Narazil jsem nedávno na webu na informace o influencerech vydělávajících na dětském publiku. A nevydělávali málo, výnos podnikání několika z nich se pohyboval řádově v desítkách milionů korun ročně.
Nechci tu řešit otázku reklamy cílené na dětské publikum, podle všeho se tomuto problému začínají věnovat kompetentní orgány. Na celé informaci mne zaujaly zejména dvě další skutečnosti, které tu chci zmínit.
Ta první: Žijeme ve svobodné společnosti. Pokud má někdo pocit, že mu okolnosti, sousedé, vláda, spoluobčané či já nevím, kdo všechno brání v možnosti slušného života, že za jeho mizérii mohou jiní, mýlí se a existence influencerů ho z tohoto omylu usvědčuje. Influenceři ke svému podnikání nepotřebují nic, než počítač s přístupem na internet. To je dnes dostupné opravdu každému, pokud netrpí nějakým zásadním handicapem. Vedle toho ovšem potřebují svoje vlastní schopnosti – a tady narážíme na kořen problému. Schopnosti nemáme všichni, jako lidé nejsme a nikdy nebudeme všichni stejní. Já se už influencerem prostě nikdy nestanu, nedovolí mi to ani můj věk, ani moje zpomalené myšlení. Netrápí mne to ale, protože vím, že to je můj problém, že za to nemůže moje okolí. A sám se sebou chci být spokojený, netoužím být někým jiným. Jsem rád takový, jaký jsem, jak mne Pán Bůh stvořil. To je, věřte mi, velmi osvobozující vědomí.
A že se můj příjem ani zdaleka neblíží jedinému milion za rok? Apoštol psal: Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Mám, co mám, a netoužím mít víc. Samozřejmě, jsem už důchodce, rodina s dětmi na tom může být jinak! I v takových případech ale nabízí naše prostředí mnoho, jen je potřeba tomu vyjít vstříc. Možná by prospělo se přestěhovat, změnit práci, něco nového se naučit, možná si jen lépe zorganizovat život či požádat o pomoc kompetentní úřad či církev. Ano, chce to odvahu a ochotu ke změně. Všechno se ale dá řešit, když si připustím, že největší překážkou jsem si já sám. Se sebou přece mohu pracovat nejsnadněji.
A pak je tu to druhé, co mne zaujalo: nejatraktivnější témata, která malé děti spolehlivě zaujmou. Výbuchy a plýtvání. Nepřekvapilo mne to, dobře si pamatuji, jak mne takové věci jako kluka lákaly také. Uvědomuji si ale hlubší souvislosti tohoto lidského nastavení. Jde o vztah ke světu, k realitě.
Člověk má schopnost přetvářet svoje prostředí, hmotu kolem sebe. Musí ji ale naprosto respektovat, nesmí ji podcenit. Vyžaduje to znalosti, větší či menší podle toho, o co se konkrétně jedná, a pak přesnou práci; míra požadované přesnosti zase odpovídá předmětu, o jaký jde. Aby fungoval procesor, musí se přesnost technika pohybovat na úrovni jednotlivých atomů. Nejde ale jen o tak speciální obory. Na pole mohu sypat metráky průmyslových hnojiv. Tak to dodnes dělá většina velkých koncernů, zejména pokud hospodaří na pronajaté půdě. Chvilku mi to bude fungovat, pak zjistím, že jsem půdu zničil, zkazil pitnou vodu ve studních a způsobil povodně. Dnešní technologická úroveň ale umožňuje dosáhnout stejných, ba lepších výsledků levněji a šetrněji, jen to vyžaduje přemýšlet a pracovat s lékárnickou přesností. I na tom poli. Projeví se to pak na zdraví nás i celé krajiny.
Řídit se svým přáním bez ohledu na vlastnosti hmoty může Bůh, ten to zvládne. Člověk nadělá takovými pokusy vždycky jen škodu. Přesto to stále dokola zkouší. Jako ty děti. Exploze všechno změní, rychle a efektně, nic ale nepostaví, jen zničí. Rozhazovačně plýtvat je snadné a dává nám to pocit, že můžeme všechno, že vším vládneme, že na to máme. No, nemáme, sluší nám skromnost. Není k užitku, stavět se do role Boha, to nakonec zkusili už Adam s Evou, a moc slavně to nedopadlo.
Za Rádio 7: Petr Raus
