Přední slovenský progresivní teolog a kněz Ondrej Prostredník přemýšlí nad angažovaností církve v československé společnosti, konkrétně ve světle výsledků nedávného sčítání lidu.
Slovenská společnost, podobně jako ta česká, v těchto týdnech zpracovává poselství výsledků nedávného sčítání lidu. Přestože pokles počtu obyvatel hlásících se k nějakému vyznání na Slovensku neklesl tak významne, jako v Česku, i zde je tato skupina nejrychleji rostoucí. Kdo má tedy ve společnosti právo být morálním kompasem a určovat, co je ctnostné a co ne? V podmínkách Slovenska toto právo po staletí patřilo křesťanství a s ohledem na konfesionální kompozici zejména římskokatolické církve.
V zásadě by vlastně velikost určité komunity neměla mít vůbec vliv na hodnotu jejích morálních poselství. Rozhodující by měla být jejich integrita a potenciál stát se univerzálními poselstvími pro celou společnost. Početná síla určité konfesionální komunity však v každém případě hraje důležitou roli pro celkovou váhu jejích poselství.
Morální skandály posledního půlstoletí, které nyní v katolické církvi vycházejí na povrch, rozpačitost při vyrovnávání se s nimi, neochota rozhodně se vymezit vůči klerofašismu ve vlastní historii i ustrnulost představitelů křesťanských církví v diskusi o právech žen a menšin však i na Slovensku vede k tomu, že stále více lidí činí se distancuje od církve.
To může mít podobu zaškrtnutí políčka „bez vyznání“ ve sčítacím archu, nebo i radikálnější podobu ve jmenovité žádosti o vystoupení z církve. Tento trend se v podmínkách Slovenska přenáší i na další dvě tradiční církve (evangelickou a reformovanou), i když jejich postoje k etickým tématům ve veřejném prostoru zůstávají spíše v pozadí.
S pomocí práce amerického křesťanského etika Hak Joon Lee, který se věnuje studiu public theology a globální etice, se pokusíme hledat řešení pro hledání společenské shody na tvorbě morálního kompasu ve společnosti s rostoucím podílem lidí bez vyznání. Jelikož podle zastánců public theology je člověk homo religiosus, náboženské vyjádření a aspirace jsou přítomny všude a představují nejhlubší základ lidské existence, a tím i života společnosti, čímž formují její hodnoty a představy o tom, co je ctnostné.
Z toho pak public theology odvozuje univerzální nárok křesťanského učení na formulování etiky a morálky pro společnost. Předmětem diskuse je jen to, jakým způsobem se tyto křesťanské etické principy mají stávat součástí procesů formujících představu o ctnostech v sekularizované společnosti, ve které se hledání koexistence různých hodnotových systémů stalo nezbytností a naléhavým programem dne.
Je však toto východisko public theology udržitelné? Není zpochybněno ve svých základech právě neschopností samotné církve a jejích struktur aplikovat vlastní principy ve vlastní komunitě? Na přednáškách dogmatiky na teologické fakultě nám u látky o svátostech náš profesor ilustroval problematiku platnosti svátostí příběhem o schizmatu v novějších dějinách slovenské evangelické církve. Myslím, že je docela vhodné jako paralela k tomu, co nyní pozorujeme ve vztahu rostoucí skupiny lidí bez vyznání k nároku křesťanské církve být morálním kompasem společnosti.
Skupina lidí, která vnímala alkoholismus jako vážný problém slovenské společnosti na začátku 20. stol. a abstinenci hlásala jako křesťanskou ctnost, odmítla přijímat eucharistii od kněze, který byl alkoholik. Podle nich jím podaná eucharistie nebyla platná. Spor skončil na nejvyšších místech církve a její představitelé, kteří sice odsoudili alkoholismus kněze, trvali na tom, že platnost svátosti nemůže být závislá na morálních kvalitách kněze, který ji podává věřícím. To bylo nepřijatelné pro celou skupinu kolem abstinentského hnutí známého jako Modrý kříž a rozhodli se pro odchod z evangelické církve.
Z hlediska dogmatiky mohl být postoj představitelů evangelické církve k platnosti eucharistie v daném konfliktu sice správný, ale z hlediska toho, že rozhodující ctností pro nositele morálního kompasu je autentičnost, byl daný postoj zničující a vedl ke schismatu. Pokud public theology bude nadále trvat na tom, že křesťanské učení, nebo v širším smyslu i náboženská podstata člověka jako homo religiosus, v praxi povede k tomu, že jv lidech nastartuje procesy aktivního rozchodu s církví, resp. s náboženstvím vůbec.
Hypotéza o kompozici současné evropské společnosti jako seekers (hledajících) a dwellers (setrvávajících), kterou rozpracovává Tomáš Halík, a která je založena na východiscích public theology, zde naráží na své hranice. Hledající totiž při konstruování svého morálního kompasu hledají autentičnost. Pokud jako odpověď na morální selhání církve a náboženství v širším smyslu dostávají od public theology odpověď, že jde o lapsy jednotlivců nebo dokonce i připuštění, že se církev jen musí reformovat, tak se hledající otáčejí ještě před branami náboženské domény. Odcházejí hledat základ ctnosti tam, kde je mravnost spojena s autentičností.
