koukám znovu na fotku na internetu a zjišťuju, že je z Kyjeva. To město neznám. Vím jen, že právě teď neprožívá dobré časy. Jeho obyvatelé se netěší bezpečí. Ale jejich květiny svědčí o jejich naději. Kdo by sázel kytky, kdyby nevěřil, že vykvetou?
