Vždy na přelomu ledna a února mě moje civilní profese zavane do Německa. Zpravidla mě tam zastihne Den holocaustu čili výročí osvobození Osvětimi Rudou armádou, který slavíme 27. ledna. Takto už několik let sleduji na předních stranách německých deníků politické celebrity manifestující svoje protinacistické postoje, projevy omluvy, či dokonce pokání.
Tento rok bylo možné zaznamenat podstatnou změnu. Novinám a dalším médiím dominují záběry na davy manifestujících v ulicích německých měst. Protesty proti pravicovému extrémismu a antisemitismu. Nelze nesouhlasit.
Křesťanská knihkupectví na západ od naší hranice obsadila navíc jedna charakteristická tvář, která se před lety pravicovému fašistickému běsnění opravdu rázně postavila. Na mnoha publikacích se objevuje hlava mučedníka nacismu, evangelického teologa Dietricha Bonhoeffera. S pečlivostí sobě vlastní o něm vydávají německá evangelická nakladatelství jednu publikaci za druhou. Kulaté výročí mučednické a hrdinské smrti je sice až za rok, ale kdo je připraven, není zaskočen. O koho vlastně šlo? Stojí za to se jím zabývat?
Životopisná data
Narodil se 4. února 1906 v Breslau čili v dnešní Wrocławi. Nepocházel z nějak zvlášť křesťanské rodiny. Možná to byl důvod, proč jeho křesťanství nebylo vůbec „na autopilota“. Musel se k mnoha křesťanským postojům tvrdě propracovat. I svoje pozdější rozhodnutí studovat teologii si musel vůči svému otci, který byl synovým rozhodnutím málo nadšen, obhájit. Dietrich se narodil do vzdělané německé rodiny. Rodokmen, který visel v jejich domě na stěně, sahal až do 16. století.
Když bylo Dietrichovi osm let, propukla první světová válka. Zdánlivě bezpečný svět jistot a optimismu se rozpadl jako domeček z karet a starý pořádek se pak už nikdy nevrátil. Německá církev se v této velké válce plně postavila za německé ideály a tímto spojením se státní ideologií přestala být pro mnohé autoritou a zárukou prorocké ostražitosti.
V roce 1923 začal Dietrich studovat teologii. A to přesto, že celá rodina nebyla nikterak horlivá ve víře, byť se uvádí, že jeho vychovatelka pocházela ze zbožné ochranovské Jednoty bratrské. Mladý teolog se vnitřně zapojil do diskuse mezi významnými teology své doby Karlem
Barthem, protagonistou dialektické teologie, a Adolfem von Harnackem, který se snažil o smíření teologie a empirické vědy. Už s ohledem na zklamání po první světové válce se zabýval závažným problémem: Co dělá církev církví? Ptal se, zda církev, která si udržela tak málo kritického odstupu od vládnoucí elity císařství, ztratila jeho rozpadem z valné části svou legitimitu.
Jak vypadal život studenta Dietricha Bonhoeffera? Během tří studijních ročníků napsal osm seminárních prací a jednu práci disertační. Doktorskou zkoušku složil ve věku, kdy jiní teprve se studiem začínali. Vikariát absolvoval v německém sboru v Barceloně ve Španělsku.
Církev a nacismus
V Německu se hlásil ke slovu a pak nastoupil k moci Hitler s ideologií národního socialismu. Co na to církev? Dalo by se odpovědět jedním slovem: selhává. Berlínský superintendent vyjádřil většinový postoj církve jasně. Po nastolení teroru po požáru říšského sněmu řekl:
„Když jde o život a smrt národa, státní moc musí zasáhnout plnou silou, ať již za hranicemi, nebo doma. Od dr. Martina Luthera jsme se naučili, že církev nesmí zákonné státní moci překážet, jestliže činí to, k čemu je povolána. Ani tehdy, jestliže to činí tvrdě a bezohledně.“ V roce 1933 se před vůdcem plazila nejen velká část národa, ale téměř celá evangelická církev. Pro názornost: Na melodii nacistické hymny napsal farář Paul Hamburg tato slova: „Ruku k dílu! Mladé Německo všechny překážky zdolá! Německo! V nouzi i ve smrti je pokřik vítězný. Všichni jásáme věrně, když vůdce volá! Přijde náš den! A Bůh je náš hrad přepevný!“
Hitler se ze strany evangelické církve ničeho bát nemusel. Ta totiž „nacionální revoluci“ nadšeně vítala. Nejaktivnější byli v tomto směru tzv. Němečtí křesťané, kteří požadovali nové křesťanství, které by odpovídalo „Lutherovu duchu“ a hrdinské německé zbožnosti. Toto „křesťanství“ obsahovalo kompletní nacistickou ideologii. Němečtí křesťané se plně poddali Hitlerovi.
