V pátém svazku edice komentářů nakladatelství Biblion přináší čtenářům civilní a pronikavý pohled Martina C. Putny na knihu Kazatel. Ve své interpretaci neuhýbá před pochybnostmi, zoufalstvím a hloubkou, ale o to víc jeho průvodcovství nabízí útěchu i naději těm, kdo hledají pravdu.
Starozákonní knihu Kazatel znají zřejmě i ti, kteří se biblickými texty příliš nezabývají. Její univerzální poselství oslovuje široké spektrum lidí – od Židů a křesťanů různých denominací až po čtenáře bez deklarované víry. Nakladatelství Biblion, které v edici dennodenně postupně vydává komentáře k biblickým knihám, mělo opět šťastnou ruku při výběru autora pro knihu Kazatel. Tím je literární historik a spisovatel Martin C. Putna, jenž svým osobitým stylem přispěl k pátému svazku této výjimečné, minimalistické edice.
Kazatele by byla škoda číst jen jako starobylý text přeložený do moderního jazyka, a to dvojnásob, pokud bychom při četbě neměli průvodce, který čtenáři pomůže zasadit text do širšího kontextu. To, proč byste měli dát této místy drsné, dramatické a často i temné knize šanci, naznačuje Putna hned na začátku svého komentáře: „Jste smutní? Autor knihy Kazatel taky. Já, komentátor Kazatele, často taky. Proto je kniha Kazatel přesně pro vás. Komentář snad taky.“
Klasické výkladové texty k biblickým knihám mohou pro řadu čtenářů představovat obtížnou četbu – často předpokládají širokou znalost, jsou mnohomluvné a badatelská píle se málokdy propíše do srozumitelného jazyka. Martin C. Putna přistupuje ke komentáři jinak: dívá se na Kazatele nejen jako křesťan a literární historik, ale také jako spisovatel, pedagog a teolog s bohatými životními zkušenostmi. Jeho interpretace vychází z vlastních prožitků smutku a beznaděje, které nelze oddělit od reality dnešní kultury.
Tato témata nejsou přitom výhradou intelektuálů, kteří by z výšin svých kateder neviděli běžný život. Podobnou prázdnotu a pocit marnosti znali už Sokratés, stoikové, svatý Augustin a mnozí mystikové. Problémy, které Kazatel zmiňuje, nejsou jen doménou „prostého lidu“, jak občas zaznívá – marnost si přisedá k uklízečkám i významným osobnostem, které dosáhly v lidských měřítkách velkých úspěchů. Adresáty Kazatele jsou všichni do jednoho. Píše:
„Já, komentátor Kazatele, byl jsem nějakou dobu nablízku lidí velmi mocných a velmi bohatých, a pozoroval jsem, jak jest jejich život úplně stejné pachtění jako život nás ostatních.“ Souhlasím.
Martin C. Putna varuje před všemi těmi církevními a teologickými utěšiteli, kteří tvrdí, že slova Kazatele nemáme brát příliš vážně, že jsou to jen alegorie nebo smutná lyrika. Podle Putny je to ale jinak. Člověk má, jak říkal i Carl Gustav Jung, právo žádat na Bohu Boha, který ve smrti vlastního syna čelí svému vlastnímu stínu. Zoufalství není banální záležitost, se kterou by se dalo vypořádat povrchními řečmi, jež vystačí možná tak na farní či teologické debaty.
„Ano, Kohelet káže tvrdé slovo. A právě proto, bez změkčování a bez harmonizací a bez alegorizací, je jeho bezútěšnost útěchou pro ty v církvích (a samozřejmě i mimo ně), kdo jsou smutní, ba zoufalí: Nebojte se! Nestyďte se! Nejste v tom sami! Sám biblický Kazatel, „Šalomoun“, vás objímá kolem ramen, nemustruje vás, ale říká měkkým slovem: Já vím. Bóže, jak já vím.“
Kolikrát jste si řekli s profesorem Putnou, že když jste si tedy sami nemohli vybrat, jestli budete, nebo nebudete, a byli jste postaveni do světa, aniž byste o to nějak zvlášť stáli, že by bylo docela fajn, kdybyste mohli existovat a žít v rovných podmínkách pro všechny nebo se aspoň bezbolestně a hned dovolat svého práva? Kolikrát jste si navzdory tématu Božího milosrdenství a lásky, které v církvi zaznívá jako kolovrátek, ne-li jako, řečeno s autorem, „nábožné žvásty“, řekli, že byste to všechno nejraději pověsili na hřebík? Kdy jste sáhli po knize Kazatel s úmyslem, že budete číst verše člověka, jenž vám rozumí?