Odpověď jednotlivce, že k tomu, aby byl autentickým nositelem ctnosti nepotřebuje vztahovat své bytí k čemusi, co ho přesahuje, musíme začít brát jako takovou, která má stejný nárok být tvůrcem morálního kompasu společnosti. Teologie, která radikálně odmítá naturalistický nebo humanistický základ liberální etiky a filozofie jako neplatný, přestává být udržitelným východiskem pro hledání společenské shody na základních etických normách.
Označování lidí, kteří zaškrtli políčko „bez vyznání“ jako hledajících, se mnoho z nich dotýká jako mentorování a podceňování jejich morálního kompasu, který je konstruován vědomě bez jakéhokoli vztahování se k transcendentu, a je tedy jednoznačně nenáboženský. Hranicí, na kterou public theology naráží v situacích, jakou je rostoucí počet lidí s rozhodným nenáboženským postojem, je její apologetická povaha, kterou principiálně obhajuje tezi, že člověk je homo religiosus. To ji, navzdory dobré vůli jejích nositelů diskvalifikuje v dialogu s nositeli humanistického přesvědčení, že člověk dokáže být ctnostný i bez toho, aby své bytí vztahoval k transcendentnu. Ty lze označit jako „nové ateisty“, reprezentované zejména hlasy Richarda Dawkinse a Stephena Hawkinga.
Tento handicap public theology nedokázala překlenout ani postliberální teologie, která velmi trefně kritizovala public theology jako neudržitelnou snahu prodloužit konstantinovský typ křesťanství a jeho absolutní nárok na formování společenské morálky. Sama však také nepřekonala vlastní apologetické rysy a co je závažnější, upadla do fideismu, který ji ještě více než public theology diskvalifikuje v dialogu s nositeli humanistické etiky a morálky.
Co by mohlo být řešením? Hak Joon Lee velmi správně navrhuje, aby se public theology vymanila ze svého západního a křesťanského sevření, otevřela se globálnímu kontextu a naslouchala kontextuálním teologiím včetně teologie osvobození či feministické teologie. Pro prostředí slovenské teologické tvorby je to zcela jistě relevantní výzva. Lee poměrně okrajově, a dost zdrženlivě, odkazuje také na projekt Weltethos nedávno zesnulého Hanse Künga. Jeho potenciál vést dialog s novými ateisty si proto všimněme blíže.
Hans Küng otevřeně a bez apologetického podtónu říkal, že pro dosažení společného světového étosu je nezbytný vzájemný respekt a koalice věřících a nevěřících (deistů, ateistů, agnostiků). Otázka zní, zda je taková koalice uskutečnitelná. Küng na to odpovídá takto: „… nevěřící se spolu s věřícími mohou postavit na odpor triviálnímu nihilismu, difúznímu cynismu a sociálnímu chladu a s přesvědčením a přesvědčivě se zasazovat za základní práva všech lidí, za překlenutí propasti mezi bohatými a chudými, za zastavení narůstajícího počtu slumů ve čtvrtém světě, za zastavení poklesu životní úrovně ekologickými katastrofami a za společnost bez válek.“
Při čtení Dawkinse i dalších reprezentantů nového ateismu však vyvstává naléhavá otázka: Co je to bezpodmínečné, co nás může bezpodmínečně zavazovat? Jak někdo, kdo náboženství označí za „virus v mysli“ a bojuje proti náboženství jako takovému, může za své spojence považovat dokonce i ty teology, kteří s ním sdílejí jeho pohled na svět pokud jde o kosmologii a evoluci? Přesto je známo, že Dawkins se nevyhýbá diskusím s představiteli různých náboženství a v dialogu s nimi vidí cestu.
Ne však Hans Küng. Ten na Dawkinsovu knihu Boží blud reagoval velmi rozzlobeně a bez ubrousku Dawkinse označil za ideologa, který polemicky reaguje na překonaný obraz Boha, aniž by byl ochoten zohlednit nové poznatky teologie. Küng přitom nezapomněl zdůraznit, že s klasickými velkými ateisty jako byl Feuerbach, Marx, Nietzsche či Freud se zabýval a seriózně je analyzoval. Odmítá se však věnovat Dawkinsovi. Matematik a stoupenec nového ateismu Thomas Riessinger poznamenává, že ani Küngovo zabývání se klasickými ateisty však nevedlo k jakémukoli přiblížení obou táborů. Podle něj Küng nedokázal překonat svá náboženská východiska a ve své kritice ateistů ukázal jen to, že nerozumí jejich argumentaci.
Pokud je tedy nějaké poučení, které by si mohla public theology v podmínkách Slovenska a snad i Česka vzít z aktuálních výsledků sčítání lidu, tak je to výzva k přehodnocení vlastních východisek, zanechání apologetického tónu a respektování představitelů nového ateismu jako legitimních mluvčích nemalé části těch, co zaškrtli políčko bez vyznání a určitě se necítí zahrnuti pod označením „hledající“.
Redakčně upraveno
Autor je teolog, publicista, působí jako misijní pracovník.
Autor: Ondrej Prostredník