„Němečtí křesťané“ a Vyznávající církev
V této situaci Dietrich cítil, že ztrácí církev. Říká: „Pojďte, vy opuštění, kteří jste ztratili svou církev, vrátíme se k Písmu svatému, společně budeme hledat svou církev. Církev, ať zůstane církví! Vyznávej, vyznávej, vyznávej!“
Bonhoefferův postoj se dá pochopit. Evangelická církev pod vedením říšského biskupa Müllera pod heslem „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce, jedna církev!“ už nebyla pro Dietricha církví v pravém slova smyslu. Tato „církev“ na tzv. „hnědém synodu“ ve Wittenbergu převzala kromě jiného i státní árijský paragraf, který hlásal národní charakter a rasu (tady pozor!) jako Bohem nastolený stvořitelský řád. „Ten, kdo není árijského původu nebo je s osobou neárijského původu sezdán, nesmí být zaměstnán ani jako duchovní, ani jako úředník ve všeobecné církevní správě.“ Znamenalo to propuštění pro početné židovské křesťany, kteří pracovali jako faráři, církevní pracovníci, pečovatelky a vychovatelky v mateřských školách. Dietrich se v této situaci vzdal místa, na které měl nastoupit. Nechtěl být farářem v takové „církvi“.
Němečtí křesťané uspořádali velké shromáždění v berlínském sportovním paláci. Hlavní řečník, studijní rada a oblastní velitel Krause, vzýval k osvobození od Starého zákona s jeho židovskou námezdní morálkou, k odstranění Pavlovy židovské teologie a k víře v „hrdinského Ježíše“. Jednalo se o masivní popření Pavlovy i reformační teologie. Nevadí? Církvi to opravdu nevadilo.
Stojí za to citovat z knihy Renate Windové Dietrich Bonhoeffer, křesťan v opozici: „Ohlásili nám důležitou návštěvu: vrchní církevní rada Leffner z durynského zemského církevního úřadu nám měl přednést školicí přednášku. Její hlavní myšlenka byla tato: Německo znovu zažilo letnice. Když přišel Hitler, strhl se hukot z nebe. Vlajka s hákovým křížem, který vlaje nade všemi, to je Duch svatý a jeho záře, jež nás naplňuje a všechny spojuje do nebývalého společenství, které nezná třídy ani stavy. Nadšení, které zažili první
Kristovi učedníci při příchodu Ducha svatého na zem, a nadšení, jež se nyní zmocnilo německého národa, jsou dílem Ducha Božího, jejž právem nazýváme svatým.“
Tyto „úlety“, kdy byl nástup nacismu označen za nové letnice, vypudily mnohé biblicky smýšlející křesťany z „církve“. Mnohé významné osoby nebyly s to tyto postoje akceptovat a způsobilo to, že lidé nesouhlasící s takovou protibiblickou propagandou vytvořili Vyznávající církev, která měla vysokou prestiž.
