Věřit, že je kolem vás síla, o které říkají, že existuje, ale vy ji nevidíte a necítíte, vyžaduje kus odvahy. Hovořit o tom, že Bůh je, a věřit v to, že vás vede, chrání a miluje, a vy nemáte možnost ho vidět, to skutečně chce velkou porci odvahy.
Já tu odvahu stále hledám. Věřím, že ji najdu… Své „hledání“ opírám o zkušenost jednoho blízkého člověka, který mi vyprávěl tento příběh:
Bylo to při světových hrách zdravotně postižených v holandském Assenu. Poprvé reprezentoval naši zemi v atletice tělesně postižených sportovců – vozíčkářů. V reprezentačním družstvu byli zastoupeni i sportovci nevidomí a slabozrací. Protože byli všichni dobrými přáteli, navzájem se chodili při soutěžních disciplínách povzbuzovat. Přitom tenkrát získal jednu krásnou zkušenost, která pro něho znamenala víc než medaile a titul mistra světa.
Stalo se to při skoku nevidomých do dálky. Každý sportovec má svého vodiče, který ho navede na rozběhovou dráhu. V určité vzdálenosti od doskočiště nechá vodič závodníka stát a sám se postaví až k odrazovému prknu. Potom tribuny s diváky utichnou. Vodič začne na závodníka volat, ten se podle jeho hlasu rozbíhá, nabírá rychlost a běží za tím hlasem ve tmě. V jednu chvíli, kdy má dojít k odrazu, vodič zakřičí: „Skoč!“ Závodník se odráží a mohutným skokem se dostane na úroveň světového rekordu!
Jakou bezmeznou důvěru musí mít nevidomý ke svému vodiči! Ví, že se na něj v tom velikém a odvážném skoku do tmy může spolehnout, že odraz načasoval správně, že tam, kam dopadne, je to správné místo v doskočišti, že mu vodič vybral tu nejlepší cestu... Musí mu věřit, sám to vidět nemůže!
Jak často jsme ve svých rozhodováních podobni tomu nevidomému sportovci! Dokážeme tak bezmezně důvěřovat svému Vodiči? Záleží na nás, na naší psychické a fyzické zdatnosti, na tom, jakou sílu a energii do toho skoku dáváme, ale hlavně záleží na naší víře ve Vodiče, který ví, že dopadneme dobře.
Text byl publikován ve sbírce Žlutý kvítek pro Ligu proti rakovině (pozn.red.).
Důvěra je dar, který se musíme naučit. Perfektnímu skoku předcházejí hodiny společného tréninku. Se spoustou modřin. Když mě táta učil lyžovat, byla na začátku louka asi plná dolíků ve sněhu od mých úspěchů. Měl ale velkou trpělivost a nakonec jsem byl schopný dolíky nedělat. Můj život je taky plný chyb a špatného. Ale Bůh má se mnou doslova svatou trpělivost.
Na rozdíl od sportu v oblasti víry nejde o výkon, ale právě o důvěru a spolehnutí se na Boha. Bez ohledu na chyby a pády. Ďábel ty pády zneužívá a nabízí různý doping, aby to nebolelo a byly výsledky. A to i v oblasti víry. Moje dobré skutky, teologie, obřad, církev, kněz či pastor. Cokoli, co nahradí v oblasti víry a důvěry Boha, je ke zlému. Pak má křesťan svého boha, ale vzdaluje se Bohu.
Důležité je to nevzdat, dělat dál chyby, ale pokaždé zkusit vstát a jít dál. A vědět, že když nemohu ani vstát, Bůh mě neopustil a stále mě má rád. A že moje spása není v tom, že vstanu, ale On mě zvedne a když nebudu moct, tak mě třeba k sobě donese. Jistota je v Něm, ne ve mně.
Znázornění je to působivé, ale vystihuje jen zlomek duchovní reality. Různých falešných, nebezpečných, parazitních Vodičů, kteří se v této oblasti nabízí je spousty, jen s odvahou by člověk dopadl špatně. K poznání pravdivého, spolehlivého, nezištného a láskyplného Vodiče je potřeba mnohem, mnohem více. Ale pustit se do náročného zkoumání, který Vodič je ten pravý, k tomu je potřeba kus odvahy.