V rámci kulturních válek existuje silné pokušení přivlastnit si církev jako spojence, nebo z ní udělat hlavního nepřítele. Sekularizované politice je naopak náboženství zcela lhostejné. Pro budoucí vývoj střední Evropy bude určující, zda náboženství zůstane napospas nacionalistům, nebo bude znovu objeveno jinými politickými proudy jako jedna z důležitých hodnotových dimenzí společnosti.
Před třemi desetiletími rozdělení Evropy železnou oponou skončilo. Sjednocením Německa a přistoupením zemí bývalého sovětského bloku vstoupila Evropská unie do další fáze scelování Evropy. V době, která tomu předcházela, byli křesťané aktivními účastníky pokojného občanského vzdoru, který se vzedmul i v dalších zemích střední Evropy. „Svíčková“ demonstrace v Bratislavě v roce 1988, petice za náboženskou svobodu v ČSSR či pokojné demonstrace ve východním Německu v roce 1989. Křesťanské sbory a farnosti tvořily v sedmdesátých a osmdesátých letech ostrůvky relativní svobody.
Po letech utlačování občanské společnosti s příchodem svobody mohla křesťanská společenství vytvořit autentické jádro místních komunit. Řada jejich členů se začala účastnit správy věcí veřejných, vstupovala do politiky, do různých politických stran, včetně nově vzniklých křesťansko-demokratických podle západoevropského střihu.
V západní Evropě byli v poválečné době právě křesťanští demokraté tahouny evropského smíření a sjednocování. Nabízí se otázka, proč křesťanští demokraté ze střední a východní Evropy nenásledovali příkladu svých kolegů a nesehráli významnější roli v překonávání minulých nepřátelství a rozdělení. Proč někteří politici hledají v křesťanských hodnotách oporu v kulturní válce proti zkaženému Západu?
Marketingový potenciál
Po pádu železné opony usilovaly země bývalého „tábora míru a socialismu“ o co nejužší připojení k západní Evropě. Postupně se však pro řadu lidí stala Evropská unie symbolem nových pořádků, které jsou údajně v rozporu s křesťanskými hodnotami. Loni v listopadu krakovský arcibiskup Jędraszewski v kázání horlil proti Západu, který „vnucuje neomarxistickou představu nového řádu, odmítajícího Boží království“.
A podobně konzervativní reakce rezonují i v dalších zemích střední Evropy. Nebylo to tak však vždycky. Když byl v roce 1979 zvolen papežem Karol Wojtyla, znamenalo to velké povzbuzení v boji za lidskou důstojnost a svobodu nejen v Polsku. Po pádu železné opony byl papež Jan Pavel II. při návštěvách těchto zemí nadšeně vítán jako symbol jejich návratu do Evropy. Při setkání středoevropských prezidentů v Hnězdnu u příležitosti vojtěšského milénia v roce 1997 Jan Pavel II. prohlásil: „Rámec evropské identity stojí na křesťanství. Nedostatek duchovní jednoty plyne z krize křesťanského sebevědomí.“
Oproti tomu současný program vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) z roku 2019 zdůrazňuje, že „evropský charakter, který nás odlišuje od mnoha jiných národů, zasluhuje úctu a ochranu. Vyplývá zejména ze silné přítomnosti křesťanství, a to především katolické církve“. Na první pohled tak politika PiS navazuje na Jana Pavla II. Rozdíl je v tom, že evropskou identitu ztotožňuje s křesťanstvím, ale i v tom, že za výchozí rámec považuje identitu národní. Co způsobilo tuto změnu?
Středoevropští politici v posledním desetiletí zjistili, že v rámci společně utvářených politik Evropské unie je prostor pro vlastní, originální politiku omezen. Pro zviditelnění před svými voliči objevili mobilizační a marketingový potenciál hodnotového vymezování. V rámci kulturních válek existuje silné pokušení buď přivlastnit si církve jako spojence v roli strážců, ba přímo „gardistů“ národního dědictví, nebo je zařadit mezi protivníky coby zpátečníky, tvůrce falešného vědomí a ohlupující manipulátory.
Doba postsekulární znovu objevuje náboženství, moc kvazináboženských symbolů ve veřejném prostoru a „půvab“ vtažení církve do politické debaty. Jako doplněk politického marketingu se náboženské reference (lhostejno zda pozitivní, či negativní) politikům hodí jako primitivní odkaz k širšímu hodnotovému rámci. Křesťanství si stále vehementněji přivlastňují národní konzervativci, naproti tomu obecně protináboženská rétorika je hájemství radikálních sekularistů. Nutno přiznat, že v útocích na jiná náboženství, např. na islám, si národovci se sekularisty ochotně notují, kupříkladu v debatě o migraci.
Orbán, nebo Havel?
Pokud si křesťané z doby komunismu přinesli nějaký kapitál dobré pověsti, bylo to navzdory „chytré“ politice tehdejších církevních představitelů a jen díky věrným svědkům evangelia. Očekávání společnosti vůči křesťanům se ovšem rychle rozplynulo ve vlnách a zmatcích postkomunistické doby. Otevřeli jsme se světu a křesťanství ztratilo exkluzivně nekonformní nimbus. Stalo se jedním z mnoha zboží na globálním spirituálním trhu.