Na to reagovala nacistická vláda tím, že změnila svoji církevní politiku. Odstranila nejradikálnějšího z německých křesťanů a nechala odvolat neoblíbeného říšského biskupa. Mnozí zástupci Vyznávající církve by se totiž rádi se státem usmířili. Na tom postavil Hitler svůj „koncept usmíření“. V roce 1936 se s konečnou platností uskutečnilo oddělení velkého křídla připraveného ke kompromisům a malého rozhodného křídla původní Vyznávající církve. Navíc z existenčních důvodů postupně mnozí faráři přistoupili na slib věrnosti církvi a státu s vidinou stálého platu. Všichni faráři evangelické církve museli Hitlerovi složit přísahu věrnosti. Kdo byl povolán do duchovního úřadu, musel svůj závazek věrnosti stvrdit následujícími slovy: „Přísahám: Budu zachovávat věrnost a poslušnost vůdci Německé říše a národa Adolfu Hitlerovi.“
Co na to Dietrich Bonhoeffer? Ten prohlásil: „Kdo se vědomě odloučí od Vyznávající církve, odloučí se od spásy.“ Opravdu nebývale odvážné tvrzení.
Laciná, anebo drahá milost?
Za těchto nesnadných okolností vznikla Bonhoefferova nejproslulejší kniha Následování. Říká v ní: „Úhlavním nepřítelem naší církve je laciná milost. Laciná milost znamená milost jako levné výprodejové zboží, levné odpuštění. Milost, která nemá cenu a nic nestojí. V takové církví nalézá svět lacinou ochranu, omluvu svých hříchů, kterých nelituje, a po vysvobození z nich vpravdě ani netouží. Jelikož milost působí všechno sama, může vše zůstat při starém.
Dopustili bychom se fatálního neporozumění Lutherovu činu, kdybychom měli za to, že když Luther objevil evangelium pouhé milosti, proklamoval tím dispens od poslušnosti Ježíšova přikázání ve světě.“
Tolik citáty z knihy, která nás v jisté době velice zasáhla. Pastor Vladislav Santarius totiž pojmy „laciná“ a „drahá“ milost převzal do své teologie.
Věrnost vůdci, anebo Kristu?
Zpět do Německa třicátých let. 9. 11. 1938 hořely synagogy. Křišťálová noc byla pojmenována podle rozbitého skla ze židovských obchodů. Co na to církev?
Ještě jeden pohled na rok 1939: „Z Durynska, bašty německých křesťanů, hlásí biskup Sasse: „Ve velkém historickém okamžiku složili všichni faráři durynské církve, poslušní vnitřního přikázání, s radostí v srdci přísahu věrnosti vůdci a Říši. Jeden Bůh – jedna poslušnost ve víře. Sláva vám, můj vůdce!“ Současně byl kříž na hradě Wartburg nahrazen obrovským osvětleným hákovým křížem. V kostelech se po každém vítězství Hitlerovy armády sloužily děkovné bohoslužby.
Dietrich si uvědomil: neutralita nestačí. Konkrétně: Kdo není připraven Hitlera zabít, stává se chtě nechtě spoluvinným na masových vraždách. Šel tak daleko, že sám sebe prohlásil za připraveného spáchat na Hitlera atentát. Předtím by ovšem vystoupil z církve. Nijak nezpochybňoval, že použití násilí vinou je a vinou zůstane. Ale trval na tom, že mohou nastat situace, kdy se křesťan z lásky k bližnímu provinit musí. Za zmařené spiknutí proti Hitlerovi byl Dietrich Bonhoeffer zatčen a 9. 4. 1945 popraven.
Dietrich Bonhoeffer řekl: „Když člověk nastoupí do špatného vlaku, tak již nepomůže, že kráčí proti směru jízdy.“ Svou smrtí potvrdil správnost své teologie. Dokladem správnosti jeho postojů může být i skutečnost, že snad každé město v Německu má ulici nesoucí jeho jméno.
A co my?
Stojí za to připomenout, že naše církev zakusila měrou vrchovatou pronásledování ze strany německých okupantů. Mnozí pastoři byli vězněni, někteří za svoje postoje zaplatili životem. Přesto i pro nás dnes je tady memento, které ztělesňuje právě Dietrich Bonhoeffer. Je to zjištění, že stačí málo a z církve se stane ryze nekřesťanský prostor prosazující bezbožnou ideologii. Je na to nějaký lék? Josef Lukl Hromádka, významný český teolog a odpůrce nacismu, nabízí řešení. V době propuknutí „hnědého moru“ v Německu poukazuje na význam presbyterů a potažmo celé církve. Odpovědnosti za svět se církev nesmí zbavit. A to za žádných okolností.
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel