Že nebude neviditelným člověkem v davu měl Petr Fiala zapsáno ve svém životním příběhu možná už dlouho předtím, než vůbec započal – narodil se do rodiny intelektuálů, která byla trnem v oku jak nacistům, tak komunistům.
Vaše rodina na vlastní kůži pocítila hrůzy holocaustu, v koncentračním táboře byli i váš otec a strýc. Předali vám svoje svědectví?
Moc o tom nechtěli mluvit, ani o tom, že část naší rodiny je židovského původu, protože v období komunismu byla i to poměrně velká nevýhoda. Vzpomínky nebyly jednoduché, takže jsem se to dozvídal postupně. Ale v rodině tohle samozřejmě přítomné bylo. Od dětství jsem s babičkou a rodiči jezdíval v září na židovský hřbitov v Hodoníně, a tak jsem poznával přirozeně i tuto část historie naší rodiny.
Rodina Fialova je tradiční katolická rodina ze západní Moravy. Můj dědeček František Fiala byl doktor práv, sloužil ve státní správě, posléze byl vládním radou. Babička pocházela ze středostavovské židovské rodiny. Přijala katolické náboženství, ale samozřejmě během okupace všichni skončili v internačních táborech. I můj otec a strýc museli v roce 1944 do transportu, otci bylo 16 let.
Ztratila rodina Fialova v koncentračních táborech někoho?
Babiččina rodina byla v Terezíně, její bratr potom zahynul v koncentračním táboře. Dokonce ani není jasné kde, nejspíše v Mauthausenu, ale neví se to přesně, ke konci války je přemísťovali. Babička se s tím úplně nesmířila a několik let po válce při každém jídle prostírala o jeden talíř navíc, kdyby se bratr vrátil. Bohužel se nevrátil.
Co pro vás osobně znamená poselství blízkých, kteří přežili?
Je to konkrétní zkušenost rodiny s působením zla ve světě. Pro mě to má více rozměrů. Na jedné straně vidíme hrůzy nacismu, koncentrační tábory, vyvražďování Židů jen kvůli původu. Těch rasistických opatření byla ale celá řada. Můj otec a strýc byli vyhozeni ze škol, jako lidé židovského původu nemohli studovat gymnázium. Můj dědeček, hluboce věřící katolík, který se samozřejmě odmítl rozvést, byl pronásledován nejprve pracovně, pak mu hrozila i fyzická likvidace. To je jeden rozměr – samotný fakt nějakého původu byl diskriminující a vedlo to až k fyzické likvidaci milionů lidí.
A pak jsem si uvědomoval druhý rozměr, jak se něco tak strašného může stát v režii národa, který byl jedním z nejkulturnějších, nejvzdělanějších v Evropě. Všichni známe německou kulturu, úroveň německé filosofie, umění, hudby… A v tomto národě se mohlo projevit takové zlo, jaké jsme viděli v podobě nacismu. To je podle mě varující. Nemůžeme si být nikdy jisti, že se zlo nevrátí.
Našel jste pro to nějaké vysvětlení?
Musíme se zlu aktivně stavět, každý sám i společně. Nic nás samo o sobě definitivně nechrání před tím, abychom nepodlehli nějakému zlu. Velmi záleží na tom, jak s těmito věcmi bojujeme už v samém zárodku. Takže jsem od mládí citlivý – a není to jen kvůli rodinné zkušenosti, ale je to i kvůli ní – na jakékoli formy a náznaky pohrdání někým kvůli tomu, jakého je původu, z jakého je národa. Mám velký odpor k všelijakým kolektivizmům, ale i kolektivním vinám a podobným věcem.
Komunistická totalita
Od nacismu se dostáváme k dalšímu zlu – komunistické totalitě. Váš otec vstoupil do KSČ a po událostech v roce 1956 z ní zase vystoupil, což rodinu ocejchovalo podobně jako za války Davidova hvězda. Mluvil s vámi váš otec někdy o motivech, které ho k tomu vedly?
Tu událost jsem nezažil, ale její důsledky ano, protože trvaly až do roku 1989. Moje rodina nebyla komunistická, naopak. Byl jsem vychováván v duchu první republiky, ve velké úctě k demokracii, Masarykovi a ke všem věcem, které s první republikou souvisely. Pro moji rodinu to byla určující zkušenost. Otec vstoupil do KSČ po válce jako velmi mladý člověk, ovlivněný také svou zkušeností s nacismem. Myslím, že z toho poměrně brzy začal střízlivět. Jako ekonom působil v Bratislavě na vysoké škole, a když udělal to velmi neobvyklé rozhodnutí z KSČ vystoupit, znamenalo to okamžitý vyhazov, nějakou dobu práci v dělnických profesích a pak až do roku 1989 na podřadných místech. Mezitím jeho bratr, můj strýc, který byl lékař, emigroval, takže naše rodina nemohla ani cestovat, měl jsem potíže dostat se na školy. Tyto důsledky byly dlouhodobé a patrné vlastně pořád, až do pádu komunismu.
“Měl jsem slzy v očích, protože jsem věděl, že komunismus padl a že svoboda přijde.”
Jak jste prožil listopad 1989?
Pro mě jsou listopadové události nejvýznamnější v mém životě hned ze dvou hledisek. Před listopadem 1989 jsem vydával samizdat, účastnil jsem se podzemní univerzity a dalších nezávislých aktivit, například v rámci skryté církve atd. Věděl jsem, že v komunismu nic z toho, co bych chtěl, dělat svobodně nemohu – kupříkladu vědu. Chtěl jsem působit na vysoké škole, ale nemohl bych se věnovat oborům, kterým jsem chtěl. A nejen to. Těžce jsem pociťoval, co se tady děje lidem, jak se promarňují talenty, jak všechno ovládá ideologie. To bylo obrovské zlo. S nikým, kdo to dnes bagatelizuje, si nemohu rozumět. A 17. listopad mi otevřel všechny možnosti. Byla to obrovská radost, nesmírně jsem si toho vážil. Pro mě je to v jistém smyslu klíčový okamžik.
A druhý úhel pohledu?
Na listopadové demonstraci jsem se seznámil se svou manželkou. Od té doby jsme spolu, brali jsme se v roce 1992, máme tři děti. Takže Listopad je pro mě nesmírně důležitý společensky, politicky, ale i soukromě.
Pamatujete si ten den?
Pátek 17. listopadu 1989 jsem trávil u tajného biskupa Krátkého v Hrádku u Znojma. Tam jsem se dozvěděl, co se odehrálo v Praze. Z politických důvodů jsem nemohl pracovat v Brně, tak jsem působil v kroměřížském muzeu. V pondělí jsem se snažil, aby se kolegové k protestům připojili. Bylo to ale velmi těžké, protože to, k čemu došlo v Praze a Brně, se neodehrálo v menších městech. Chodil jsem tedy na demonstrace do Brna.
Klíčové bylo pondělí. V neděli večer jsme seděli se skupinou přátel v Brně, mluvili o chystané demonstraci a říkali jsme si, jestli zítra skutečně lidé na náměstí přijdou, jestli budou protestovat? Protože moje zkušenost s předešlým 28. říjnem a s demonstrací, která byla na to datum nachystaná, nebyla dobrá. Lidí bylo v ulicích málo. A najednou o pár týdnů později lidé na náměstí přišli. Pamatuji si ten okamžik, kdy jsem ze Svobodné Evropy slyšel informaci: „Na Václavském náměstí je sto tisíc lidí.“ V tu chvíli jsem měl slzy v očích, protože jsem věděl, že komunismus padl a že svoboda přijde.
Mělo se tehdy, v době zlomu, udělat něco jinak, co se neudělalo a tvrdě se nám to vymstilo?
Nepochybně ano. Jako intelektuál a politolog jsem to říkal už tehdy. Jednak se měla zakázat komunistická strana – strana, která má v názvu tuto zhoubnou a zločinnou ideologii. A druhá věc je – a uznávám, že to by bylo mnohem těžší – že se naše společnost měla mnohem výrazněji odříznout od předešlé doby například tím, že bychom neakceptovali kontinuitu právního systému, ale udělali v tomto smyslu tlustou čáru. Myslím si, že by to z mnoha hledisek, podle toho, co se dělo potom, pomohlo. Myslel jsem si to tehdy a jsem o tom přesvědčen i teď.
Je možné v tom ještě něco udělat?
Ne. Jsou to věci, které bylo možné udělat začátkem devadesátých let, a pak už ne. Dnes už to není společenské téma a nejsou pro to vlastně ani důvody. Ale myslím si, že kdybychom na začátku postupovali rázněji, mělo by to lepší výsledky. Z hlediska morálky i politické kultury.
Pracoval jste v oblasti výzkumu totalitních režimů. V návaznosti na to, co jste teď řekl, myslíte si, že by se u nás totalita mohla v nějaké formě objevit znovu?
Vždy to hrozí. Existuje známý výrok Ronalda Reagana, že od ztráty svobody jsme vždy vzdáleni jen jednu generaci. V mnohém je pravdivý. Ale nebezpečí nějaké diktatury a podlehnutí ideologiím je ve společnosti přítomné permanentně. Neustále je třeba vést zápas o svobodu a demokracii. Dokonce bych řekl, že formy totality, které už známe, jsou méně nebezpečné než ty, které neznáme.
Demokracie není definitivní stav, je to idea, ke které směřujeme v nějakém procesu, neustále se musíme snažit, abychom ji měli. Negarantují ji žádné mechanismy, ani volební, ani jiné, demokracii zaručuje jen to, že lidé chtějí žít ve svobodě. Často k nesvobodě vedou zdánlivě dobré úmysly, protože svoboda je vždy spojena s rizikem, s nejistotou. Já se rozhoduji, já nesu za svoje rozhodnutí odpovědnost. A mohu se rozhodnout špatně. Všichni sociální inženýři a levice, která nás chce neustále chránit a zabezpečovat, to musí dělat na úkor naší svobody.
I Bůh dal lidem svobodu špatně se rozhodnout…
Ano, člověk byl Bohem stvořen jako svobodný – to je nesmírně důležité. I s tím rizikem, že Boha odmítne. A věřící člověk musí přemýšlet nad tím, proč byl takto stvořen. Přestože je to tajemství, něco nám to říká – mimo jiné to, že se musíme neustále znovu a znovu zodpovědně rozhodovat pro dobro. A že je to spojeno s rizikem nejistoty. Ale kdyby tam ta nejistota nebyla, tak to není svoboda.
Křesťanská víra v praxi
Zmínil jste tajně vysvěceného biskupa Krátkého, teď je řeč o Bohu. Jaká byla vaše cesta k víře?
Nebyl jsem pokřtěn jako dítě, rodiče mi nechali prostor, abych se rozhodl sám. Možná jsem trochu zvláštní v tom, že jsem k víře přišel racionální cestou – přes filosofii, umění, poznávání historie světa. Byl to proces. Někdy se to těžko vysvětluje, protože mnoho věřících má jinou zkušenost. Ale já mám tuto. Nechal jsem se pokřtít ve 22 letech v roce 1986, na to velmi rád vzpomínám. Jedním z faktorů, které mi cestu k víře urychlily, bylo setkání se Stanislavem Krátkým – to byla výrazná osobnost moravské církve, nesmírně vzdělaný a statečný člověk, který měl pochopení pro racionální cestu k víře. A to mi pomohlo.
Nějakou dobu jsem k tomu směřoval a pak jsem se plně zapojil do křesťanského života, který byl v té době limitovaný. Proto jsme se snažili dělat věci, které byly nad rámec toho, co stát povoloval. Měli jsme velmi živé katolické společenství – ctihodného Martina Středy, které dodnes funguje. Nějakou dobu k nám chodil třeba František Lízna. Hodně jsme byli v kontaktu s dominikány. Absolvoval jsem určitou formu teologického studia, které organizoval tehdy zakázaný řád dominikánů po bytech. Biblistiku nás učil například Dominik Jaroslav Duka, který tehdy pracoval v plzeňské Škodovce a jezdil nám do Brna přednášet.
