Naslouchejme radikálním hlasům – i sektám. Ne proto, abychom přejali jejich učení, ale protože některými svými důrazy dokážou, byť v přemrštěné míře, poukázat na jisté slabiny církve. Stejně je to s radikálními hlasy ve společnosti.
Také vám jde z některých „v moci představených“ mráz po zádech? Také si kladete otázku, jak je možné, že je tolik lidí volí? Také nechápete, že to, co se zdá na první pohled jasné, tito lidé dokážou zpochybnit? Jak je možné, že naši sousedé pravděpodobně v příštích volbách zvolí Fica, Maďaři si zvolili Orbána a v USA reálně hrozí, že se o post prezidenta bude opět ucházet Trump? Pokusím se o vymezení několika znaků, které podle mě všechny zmíněné politiky pojí.
Radikalita. V jejich světě neexistují kompromisy, jsi buď s námi, naším hnutím, naším světonázorem, nebo proti. Jakkoliv je jejich radikalita nepříjemná, mnohé lidi nakonec přitahuje, protože dává pocit orientace. V naší hodnotově vyčpělé společnosti radikálové zkrátka táhnou.
Agresivita. O druhých stranách, svých názorových oponentech, novinářích, médiích, která by si je dovolila kritizovat, hovoří nejen negativně, ale i sprostým a dehonestujícím způsobem (např. Fico o novinářích pronesl, že jsou špinavé protislovenské prostitutky, Zeman by je rovnou střílel…). Mnohým lidem tento způsob vyhovuje, protože je lidový a srozumitelný. Navíc se s ním mnozí setkávají v běžném životě.
Výjimečnost. Sebe označují za dobré, vyvolené, poslané osudem, dějinami, někdy i Bohem. Ti, kdo se k nim připojí, mohou za odměnu též tuto výjimečnost prožívat. Opozice a názoroví odpůrci jsou samozřejmě odpad.
Bojová rétorika. Velmi často používají velmi agresivní, válečnickou rétoriku. Druhá strana by se měla zničit, vymýtit. Příkladem může být Trump, který např. napsal o známé americké producentce R. O´Donell: „Je hrozná – uvnitř i zvenku. Když se na ni člověk podívá, vypadá jako komediant. Jak se vůbec mohla dostat do televize? Kdyby „The View“ patřila mně, vykopl bych ji. Podíval bych se přímo do toho jejího tučného, ohyzdného obličeje a řekl toto: „Rosie, máš padáka!“
Negativita. Populisté vsází na negativní témata, protože jejich posláním je bojovat proti „těm druhým“. Nejde jim až tak o politický program, ale o vymýcení „těch druhých“. Negativní témata se navíc lépe komunikují a pamatují. Být proti je vždy snazší než být pro.
Obchod se strachem. Pokud si dobře pamatuji, když vyhrál Miloš Zeman první volby, vsadil na proti-sudetskou kartu, podruhé pak na strach z migrantů. První téma bylo zcela irelevantní, téma migrantů Evropa řešila, ale nás se nijak zásadně netýkalo. Mnohem více ohrožující byl a doposud je např. obchod s exekucemi, u jehož počátků stála Zemanova vláda. Jenže kdo by se obtěžoval fakty a minulostí? Vyděšení chataři v pohraničí propadli strachu, že „sudeťáci nám to tu zase zaberou“ a bylo jasno, koho volit. Strach vyřazuje racionální myšlení, a to demagogové dobře vědí.
Vůdcovství. Demagogická hnutí jsou vždy silně autoritářská. V posledku je to vůdce, který určuje směr, volí si spolupracovníky, od kterých se vyžaduje bezpodmínečná podřízenost a poslušnost. S vůdcem strana stojí a padá. I v tajných volbách vůdce získává obrovskou podporu, protože si nikdo ani neodváží jít do proti-kandidatury. Když se ve straně ptají, proč někdo jiný nekandiduje, odpovědí bývá „když ten náš šéf je fakt nejlepší“.
Nepřátelství k demokracii. Pochopitelně že autoritáři demokracii otevřeně nekritizují, ale překrucují ji k obrazu svému. Zdržuje je, musí kvůli ní obhajovat svoje osvícené názory, umožňuje nezávislost médií atd. Paradoxem dějin je, že to byla demokracie, která mnoha diktátorům pomohla vyšvihnout se k moci, aby když se u moci ocitli, demokracii buď úplně zrušili a nahradili diktaturou nebo ji zmrzačili.
Některé výše popsané rysy lze vidět i v náboženských uskupeních či sektách. Vše, co jsem popsal, má v sobě velmi silný emocionální náboj, a proto na stranu diktátorů a populistů přechází mnoho lidí. Jenže co s tím? Problém je někdy v tom, že radikálové jsou nechtěným výsledkem slabých demokratů, nebo i liberálů. Hned v prvním bodě jsem uvedl, že populisté bývají velmi radikální, mají na mnoho věcí jasné názory a ty pak předkládají jako jediné možné řešení.
