„Žádná globální krize institucí podle dat, které máme k dispozici, nenastala,“ otevřel nečekaně debatu s názvem Postinstitucionální křesťanství politolog Petr Kratochvíl. O tom, v čem je tedy situace církví specifická a co stojí za kontinuálním poklesem jejich důvěryhodnosti, spolu s ním dál v Dominikánské 8 uvažovali teolog Tomáš Halík a farářka Alexandra Jacobea, moderoval teolog Tomáš Sixta.
„Přísnost, kritika a odmítání je druhou stránkou velkého, často nerealistického očekávání,“ poukazuje Tomáš Halík na husitské dědictví a jeho morální nárok, který přetrvává v typicky českém vnímání církevní hierarchie.
Potřebujeme si však připustit, že „je tu řada lidí, která má s církví bolestivou zkušenost,“ připomíná Alexandra Jacobea. Zároveň z praxe dodává, že mnozí si i dnes přichází vlastní zkušenost udělat, nejčastěji z důvodu potřeby určitého přechodového rituálu – svatby nebo pohřbu. „Obecné šamany nemáme a lidé se hodně často vydávají za faráři.“
„Jako společnost ani jako křesťané nedokážeme žít bez struktur, které pořádají náš sociální a duchovní život,“ upozorňuje Kratochvíl. Církev jako struktura, která přesahuje místní společenství, se dnes paradoxně stává rozlišujícím prvkem identity jak pro ty, kteří se chápou jako duchovní, ale mají vůči fungování instituce výhrady, tak pro ty, kteří vnímají už samotnou debatu o jiných formách institucionality jako nesmyslnou a ohrožující. „Je to doba boje o budoucí podobu institucí.“ Halík přímo odmítá vizi církve jako úkrytu před složitým světem: „V době otevřené demokratické společnosti budovat církev jako paralelní kontrakulturu je nesmysl, ghetto, zrada katolicity.“
Na otázku, jestli může existovat necírkevní křesťanství, odpovídá Jacobea ne, přičemž rozlišuje mezi církví, do které spadají různě strukturované a (ne)fungující dílčí organizace, a Církví, která je schopna zahrnout nové alternativní formy působení, jež chtějí vyjít vstříc všem lidem na jejich osobní cestě. „Jestli něco má být církví budoucnosti, bude to církev extatická, ze sebe vystupující,“ myslí si Kratochvíl a odkazuje na poslední encykliku Dilexit nos, kde papež František vykresluje srdce Kristovo jako srdce světa, s nímž putujeme a zakoušíme zázrak vzájemnosti a vztahů.
„V církvi je možné tvořit nové věci a velkou roli v tom hrají ‚dospělé osobnosti‘. Lidé, kteří se nedrží křečovitě struktury nebo moci, nemají formální autoritu, ale jsou schopni formovat a doprovázet lidi k jejich vlastnímu dospělému přístupu k Bohu a životu,“ uzavírá Jacobea nadějně.
Celý záznam debaty naleznete na YouTube nebo v podcastových aplikacích Spotify, Soundcloud a Apple podcasts. Platformu Dominikánská 8 můžete také sledovat na sociálních sítích Facebook, Instagram a X.
Autorka: Zuzana Matisovská
Díky.
nevěřím.když vidím toho vyžranýho Duku a Halíka,tak se mi ježí chlupy na těle.sou to prospěcháři.vždyt oni ani neznají desatero.každý to vidí,jak se chovají a chovali před tou zlodějskou restitucí.sou to vydláci oba a lidi jiím to baští.lidi nemají co do huby,hlavně staří a tyto prasata žijí,jako v bavlnce.vůbec se nedivím,že už lidé se zříkají této prolhané instituci.čerti převlečení v sukních.lidičky proberte se.
jsem nevěřící (a nevěřím ani v karty a jiné podobné), ale poznal několik děkanů a farářů a četl jsem bibli (asi nejstarší a nakonec psanou paměť oblasti přibližně středního východu), starý a nový zákon. Má žena je věřící. A myslím o křesťanství jako podstatě lidství a výchově. Desatero. A četl jsem korán (raději 2x) a dospěl jsem k názoru, že islám je jediné z velkých náboženství, které je už v podstatě agresívní. Křesťané větší měrou chtějí být lidští, ale mají svou vůli. V islámu to není ( a kde je imám už vůbec). No a na závěr postava pana Halíka není žádná autorita – je aktivista, kterou odsuzují i ti, které údajně che bránit: čekali, že se zúčastní s rakušanem z daní placeného cirkusu pitoreskních postav a bude mít pšstrosí péro kdesi.