Co pro vás znamená víra?
Víra a křesťanský způsob života jsou pro mě zásadní. Víra je přirozenou součástí mého života a otázky, které s tím souvisí, mě zajímají. Dodnes čtu teologickou literaturu, setkávám se s lidmi, kteří podle víry žijí. Nemám ale moc potřebu o tom veřejně mluvit. Stačí, když řeknu, že pro můj život a pro to, co dělám, je to důležité.
Pracoval jste v samizdatu, což si dnešní mladí už těžko dovedou představit. Co to znamenalo?
Je vlastně dobře, že dnes lidi nemají představu, co to je samizdat. Od roku 1990 působím na univerzitě a kontinuálně učím, v žádné své funkci jsem se nepřestal věnovat studentům, takže mám představu, jak se vyvíjel jejich generační pohled. A skutečně, dnešní generace, a to je skvělé, si nesvobodu neumí moc představit. Mohou číst, co chtějí, cestovat – je to pro ně přirozená součást života. Všem svým vrstevníkům bych řekl: Nežehrejme na tuto bezstarostnost mladých lidí, je krásné, že tahle generace má tyto možnosti.
Ale i já se jim snažím říct, že to není samozřejmost. Že tu byla doba, kdy se nesmělo vydávat a číst nic, co nebylo povoleno státem, komunistickou stranou. A že pokud někdo chtěl číst třeba jen literaturu autorů, kteří byli režimu nepohodlní, tak se k tomu nemohl dostat jinak, než že to někdo opsal na stroji a s velkým rizikem pak text rozdával dalším lidem. Tak to bylo. Dnes existuje celá škála informací o samizdatu. Jsem rád, že se tyto věci připomínají. Ukazuje to, jak aktivní život navzdory obrovskému útlaku v podzemí a nezávislé části společnosti byl.
Útlak u nás byl mnohem větší než v okolních zemích. Režim přísněji kontroloval jakýkoli projev nezávislé aktivity než třeba v Polsku či v Maďarsku. I jakákoli forma soukromého podnikání, která třeba byla možná ve východním Německu, v komunistickém Československu možná nebyla. Obdivuji všechny lidi, i když s nimi třeba dnes hluboce politicky nesouhlasím, kteří se tehdy odhodlali, s rizikem dělali něco nezávislého a snažili se totalitě čelit.
Co konkrétně jste v samizdatu dělali vy?
Například Revue 88. To bylo trošku zvláštní v tom, že jsme se snažili překonat anonymitu samizdatu, takže jsme se pod články podepsali s plnými adresami. Mělo to jediný cíl – aby naše texty četli vysokoškoláci. Řada z nich se bála postihů jenom za to, že by samizdat četli. Když jsme tam ale byli podepsaní, bylo to pro ně snazší. Přes různé perzekuce a výstrahy prokurátorem nám tahle strategie vyšla, asi i díky tomu, že komunistický režim už končil. Byl to pokus, jak ze světa samizdatu udělat krok k lidem, kteří se báli jakékoli nezávislé aktivity. Snad to alespoň trošku přispělo vysokoškolskému hnutí a k tomu, co se pak dělo v listopadu 1989.
Z univerzity do politiky
Zmínil jste, že jste nikdy nepřestal učit. V době, kdy jste byl rektorem Masarykovy univerzity, zažila tato škola rozkvět. Čekal jste to? Měl jste vizi, nebo vás ten vývoj překvapil?
Možná to bude znít neskromně, ale já jsem tu vizi měl. Na rektora jsem se rozhodl kandidovat, protože jsem chtěl dynamiku Masarykovy univerzity udržet a posílit, aby se univerzita rozvíjela. A měl jsem obrovské štěstí, že se mi tu vizi podařilo naplnit, že jsem dvě funkční období mohl stát v čele Masarykovy univerzity a že jsme zažili její rozkvět – včetně postavení ve vědě, ve vzdělání. Z Brna se stalo jedno z významných center nejen vzdělávání, ale i výzkumu. Podařilo se nám postavit kampus – je to největší univerzitní stavba v zemích střední a východní Evropy. Získali jsme projekt Středoevropského výzkumného institutu CEITEC, který dnes představuje špičku ve vědě. Byla to krásná doba, jsem šťastný, že jsem to mohl zažít.
Jmenujete část úspěchů školy v 21. století, ale univerzita měla i zajímavou minulost…
Masarykova univerzita vznikla jako druhá česká univerzita. Byla založena, aby byla dynamičtější, modernější a konkurovala své „starší sestře“ Univerzitě Karlově. Někdy se zapomíná, že zřízení druhé české univerzity zákonem z ledna 1919 byl jeden z prvních aktů samostatného československého státu. Bylo to po desítkách let trvajícím úsilí české společnosti, aby měla vedle Karlovy ještě druhou českou univerzitu. Masarykova univerzita má ve svých základech i lidskou oběť – v roce 1905 byl zastřelen dělník František Pavlík při demonstraci za zřízení české univerzity v Brně. To je třeba si připomínat a na to bychom měli být všichni hrdí. Naši předkové si byli nesmírně dobře vědomi důležitosti vzdělání, chtěli pro svoje děti i univerzitu. Bylo by pro ně nepochopitelné slyšet dnes některé mé kolegy v politice, že na školách je moc lidí a že by tolik lidí studovat nemělo. Vzdělání je hodnota sama o sobě. Čím více vzdělaných lidí, tím pro společnost lépe.
Těžiště vaší činnosti se pak začalo přesouvat z akademické půdy do politiky. Jak se to stalo?
Šlo to přirozeně. V závěru své rektorské funkce jsem působil jako předseda České konference rektorů, což znamená permanentní styk se sférou politiky, vyjednávání rozpočtu pro vysoké školy a podobně. Nedlouho poté se na mě obrátil premiér Nečas, jestli bych přijal nabídku jako nezávislý odborník na funkci ministra školství. Resort byl rozvrácen a panovala nedůvěra vůči tomu, jak byl spravován – jak u pedagogické veřejnosti, tak u společnosti vůbec. Udělat krok směrem k politice nebylo lehké. Ale říkal jsem si, že mnoho věcí, o které jsem se snažil jako rektor, může být ohroženo. Tak jsem tu nabídku přijal.
Nechápal jsem to původně jako krok přímo do politiky, ale jako pokračování své veřejné funkce v rámci své odbornosti. A pak to v roce 2013 dopadlo, jak to dopadlo – pád vlády, krize politického systému, pád ODS. V tu chvíli jsem si řekl, že je důležité, aby zde existovaly normální politické strany a aby ODS – jako strana konzervativně-liberální a jako nástupkyně Občanského fóra – přežila. A přijal jsem nabídku kandidovat jako lídr ODS na jižní Moravě, tehdy ještě jako nestraník. Pak jsem v roce 2013 vstoupil do ODS a záhy jsem byl zvolen předsedou. Tak jsem se dostal do politiky.
Neexistuje křesťanská politika. Jsou křesťané, kteří se angažují v politice, a je politika dobrá a špatná.
Změnil se váš pohled na vysokou politiku, když jste ji viděl zevnitř? Bylo tam něco, co jste nečekal? Nebo co jste čekal a co se nedostavilo?
Moc překvapen jsem nebyl, profesí jsem politolog, takže vím, jak politika funguje. A současně jsem vědec a prostředí vědy je soutěžní. Nepřekvapuje mě ani to, že spolu lidé v politice soupeří a že dochází ke konfliktům.
Nejvíc negativně mě překvapil stav médií – jejich schopnost přenést hodnoty, myšlenky, řešení, která člověk v politice nabízí, směrem k veřejnosti. Ta bulvarizace, rozpad veřejného prostoru, povrchnost, předsudky a spousta dalších věcí, které se dnes v českých médiích projevují, hodně ztěžují, aby se tu dělala kvalitní politika. Naštěstí se mezitím rozvinuly sociální sítě a jiné formy komunikace, ale stav médií, i to, že část z nich vlastní oligarcha, který je v politice, to hodně komplikuje.
Politika a víra se spojily ve vaší vědecké práci Katolicismus a politika. Jaké jsou dimenze víry v politice?
To je práce z poloviny 90. let a je poznamenána určitými diskuzemi u nás a v Evropě o tom, jak má vypadat křesťanská politika, jestli je vůbec něco takového možné a jakým způsobem se vyvíjejí křesťanské a křesťansko-demokratické strany v Evropě. U nás to tehdy bylo téma mnohem živější než dnes. Vždycky jsem zastával názor, a není jen můj, že angažovanost křesťana se nemusí omezovat na strany, které to mají v názvu nebo se ke křesťanství hlásí. V řadě zemí vůbec nejsou křesťanské strany, ale to nic nevypovídá o kvalitě jejich víry, a naopak to stejné platí pro země s křesťanskými stranami.
Křesťan nemá dávat od určitého typu společenské zodpovědnosti ruce pryč, nemá pohrdat politikou, ale naopak tam, kde může, má být aktivní. To nemusí znamenat nic víc, než že využije svého volebního práva nebo se angažuje ve své obci. K odpovědnosti křesťana patří i péče o společnost. V té práci jsem se snažil ukázat, co se odehrává v Evropě v rámci křesťanských politických stran a co má a může dělat křesťan v postmoderní době.
A dimenze politiky ve víře?
Politická dimenze v náboženství by se možná mohla zdát marginálním tématem, ale pak se ukázalo, že je to jedno z nejdůležitějších témat v politologii. Protože mezitím jsme byli svědky nástupu radikálního islámu a fenoménů, které mnohem úžeji propojují politiku s náboženstvím, než jak jsme si to v devadesátých letech vůbec dovedli představit. Když o tom mluvíme v českém prostředí, tak se často setkávám s pohledem zevnitř společnosti, který není správný. Česká společnost je silně sekularizovaná, v rámci Evropy patří k těm zemím, kde je identifikace s nějakou vírou absolutně nejmenší. Ale ve světě sílí role náboženství ve společnosti. Ať už v islámských zemích, v judaismu, ale i v křesťanských zemích od Latinské Ameriky po Afriku. Pro nás je nepředstavitelné, že by se nějaké volby mohly rozhodovat na etických otázkách, ale v USA je to častá realita. Když nebudeme vnímat tyto věci, neporozumíme světu.
Co si myslíte, že je to nejryzejší z křesťanství, co lze do politiky, potažmo do společnosti přinášet?
Přísně vzato – neexistuje křesťanská politika. Jsou křesťané, kteří se angažují v politice, a je politika dobrá a špatná. Je politika, která vychází z nějakých principů, pravidel, úcty k člověku, která se snaží o dobrou správu věcí. A pak je politika, která upřednostňuje jen mocensko-politické zájmy. Vždy se to všude propojuje dohromady. Ale důležité je – a to platí u každé činnosti – jaký je člověk, který se angažuje, o co se snaží. Myslím si, že tam, kde politika vychází z křesťanského pohledu na člověka jako na nedokonalého a svobodného, který se může rozhodovat i ve prospěch zla, a která počítá s přirozeností člověka, taková politika je správnější než politika, která předpokládá, že člověk je skvělý a stačí odstranit společenské překážky a bude to dokonalé. Nebude. A to my, křesťané, víme.
Máte nějaké moto, verš z Bible, který vás, jako křesťana v aktivní politice provází?
Schválně nebudu citovat Bibli. Stejně jako nemám nejoblíbenější knížku, nemám jen jeden oblíbený citát. Pro mě je důležité celé poselství nejen Bible, ale i církevní tradice. Ale mám rád jeden citát, který s křesťanstvím souvisí: „Kdo se ožení s duchem doby, bývá brzy vdovcem.“ To vyjadřuje i přístup křesťana ke světu.
prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. (1964) je český politolog, vysokoškolský učitel a politik, místopředseda Poslanecké sněmovny PČR, předseda ODS, bývalý rektor Masarykovy univerzity v Brně. Je autorem knih Rozum a odvaha, Politika, jaká nemá být a mnoha dalších. S manželkou Janou má tři děti. Je členem římskokatolické církve.
Autor: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána