Ve svém prvním článku jsem se věnoval pojmu tolerance a také způsobům, jak funguje vyloučení ve společnosti. Ukázali jsme si, že i tolerance má své hranice a omezení v podobě asimilace, i když je to určitě lepší forma soužití, než podmanění či vyloučení. V této části se podíváme na to, co přináší do tohoto nastavení křesťanství a co by to mohlo znamenat v rovině společenské i osobní.
Dilema současného křesťanství
Na první pohled by se mohlo zdát, že tradiční křesťanství reprezentuje přístup, který zde představujeme jako moralizující. Hlásá svou výlučnou pravdu a misijním cílem je obrátit ostatní na svou víru. A i když se to nemusí dít násilně (z dějin víme, že někdy se to násilně i dělo), tak ve své podstatě to je netolerantní přístup.
Jiný přístup volí současné progresivní křesťanství, které se hlásí k toleranci a rezignuje na cíl konverze světa ke křesťanství. Musíme si tedy vybrat mezi tím, co je chápáno jako tradiční (moralizující) přístup a tím, co je prezentováno jako progresivní (tolerantní) přístup?
Oba tyto přístupy mají svá pozitiva i rizika. Tradiční moralizující přístup neobětuje pravdu a morálku na oltář tolerance. Cenou za to může být netolerance či až nesnášenlivost. Negativní příklady vidíme v radikálních ultrapravicových hnutích, které se nejednou odvolávají na křesťanskou morálku a tradice.
Progresivní tolerantní přístup není na první pohled odsuzující. Je vstřícný vůči rozmanitosti a pestrosti, ale je nemožné ho dodržovat důsledně. Dříve či později musí být stanovena nějaká hranice. Tou hranicí je netolerance těch, co nesouhlasí s tímto přístupem. Tak se i tento přístup dostává do pasti, které se chtěl vyhnout. Ani tento přístup nedokáže být bezmezně tolerantní, a tak v konečném důsledku je podobně netolerantní jako tradiční moralizující přístup, jen má hranice posunuté jinde.
Ať použijeme jakýkoliv způsob vyhledávání pojmů v Bibli, slovo tolerance v této podobě se v ní nenachází. Bible používá jiný slovník. A ukazuje i na jiný obsah. Používá pojmy jako snášet, snést (= lat. tolerare). Používá je v negativním (Bůh není ochoten snášet morální úpadek lidí) i v pozitivním slova smyslu (Láska… všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží).
Případová studie z rané církve
Církev od počátku své existence čelila různým vnitřním konfliktům. Apoštol Pavel ve svém listu do Říma reaguje na konkrétní aktuální problém, který způsoboval konflikty v tomto společenství. Celý konflikt je popsán v 14. kapitole listu Římanům a přesah má až do 15. kapitoly. (Toto zdaleka není jediný konflikt rozebírán v první církve.)
Na jedné straně byli křesťané, kteří byli přesvědčeni, že mohou jíst jakýkoliv pokrm, tedy i maso, které není košer. Druhá skupina byla přesvědčena, že košer dodržovat musí i křesťané. Proto někteří raději vůbec nejedli maso, pokud neměli jistotu, že je košer a jedli jen zeleninu. Je pravděpodobné, že k té první patřili většinou původní pohané, kteří nikdy košer nejedli. A k té druhé původní Židé, kteří byli odmala zvyklí na dodržování přísných rituálních předpisů o pokrmech. Podobný problém řešili i křesťané v Korintu. Tam však byl spor o to, zda křesťané mohou konzumovat maso obětované modlám, pohanským božstvům.
A tak zde byla rozdílná historie, kultura, náboženské představy a zvyky těchto dvou skupin křesťanů. K tomu se navíc v Římě ještě přidal spor o dodržování svátečních dní, které by měly křesťané světit…Tu první skupinu, kteří jedli všechno, Pavel nazývá silní. Tu druhou, kteří jedli jen košer, slabí. Podle Pavla slabí ve víře potřebují mít vše zaškatulkováno a označené jasnou nálepkou jako dobré nebo špatné. Vše je buď černé nebo bílé. Na rozdíl od nich, ti silní ve víře, umí žít svobodně i v šedé zóně. Nemusí mít všechno definováno a přesně určeno.