Postavení církve a křesťanů ve středoevropských zemích se velmi liší, na škále od nejvíce křesťanské jako Polsko po nejvíce sekularizované jako Česko, kde je církev jednou z nejméně důvěryhodných institucí, ve veřejném prostoru často prezentovaná jako stereotyp chtivosti majetku, moci a slávy. Zejména v českých zemích se oživil tradičně silný antiklerikální resentiment.
Pozoruhodný obrat učinila maďarská vládní strana Fidesz, která původně vznikla jako protestní hnutí mladých liberálů a individualistů. Dnes se prezentuje jako vůdčí síla, oživující a prosazující kolektivního ducha národní jednoty, založené na křesťanských kořenech. Přitom v devadesátých letech vynikali jeho poslanci ostře protiklerikální rétorikou právě vůči křesťanským demokratům.
Donedávna byl Fidesz spolu s dalšími křesťanskými demokraty členem Evropské lidové strany. Maďarský premiér Orbán svůj obrat ke konzervatismu vysvětluje tím, že proti komunismu bylo nutné spojenectví s liberály. Nyní se staví do čela odporu proti údajné hegemonii liberalismu a posiluje sebevědomí Středoevropanů, když hlásá, že nejsme o nic horší než dlouholetí členové EU, na rozdíl od nich nejsme tak morálně rozloženi bezbřehým liberalismem a postmoderním relativismem.
Orbán tak obrací perspektivu, v níž se „zaostalí“ Středoevropané musí učit od rozvinutého Západu. V nedávném rozhovoru pro slovenský týdeník Postoj vyjádřil víru v budoucnost střední Evropy, postavené na konzervativních základech oproti západní Evropě, kde probíhají v důsledku muslimské imigrace kulturní změny. Daří se mu hrát na struny obav z přílišné otevřenosti sjednocené Evropy bez hranic a pocitu ohrožení z migrace.
O něco podobného se pokouší polská vládní strana Právo a spravedlnost. Polská vláda systematicky vtahuje církev do politiky tím, jak silně tematizuje otázky sexuálních menšin (např. zóny bez LGBT), zákonného omezení potratů či odporu k Istanbulské smlouvě, která pod záminkou omezení domácího násilí údajně „prosazuje trojského koně genderové ideologie“. Polská katolická církev se dříve těšila velké důvěře a byla oporou pro většinu Poláků v době nesvobody. Dnes je politicky vyhraněna, v některých případech spíše prostřednictvím aktivistických laiků než samotného kléru, a vzbuzuje silnou reakci stále sekulárnější polské veřejnosti.
Místo víry pověra, místo úsudku předsudky
Náboženství v postsekulární společnosti opět rozděluje. Podobně jako politika, pokud není redukována na technokratický management a jeho marketing, se dotýká důležitých hodnot. Evropa se po staletích náboženských válek dopracovala k oddělení náboženství a politiky. Sekularizované politice je náboženství zcela lhostejné, mimoběžné.
Dnešní politici jsou povýtce přesvědčeni, že ignorováním náboženského rozměru života jednoduše zabrání nežádoucímu pronikání náboženství do politiky nebo se alespoň vyhnou politicky choulostivým hodnotovým sporům. Ať tak, či onak, ponechávají tak náboženství k volnému zneužití těm, kterým je pouhým nástrojem rozviřování „identitární“ politiky, v níž místo víry nastupuje pověra a místo úsudku předsudek.
Levicová hnutí od svého vzniku spatřovala v náboženství hlavní překážku pokroku a emancipace utlačených a ponížených. Dnes už se levice nevyhýbá náboženství jako čert kříži, jen si s ním neví rady a chodí kolem něj jako kolem horké kaše. Přitom hlubší kořeny solidarity s chudými a utlačovanými lze nalézat například v prorocké linii křesťanství a židovství. Encyklika Jana Pavla II. O lidské práci (Laborem Exercens) z roku 1981 poskytuje hlubší hodnotové zakotvení idejí, které jsou pro levici tak důležité: rovnosti a solidarity.
Domnívám se, že pro budoucí vývoj nejen střední Evropy bude určující, zda náboženství zůstane napospas nacionalistům, anebo zda bude znovu objeveno dalšími politickými proudy včetně levice jako jedna z důležitých hodnotových dimenzí společnosti. Považuji za důležité na stránkách Křesťanské revue podtrhnout, že právě Akademická YMCA byla v dobách první republiky jedno z míst, kde se mohly utvářet křesťansky inspirované politické a občanské postoje.
Pro budoucí vývoj nejen střední Evropy bude určující, zda budou křesťanské hodnoty užívány pouze jako štít při hájení národní suverenity nebo jako odkaz k hodnotám, které právě v křesťanském duchu obzor národní a evropský uznávají a zároveň přesahují.
Autor je člen redakční rady Křesťanské revue.
Redakčně upraveno
Autor: Jiří Schneider
Zdroj: Křesťanská revue
Foto: Harry Haysom
Thank you very much for sharing, I learned a lot from your article. Very cool. Thanks.