Typickým rysem dnešní doby je otázka po trvalé udržitelnosti. Objevuje se nad každým výrobkem, nad každou technologií i nad celým způsobem našeho života. Neničíme svoje prostředí? Žijeme tak, aby vydrželo i příštím generacím?
První čtvrtstoletí svého života jsem to viděl stejně. Od nejútlejšího dětství jsem se zajímal o biologii, otázku vztahu člověka ke zvířatům a později i k přírodě jako takové jsem vnímal jako klíčově důležitou. Coby teenager jsem nenáviděl lidstvo, které ničí Boží stvoření. S kamarádem jsme pro své vrstevníky připravovali programy, ve kterých jsme poukazovali na význam této otázky pro křesťana i na obecnou potřebu řešení vztahu lidstva k přírodě. Hodně nás ovlivnily práce Římského klubu, čerpali jsme ale i z mnoha jiných zdrojů.
Čas ale šel dál. Krátce před třicátým rokem života jsem změnil zaměstnání, z výzkumného ústavu jsem tenkrát přešel do muzea. Dostal jsem se do podivuhodného světa pomalu plynoucího času a velikého respektu k minulosti. Pracoval jsem na jednom z přírodovědných oddělení, u nás to ještě nebylo tak výrazné, přesto ležel jeden z hlavních důrazů naší práce na zmapování současného stavu naší přírody, aby tato informace, pokud možno přesná a podrobná, zůstala uchovaná příštím pokolením.
Samozřejmě jsme pečovali o sbírky. Ty bylo třeba bedlivě střežit, protože byly neustále ohrožovány jak škůdci, tak nepříznivými podmínkami. Na odděleních humanitních oborů to bylo ještě zřetelnější. Až úzkostná snaha zachovat všechny sbírkové předměty, přenést je z minulosti, zachovat je těm, kteří přijdou po nás! Tehdy jsem si uvědomil marnost takového počínání.
Jako bychom snad mohli zastavit čas, zabránit rozkladu, zrušit nárůst entropie. Nebe a země pominou, říkal Kristus. Apoštol k tomu dodává: Nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Pak pokračuje, že se toto vše rozplyne. Apokalyptické obrazy, jistě básnické, v mnohém symbolické, přece ale zjevně pravdivé.
Nemá smysl snažit se zastavit čas, nejde zadržet rozpad věcí, uchovat minulost a zajistit, aby se už nic neměnilo, aby svět zůstal už navždy takovým, na jaký jsme si zvykli. Nakonec, ona minulost nebyla nejlepší, jakkoli na mnoho věcí z dětství vzpomínáme rádi. Už dávný biblický kazatel radil: Neříkej: „Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?“ Není to moudré, ptáš-li se na to.
Ani vzpomínky na krásnou minulost, ani vize trvalé udržitelnosti nejsou realistickými představami. U některých jde o sen, u jiných o ideologický nástroj, pomáhající chopit se moci. Člověk řádně užívající svůj rozum by ničemu z toho neměl podlehnout.
Tím ovšem nechci v žádném případě povědět, že bychom se o své životní prostředí starat neměli! Už staří proroci upozorňovali, že země strádá kvůli našemu hříchu! I Tóra pamatovala i na jiné tvory než jen na člověka, zejména stanovovala pravidla, jak se chovat k domácím zvířatům. Boží je ale celá země, je třeba se o ni dobře starat!
V čem je tedy problém? V motivech. Je marné malovat si, že svými silami zajistíme trvalou udržitelnost, vlastně věčnost. Je ale nanejvýš na místě pamatovat, že tato země není naše, že je Boží a my jsme pouze pověřeni její správou. Zneužijeme-li správu k vlastnímu prospěchu bez ohledu či na úkor majitele, bude to zlé. To nakonec chápe i světský právní řád a takové chování trestá. Jak by mohlo obstát v očích Božích?
Autor: Petr Raus