V mojí sociální bublině se lidé od tohoto vnímání světa většinou pohrdlivě odvrátí s tím, že svět prostě není černobílý, a kdo to tvrdí, je hlupák. Ano i ne. Na mnoho životních otázek prostě odpovědi nejen hledáme, ale i očekáváme, že je najdeme. A dodejme, že na mnoho věcí odpovědi existují. Nebezpečí liberalismu (používám ho zde, vědom si jistého zjednodušení, jako opak radikalismu) je v tom, že má někdy tendenci věci pouze rozebírat, dekonstruovat. Jenže stejně tak důležité je věci skládat, nabízet řešení.
Někdy liberalismus příliš rychle pohrdá radikalismem s poukazem na to, že věci zjednodušuje. Jenže není stejným zjednodušením nebo možná i jistou leností na řešení rezignovat? Podobné nebezpečí hrozí i demokracii. Její síla se může stát slabinou. Je skvělé, že demokracie umožňuje rozhovor, na stranu druhou rozhovor není cílem. Diskutujeme spolu, abychom se rozhodli, někam se pohnuli, a to někdy i za cenu jistého zjednodušení.
Asi všichni známe slavný výrok, který dal Nietzsche do úst radikálnímu šílenci, který v pravé poledne přiběhl na náměstí s rozsvícenou lampou a křičel Bůh je mrtev. Přiznám se, že mě překvapuje, s jakou lehkostí tento výrok mnozí citují. Ukazuje to na jejich neznalost kontextu tohoto výroku. Jinak by ho tak snadno nevypouštěli z pusy.
Poté, co šílenec tato slova vyřkne, totiž následuje proud otázek, které smrt Boha domýšlí. Jsou to otázky děsivé, které naznačují, že smrt Boha přinese apokalypsu (což se ve 20. století skutečně stalo). Lidé na náměstí, kteří radikálního šílence vidí, se mu vyhýbají, asi jím pohrdají, jeho tvrzení je dle nich přehnané, ale nakonec to je on, kdo má pravdu, byť to, jak ji sděluje, je bláznivé a asi i zjednodušující.
Co ale s tím? V diskusi s populisty a radikály budeme mít často pocit, že taháme za kratší stranu provazu. Zároveň to ale nemáme vzdát. Jak? Nebát se vstupovat do veřejného prostoru a přinášet nejen dobré otázky, ale i dobré odpovědi. Radikálové, ať levicoví, či pravicoví, odpovědi mají, problém je, že nemají nikoho, kdo by s nimi vedl debatu, protože komu by se chtělo jít s kůží na trh. Proto někdy nakonec vyhrávají.
Nesmíme druhým dávat najevo, že si jich nevážíme, že jsou hloupí, zabednění, zakomplexovaní atd. Tento postoj druhé jen radikalizuje. Naslouchejme radikálním hlasům. Jeden můj učitel na církevní dějiny říkal, naslouchejte sektám. Ne proto, abyste přejali jejich učení, ale proto, že sekty některými svými důrazy dokážou, byť v přemrštěné míře, poukázat na jisté slabiny církve. Stejně je to s radikálními hlasy ve společnosti.
Pokud dnes někteří lidé křičí proti Ukrajincům, pak nestačí jen říci, že s nimi nemají soucit. Jedním z důvodů může být, že prostě prožívají hmotnou nouzi, že se nemohou dovolat spravedlnosti na úřadech atd. Prosím o pochopení. Jsem všemi deseti pro pomoc Ukrajině, ale výkřiky nespokojených lidí je třeba brát vážně.
Uvědomuji si, že žijeme v nesmírně komplikované době, zároveň právě tato doba je výzvou pro křesťany, aby do veřejného prostoru, tam, kde jsou, vnášeli pokoj, nepodléhali jednoduchým řešením a nebáli se přicházet s řešením vlastním.
Fico, Zeman. Je jasné na čí straně autor článku je. Má to jednu chybu. Že úplně stejně arogantně se chová i druhá strana. Bidemova administrativa, Fiala a Rakušan. Když proti sobě stojí protichůdné zájmy, potom všechno je radikální. Každý, kdo má názor nebo stojí na něčí straně je radikální, protože se vymezuje proti opozici. Dnes se západ vymezuje proti tzv. nedemokratickým zemím. A naopak Čína, Rusko a mnoho dalších zemí se vymezuje proti západu a jeho nadvlády. Západ je stejně radikální jako Rusko. Ten silnější zpravidla bývá i arogantnější. Jazyk obouch stran ohýbá realitu podle sebe. Jde zde o moc, nikoliv o spravedlnost. Vlastně ten mocný považuje své prvenství za spravedlivé. Tohle jsem viděl i v chování jednotlivců.
“většinou pohrdlivě odvrátí”
Názorná ukázka, jak ti takzvaní “liberálové” jsou negativní, nenávistní, pohrdlivý, povýšení a mají zjednodušené černobílé vidění světa.