Když kostelní lavice nestačí a modlitby potřebují nový elán, pak Skoro modlitby vycházející z nakladatelství Biblion mohou být dobrou příležitostí. Dílo je sestavené z textů Karla Čapka, které jsou následně komentovány a glosovány Martinem C. Putnou.
Název edice i samotné knihy Skoro modlitby může být zavádějící. Nejedná se totiž o duchovní literaturu, která by měla být průvodcem při osobním ztišení či návodem k modlitbě. Ostatně k tomu stačí si přečíst obálku knihy hovořící o hlasech, přičemž „některé se modlí, některé rouhají, některé řeší věci jakoby zcela neduchovní. Některé jsou hlasy postav, některé vypravěčů. Někdy mluví autor mladě bouřlivý, někdy dozrále usazený, někdy tragicky prohloubený blízkým koncem. Z těch hlasů by bylo možné sestavit mnoho knížek“.
Skoro modlitby vychází v nakladatelství Biblion jako součást dvou edic: Malá edice klasiků a Putnovy modlitební knížky pro nemodliče. Obě chtějí přiblížit čtenáři myšlenky velikánů minulých století. Malá edice klasiků je složena ze sesbíraných částí textů významných autorů, jako je Jan Hus nebo Martin Luther, které jsou doplněné komentáři, vysvětlením a odkazy na životní okolnosti daných autorů. Většinou se jedná o dopisy, které psali Luther nebo Hus svým přátelům. Jsou to tedy dopisy osobní, a proto lidské a snadněji pochopitelné.
Putnovy modlitební knížky pro nemodliče zahrnují tři knihy s modlitební tematikou, které obsahují Martinem C. Putnou sesbírané a následně okomentované texty. Knihy mají za cíl povzbudit čtenáře, kterého by klasická duchovní literatura jinak neoslovila. Myšlenky představitelů undergroundu a básníků, jako je Ivan M. Jirous, Jiří Langer nebo Jiří Orten, mohou inspirovat všechny, kdo zrovna hledají svou vlastní cestu k uchopení víry.
Kdybychom přemýšleli nad jmény křesťanských autorů, Karel Čapek nás jistě nenapadne jako první. Z dětství si ho pamatujeme jako autora Dášenky, z dospívání jako autora politicky zabarvených dramat. Teď ho však můžeme vnímat i jako někoho, kdo stavěl na křesťanských hodnotách a umně je vplétal do většiny svých textů.
Text knihy je psán dvěma barvami, černou a modrou. Černě jsou vyznačeny úryvky z Čapkových textů, modře pak Putnovy komentáře. Čapek sám nepsal o vlastní víře, pouze o víře svých postav. V průběhu čtení potkáme mnoho osob, z nichž každá svůj duchovní život prožívá po svém. Narazíme také na děkovné modlitby, úžas nad stvořením, filozofické otázky o moci i úvahy o smyslu lidského života.
Celkem se autoři dotýkají devatenácti témat, o kterých Čapkovy postavy přemýšlí, mezi nimi najdeme například problematiku stvoření, zázraků, poznání pravdy, církevních svatých a další. Pro Čapkovy postavy je příznačné, že přiznávají vlastní nejistotu a pochyby. Je již na čtenáři, zda se s nimi ztotožní a najde útěchu, že ve svých nejistotách není sám, anebo to jeho pochyby ještě zvětší.
Helena: Alquiste, vy skutečně věříte?
Alquist: Nevím; nejsem si tím tak docela jist.
Helena: A přece se modlíte?
Alquist: Ano. Je to lepší než přemýšlet.
Helena: A to vám stačí?
Alquist: Pro pokoj duše… to může stačit.
(R.U.R.)
Knihu není nutné přečíst v celku. Naopak může být přínosnější přečíst si vždy jen jeden úryvek a komentář. O to déle je možné o něm přemýšlet. Úryvků je v knize několik desítek a je téměř jisté, že čtenáře neosloví všechny. Záleží na jeho osobním pohledu na přírodu, techniku, vývoj světa nebo církev, a na tom, jak se staví k církvi a křesťanskému náboženství. Nápovědou nám může být, zda souzníme s dalšími autory edice Putnových knížek pro nemodliče.
Ať už s texty budeme souznět, nebo ne, kniha nás jistě dovede k přemýšlení nad tím, co by nás samotné nenapadlo, nebo co nás naopak napadá až příliš často, ale nevíme, co si s tím počít.
Thank you very much for sharing, I learned a lot from your article. Very cool. Thanks.