„Stesk na bezpráví ústí do jedné z nejvíc šokujících Kazatelových výpovědí: Je-li to na světě takto – pak raději nebýt! Šokující je to výpověď pro židovské a křesťanské čtenáře, kteří přece vnímají (či přesněji: jsou učeni vnímat) život jako úžasný Boží dar.“
Lidská obsese majetkem, mocí a vlastní důležitostí zplodila nejlepší umělecká díla a také velké životní tragédie. Nejen ty individuální, ale také národní, mezinárodní a světové. Když chce mít někdo víc, než užije, a být víc, než může na sobě unést, je schopen vrhnout do bojů za nejpitomější ideály, které svět kdy spatřil, klidně celé národy. Obě války 20. století s jejich totalitami jsou toho nejlepším příkladem. Co s tím mají dělat ti, jichž se to týká? Smířit se? Přejít to mlčením? Přizpůsobit se? Kazatel odpověď nedává, ale zařazuje se, jak autor coby literární historik dobře ví, do zástupů kritiků takových poměrů, protože i to jednou vyřčené slovo už nelze vzít zpět. Někam míří, k někomu doputuje, při zákonu zachování energie tu zůstane navždy.
Kazatel preparuje život do detailů. Těch Jobových ran a morových vln je nekonečné množství. Člověka dokáže utrápit cokoliv – chudoba i majetek, moc i bezmoc, nemoc i zdraví, nepřátelé i přátelé, život i smrt, naivita mládí i bezútěšnost stáří, Bůh, který mlčí, i Bůh, který se zjevuje a něco chce. Někteří muži zaplesají nad Kazatelovými slovy, že jedním z největších hrozeb člověku je žena. Jak často jsem slýchával tahle slova v mém církevním prostředí! Všechno, co jest, dokáže člověka přivést k šílenství, a možná že tím víc, čím silněji si uvědomí, že konec všeho je blízko. Jednu věc však trápení člověku vzít nedokáže. Připraví ho snadno o rozum i víru, ale jen s velkými obtížemi ho může oloupit, jak říká Putna, o radost z okamžiku.
„… a mezitím se raduj, že můžeš vidět slunce – čili, že jsi živ a můžeš rozsévat a můžeš pozorovat. Jsi naživu! Když toto čteš, jsi naživu!“
Jak moc to připomíná slova Viktora E. Frankla, který přežil Osvětim a přišel skoro o všechno, když napsal a celý svůj zbylý život o tom také svědčil: „Co jsi prožil, o to tě neoloupí žádná moc tohoto světa.“ Život žitý navzdory sebevětší absurdnosti. Modlitba v okamžiku, kdy se už nikdo nemodlí. Pomoc druhému, kterému nepomůže ani vlastní bratr. Naděje tam, kde rezignovali i nejsilnější. „Jsi naživu!“ říká Martin C. Putna. Nic lepšího se ti pravděpodobně už nepřihodí.
Průvodce Martina C. Putny po knize Kazatel vám dá víc než mnohé výkladové slovníky a kostelní kázání. Je zřejmé, že i on se někdy díval do prázdné tlamy marnosti, což ho v něčem proměnilo a pomohlo mu růst. Je v tom podobný Pieru Paolu Pasolinimu, jenž ve své básni „Tělo a nebe“ hovoří o „času, v němž se směje, v němž pláče, o času, v němž očekává milost“. Putna končí svůj komentář o víře, kterou chápe jako „víru a přesto“, víru navzdory. Mám za to, že právě tahle „víra a přesto“ pomohla zachránit Boha v nás. Jistě je nám za to vděčný.
„Jaká je zbožnost Kazatele? Je to zbožnost nesnadná. Je to zbožnost pro ty skutečně, nejen fyzickým věkem, dospělé. Je to zbožnost „a přesto“: Přesto, že máloco víme jistě. Přesto, že slyšíme tolik protimluvů, dávajících a beroucích smysl z tolika opačných úhlů. Přesto, že dějiny křesťanstva učinily tak mnoho zlého, aby popřely důvěryhodnost biblické zvěsti. […] Možná, že opravdová víra dnes ani nemůže být jiná než víra Kazatelova.“
