Pořadatelky konference pro ženy, kterou nazvaly Fika (čas na malé občerstvení, typické pro švédskou kulturu), mne požádaly o spolupráci. Ráda jsem souhlasila. Vtipný název s příjemným obsahem mi imponoval. Dostala jsem na starosti jeden z týmů. Cítila jsem se tím docela poctěná.
Přemýšlela jsem, jak nás, členky týmu ještě před akcí nějak propojit, když každá máme své práce dost, a navíc mnohé z nás bydlí mimo naše město. Nad ránem mne napadla myšlenka, která se mi zalíbila. Hned během dopoledne jsem všem ženám ze svého seznamu napsala mail.
Vyzvala jsem je, aby si ve shodě s názvem a tématem konference každý den dopřály jednu malou fiku, daly si svačinku, kávu, čaj, ovoce nebo něco sladkého, a aby při tom myslely na všechny účastnice konference. Pak se v tom dni sejdeme už hezky společně naladěné. Můj nápad mi připadal vtipný, ženy potěšeně odpovídaly a já jsem se cítila jako výborná vedoucí týmu.
Dny plynuly a konference se pomalu přibližovala. Minulý týden byl náročný na spoustu práce. Chvílemi jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. V úterý se za mnou v mém knihkupectví zastavila jedna známá a na pult položila balíček z cukrárny. „Tak mě nějak napadlo, že bych ti mohla přinést něco dobrého,“ oznámila mi, pověděla pár novinek a šla. Bylo to milé. Neměla jsem čas zákusek sníst, odnesla jsem ho tedy domů, že se rozdělím s manželem.
Ve středu přišla jiná kamarádka s prosbou, aby u mne mohla nechat tašku, kterou si někdo jiný vyzvedne. Jako odměnu mi už předem přinesla papírovou taštičku s logem známé cukrárny. Potěšeně jsem poděkovala. Ještě pořád mi nic nedocházelo. Ve čtvrtek se stala další podobná událost. Kamarádka šla od kadeřnice a její cesta vedla kolem mého obchodu. Jen doslova vlétla dovnitř, podala mi malou krabičku čokoládových bonbonů, objaly jsme se a ona hned pokračovala v cestě do práce.
Udiveně jsem za ní hleděla a nic jsem nechápala. To mě mají tak rády? Dojatě jsem mlsala čokoládový bonbon s kávovou náplní. Ne že by se mi něco podobného nikdy předtím nestalo, ale v takové intenzitě? Teprve večer doma jsem pochopila, co se to dělo. Na chvilku jsem se posadila, abych zkontrolovala diář. Uviděla jsem termín konference a strnula jsem. Vždyť jsem sama navrhla, že se budeme připravovat každodenní tichou příjemnou chvílí.
A pak mi to naplno došlo. Ty zákusky a čokoláda ve třech dávkách! Až teď jsem pochopila, co to znamenalo. Já sama jsem totiž na odpolední svačiny s žehnáním účastnicím konference zapomněla. Ani jednou v týdnu jsem se na tu malou chvilku nezastavila, abych si dopřála fiku, a ani jednou jsem si nevzpomněla na svůj vlastní návrh. Ale Bůh mi to připomněl, a nejen jednou, dokonce třikrát.
Díky jeho způsobu upomínání jsem se však vůbec necítila zahanbeně. Uvědomovala jsem si samozřejmě, že jsem selhala, ale on mě svou laskavostí přemohl a úplně odzbrojil. Tiše jsem se usmívala a v duchu všem těm ženám žehnala. Ach, holky, on na vás tak myslel, že mi poslal třikrát svačinku na připomenutí, že vám mám požehnat.
Jééé, tak tohle znám.
Taky tu a tam vymyslím něco takhle geniálního a pak na to úplně zapomenu. A ostatní to plní a jsou z toho nadšeni.
Super, že jste to rozklíčovala, to Boží upozornění, byť „pozdě“. To já jsem na to tvrdej. Tak tam pak někdy zahanbený jsem, ale tak nějak laskyplně. Takový spíš: ,,hele, nezapoměl jsi náhodou na něco?“
Dík.