Označení slabí používá Pavel jako negativní nálepku. Jsou ve víře slabí. Překvapující však je, že Pavel nenapomíná slabé, ale silné (!) – aby měli pro ty slabé porozumění! Silní totiž nemají trpělivost se slabými. Neakceptují je. Ale moralisté, kteří jsou zde označeni jako slabí, jsou také netolerantní. Kritizují zase ty volnomyšlenkáře.
Moralisté (slabí) jsou netolerantní. Ale vidíme, že i ti druzí (silní) jsou netolerantní. Netolerují netolerantní. Ani jedna strana neakceptuje tu druhou, mají konflikty, je tam nejednota… Jaké řešení z tohoto konfliktu vidí Pavel?
Řešení
Pavel ukazuje na něco, co je mnohem významnější než tolerance a co má potenciál překonat bariéry, které vznikají mezi různými skupinami lidí. Celou polemiku Pavel zakončuje větou: Proto se navzájem přijímejte, jak vás i Kristus přijal na Boží slávu. (Římanům 15:7) Co tím říká? Přijmi druhého, jen když s tebou souhlasí? Ne! Přijmi ho, i když se mýlí, i když nemá pravdu! Když se teologicky mýlí, když je duchovně nezralý.
Dnešní člověk řekne, že nesmíme druhé posuzovat a odsuzovat. Nesouhlas s názorem se bere jako nepřijetí, či odsouzení druhého člověka. Navenek sice člověka nikdo neodsoudí, ale ti lidé nechtějí mít s druhým skutečný vztah. Pavel říká pravý opak – chci, abys vstoupil do vztahu s člověkem, o kterém jsi přesvědčen, že se zásadně mýlí, že je mimo.
Co to znamená snášet slabosti slabých, pokud použijeme Pavlovu analogii? Znamená to vstoupit do vztahu s těmi druhými. To neznamená, že se máme stát stejnými jako jsou oni. Ani, že máme upadnout do jejich chyb, osvojit si jejich omyly. Bůh nám skrze Pavla neříká přijmi jeho názory, ale přijmi jeho! Každý člověk má stejnou hodnotu, ale ne každá myšlenka má stejnou hodnotu. Křesťan rozlišuje mezi myšlenkou a člověkem, který myšlenku říká. Myšlenka člověka nemusí mít hodnotu i když člověk, který ji vyslovuje, stále hodnotu má.
Současná kultura říká, že tolerance znamená „žij a nech žít“. Názor druhého mě neohrožuje, neboť i tak si žiju dále tak, jak chci. Ale evangelium radí: kriticky zhodnoť, a potom vstup do vztahu s tím, kdo se mýlí. Změň svůj život takovým způsobem, aby jsi ten vztah měl. Nesouhlas s ním, ale nepovyšuj se nad něj.
Nejde o morální chování, ale o srdce
Becky Piper v knize „Víra nelze skrýt“ popisuje příběh jedné křesťanky, která se vytrvale starala o jednu nekřesťanku, která žila v mnoha morálních poklescích. Její život byl plný špíny. Jednoho dne řekla té křesťance: Je to zvláštní, moji nekřesťanští přátelé říkají, že mě akceptují bez ohledu na to, co dělám… A přece jen s tebou se cítím v bezpečí a milovaná, a vím, že k tobě mohu vždy přijít. Ale zároveň jen v tvé přítomnosti cítím výčitky svědomí za to, co dělám a toužím očistit své jednání a dát svůj život do pořádku.“
V křesťanství nejde o morální chování, ale o srdce, na rozdíl od jiných náboženství a ideologií. Pavel nám ukazuje, že změna srdce zasahuje mnohem dál než tolerance. Je to něco lepšího než tolerance. Neobnovené srdce si buduje identitu na své morálce a potřebuje si dokazovat svou hodnotu porovnáváním s těmi, kteří jsou na tom hůře. (Moralisté odsuzují liberály, progresivní hledí svrchu na konzervativce, apod.)
Každé náboženství říká, že jsme ospravedlněni svým jednáním. Tak se dostaneme do správného vztahu k Bohu. Naše úsilí nám získává Boží přízeň. Buddhovy poslední slova byla: „Snažte se bez přestání.“ Ale evangelium říká: Ne tvá minulost, ale Kristova minulost, ne tvoje zásluhy, ale Kristovy zásluhy, ne tvé výkony ale Kristovy výkony. Ty jsi ve vztahu k Bohu díky tomu, co vykonal Kristus. Toto můžeme aplikovat i na otázku pravdy. Člověk nezískává Boží přízeň tím, že má pravdu. Pokud si člověk neuvědomí, že není spasen tím, že má pravdu, nedokáže vstoupit do vztahu s druhým, o kterém si myslí, že se mýlí!
Netolerantní člověk řekne: Já jsem výjimečný a hodnotný proto, že mám pravdu. A kdo nemá pravdu, ať vypadne. Skrytě netolerantní člověk řekne: Protože jsem otevřené mysli a pravda neexistuje, tak mám navrch nad těmi, co si myslí, že pravdu mají. A ti ať vypadnou. Ale křesťan řekne: Jsem jedinečný díky tomu, že když jsem byl zcela jiný, vstoupil do mého života Ježíš a přijal mě. Vstoupil do mé slabosti, a nenutil mě změnit se, stát se křesťanem, atd. On přizpůsobil svůj život mému, a to radikálně. Udělal pro mě prostor u sebe a já jsem v Něho ještě ani nevěřil. On přišel, když jsem se já mýlil.
Na kříži máme nejvyšší příklad přijetí. Na kříži Ježíš Kristus nebyl tolerantní. Když zemřel na kříži, bylo to vyjádřením toho nejnegativnějšího zhodnocení našeho života… Když zemřel, řekl tím, že jsme tak zkažení, že za použití církevní řeči jdeme do pekla. On nebyl tolerantní vůči lidskému hříchu. Dobrá zpráva (evangelium) spočívá v tom, že jeho netolerance neznamenala naše odsouzení, ale jeho odsouzení. On vzal hřích člověka, lidské selhání, omyly a bloudění na sebe. A to ho stálo život. Toto je jádro křesťanského poselství.
Zvěst o kříži není poselstvím tolerance. Ježíš na kříži není tolerantní, je mnohem více než tolerantní. Kříž je znamením přijetí. Bůh skrze Ježíše tímto způsobem vstoupil do nové úrovně vztahu s člověkem. Stal se zranitelným. Křesťan buduje svou identitu na této skutečnosti a z toho potom vyplývají jeho zdroje k tomu, aby byl více než tolerantní. Aby druhé přijímal takové jací jsou. Toto by měl být přirozený důsledek křesťanské zvěsti v osobním životě křesťana.
Rozdíl mezi sekulárním a křesťanským přístupem je v tom, že sekularismus říká – buďme tolerantní všichni – tak jak to chci já. Evangelium říká – přijímám tě takového jaký jsi. A jsem ochoten pro tebe i zemřít. Toto je radikální výzva.
Dvě odpovědi
Pro společnost v jejím celku je nejrealističtější cestou asimilace. Absolutní inkluze není funkčně možná. Společnost nemůže efektivně fungovat, pokud nebude elementární shoda v základních hodnotách. Proto přichází ke slovu klidná asimilace. Město New York se často dává jako příklad tavícího kotle (melting pot), kde se setkávají různé kultury a vzniká něco nového. Ve skutečnosti to však znamená, že pokud má komunita města fungovat, všichni musí respektovat jisté základní hodnotové nastavení celku.
Princip tolerance a asimilace však není uspokojující v osobní rovině. Žádný dlouhodobý vztah, ať už partnerský, vztah rodiče a dítěte či skutečné přátelství nelze vybudovat na tomto principu. Můžeme se pomocí něj stát přinejlepším spolubydlícími, kteří se navzájem nehádají. Konflikty v současné moderní společnosti (kulturní války) vznikají právě z toho důvodu, protože jedna skupina chce posunout hodnotově společnost jedním směrem a jiná část společnosti tento celospolečenský posun odmítá.
Křesťanský přístup, který jsme načrtli výše, se nedá ani vynucovat ani nijak jinak shora aplikovat na společnost. Je to o individuálním rozhodnutí jednotlivců. Zde je prostor pro křesťany a křesťanské komunity (církev), aby prakticky prezentovali evangelijní, Ježíšovský přístup k druhým – přijetí. Se všemi důsledky.
Dá se to říci ještě i jinak. Pravice zdůrazňuje potřebu dodržovat stejné hodnoty ve všech rovinách, společenské i osobní. Levice mluví o toleranci v každé rovině, společenské i osobní. Křesťanský přístup říká, že ve společenské rovině musí platit pravidla (zákon) ale v osobní rovině bychom měli druhé přijímat v jejich odlišnosti, ano, i když s nimi nesouhlasíme.
Láska je radikální
Po čem vlastně každý z nás touží v hloubi srdce? Chceme být jen tolerování nebo skutečně přijati? Pokud jsme tolerováni, je to určitě lepší než být pronásledováni či marginalizováni na okraji společnosti. Ve skutečnosti však každý z nás touží po něčem víc než jen být tolerován. Lhostejná tolerance nás neuspokojuje. Náš život je o hledání přijetí (lásky a milosti). Naše společnost nám říká, že ideálem je „žít a nechat žít“. Jinými slovy, nenávist jsme nahradili lhostejností. Současná tolerance říká: Já tě nehodnotím, ale neočekávej, že kvůli tobě změním svůj život.
Evangelium však jde dál. Říká: kriticky zhodnoť, a potom vstup do vztahu s tím, kdo je od tebe odlišný, ačkoli by se i mýlil. Přizpůsob svůj život takovým způsobem, aby si ten vztah měl. Přijmi druhého v jeho odlišnosti. Vezmi člověka, který je zcela jiný a udělej ve svém životě pro něj místo. Nesouhlas s ním, ale nepovyšuj se.
A tak už nemusíme vstupovat do vztahů s tím, že máme pravdu. Můžeme nesouhlasit s tou nejhlubší úctou. A můžeme říci: I když s tebou v tomto nesouhlasím, myslím, že jsi lepší člověk než já. Já nejsem spasen tím, že jsem dobrý člověk, ale výhradně milostí. Já už jsem přijat. Nemusím vyhrát hádku.
Láska není tolerantní. Láska je radikální. Chce druhému činit dobře! Tolerance je lhostejná. Ježíš projevil nulovou toleranci k hříchu. A stálo Ho to život.
4 způsoby jak praktikovat přijetí:
- Udělej prostor pro člověka, se kterým se neshoduješ, a věnuj čas tomu, aby jsi ho pochopil, a i když se mýlí, jsi stejně ochoten se od něj učit.
- Udělej prostor tak, že jsi ochotný se měnit; dokonce jsi ochoten podstoupit to, že něco změníš na svém přesvědčení, chování…, jestliže vstoupíš do vztahu s nadřazeným postojem, tak druhého ve skutečnosti nepřijímáš.
- Udělej prostor na to, aby jsi byl nepochopený a zranitelný.
- Udělej prostor na to, aby ten druhý mohl kráčet svým tempem. Nesnaž se věci urychlit. Netlač na druhého, pokud jde příliš pomalu.
Zdroje:
Timothy Keller, podcast Receptive Grace
Víra se nedá, Becky Piper, vydalo EVS, 2009
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-List
Foto: unsplash/Cory Woodward
