Život podzemní církve během komunistického režimu, kdy věřící riskovali své životy ve snaze šířit evangelium byl fascinující. Jak se církev změnila od těch dob? A co nám tento fenomén může říci o dnešní církvi, zbavené všech pout, která často neochotně reaguje na bolesti doby?
Už od dětství mě fascinovala historie a postupně rostl zájem o církevní dějiny. Možná je to tím, že jsem se narodil přesně 1 000 let po smrti svého křestního patrona sv. Vojtěcha, významného protagonisty raných českých dějin. Odmala jsem četl tematické knihy a navštěvoval církevní památky, kterých máme u nás nespočet. Až při hlubším studiu dějin církve jsem začal pronikat ke kořenům, které se zdály být mnohem problematičtější, než jsem si zpočátku připouštěl. A začal jsem poznávat, že temných míst v církevních dějinách bylo v každé době jako hub po dešti. Poznával jsem, co všechno církve zakoušely v době komunistického režimu. Prarodiče mi jednou vyprávěli o ženatém katolickém knězi, který u nás žil. Zvědavost byla stále větší. Jak je to možné? Začal jsem se víc pídit po podrobnostech a poznával jsem nové a nové skutečnosti o životě církve ve skrytosti. Podzemní církev se díky možnosti vyzpovídat stále žijící pamětníky stala těžištěm mého badatelského zájmu.
Domnívám se, že více než třicetiletý časový odstup vybízí k zamyšlení nad tímto pozoruhodným fenoménem. V této úvaze stojí vedle sebe církev podzemní v dobách komunistické diktatury a církev dneška, zbavená všech pout. Dvě různá období, dva různé světy. Pokaždé, když někdo z církevních představitelů vytáhne do boje proti větrným mlýnům dneška a zaštiťuje se, či dokonce dává rovnítko mezi fenomény dnešní doby a některou totalitní periodou, zůstává mi rozum stát. V tomto kontextu si vzpomenu na pasáž z Matoušova evangelia: „Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské“ (Matouš 5,3). A na mysl mi ihned vyvstane otázka: Není zabydlení církve v pohodlných a bezstarostných strukturách dnešní moci něco jako jablko v zahradě Eden? Pominula doba nesvobody, ale nakolik se mentalita církve stala vyzrálejší a odolnější vzdorovat osidlům moci? Na tyto a další otázky může hledat odpověď každý ze čtenářů.
Už delší dobu si pohrávám s jednou myšlenkou. Bude to znít možná absurdně, ale i komunistické období v Československu, naplněné jedním z největších pronásledování církví ve východním bloku1, může církev inspirovat dnes možná více než kdy jindy. Až fascinující se s odstupem času jeví vzepětí a životodárnost šíření Boží zvěsti navzdory těžkým životním podmínkám. I příklad římskokatolické církve, ke které se hlásím, dokazuje, jak uzdravující bylo odpoutat se od struktur státní moci a kráčet vlastní cestou. Cestou trnitou, ale cestou větší autenticity. Rozhodnutí přistoupit k mnohdy odvážným krokům jako tajná kněžská svěcení ženatých mužů či dokonce žen reagovalo na potřeby doby.
Lidé nasazovali své životy při snaze šířit evangelium, a to navzdory hrozícím postihům. Neváhali nalézat nové cesty pastorace, to všechno jistě stojí za připomínku. Při zkoumání podzemní církve jsem nacházel církev plnou radosti ze života, překonávající nástrahy totalitní moci. Kladu si otázku: nebyl tento způsob života části církve svým způsobem návratem k církvi prvotních křesťanů? Při pohledu na mozaiku kněží a laiků podzemní církve spatříme paletu osobností a každý si v ní může najít inspirující postavu, které bychom měli dát šanci, aby k nám svým životním příběhem promlouvala.
Máme tedy u nás svébytnou zkušenost s alternativním životem církve, což je jistě velký vklad. Možná je to můj dojem, ale proč se jí dnes málo inspirujeme? Díkybohu nyní žijeme v demokratické části světa, přesto máme oprávněně pocit, že i dnešní doba není jednoduchá. Covidová pandemie, válka na Ukrajině a ve Svaté zemi, politické a kulturní války či vnitřní napětí v církvích všude kolem nás. Proč se ale v církvi navzdory rychlosti proměny okolního světa nic tak zásadního neděje? Proč mnohdy neochotně reaguje na bolesti doby a někdy je dokonce sama vyvolává? Historická paměť je ošidná, protože má tendenci vytěsňovat vlastní poklesky a idealizovat si minulost, která nikdy nebyla taková, jako ta v našich představách.
Domnívám se, že příklad podzemní církve by neměl zapadnout, zvláště pokud veřejným prostorem probleskují různé historické příměry a někteří se ohánějí svými výklady alternativní historie. Někdy mi připadá, že i dnešní doba má své skupiny věřících, které žijí tak trochu v podzemí. Paradoxem však je, že je tam často zahnala sama církev. Proč se tam vlastně dostali? A kdo všechno tam patří? Odpověď nechávám záměrně otevřenou. Rozbouřené vody neklidné současnosti čeří pramen naděje. Bůh nám totiž dal nástroj podílet se na proměně světa. Nepatrnými, ale o to odvážnějšími kroky. Z vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že je důležité hlavně vytrvat. Jedna věc mě v odhodlání podporuje a je mi velkou kotvou.
Svobodu náboženského vyznání vnímám jako jeden z největších výdobytků osvícenství. V českých podmínkách se už zdá být samozřejmostí, přesto bychom jako křesťané neměli usnout na vavřínech a náboženský prostor více kultivovat. I já sám mohu v tomto úsilí zabrat. Považuji za velký dar, že Bůh dal svobodu každému člověku. V poslední době jsem se setkal s řadou lidí z jiných křesťanských církví. Je to obohacující a pomáhá mi to více si uvědomovat vlastní nedokonalosti a zbavovat se prvků rigidity, které mě v minulosti v osobní spiritualitě svazovaly.
Co tedy pro křesťana znamená svoboda? Pro mě samotného bránit svobodu vyznání znamená nejen usilovat o mezináboženský dialog, ale též nestavět příkopy mezi církvemi a vnějším světem a neváhat se v církvi ozvat proti nespravedlnostem všeho druhu. Když například v poslední době často slýcháme odsudky směrem k některým zdánlivě novým trendům a zraňující slova vůči společenským skupinám. Podle evangelia máme být přece solí země (Matouš 5:13). Slova papeže Františka o církvi jako polní nemocnici hojící rány pak i po deseti letech stále nabývají na aktuálnosti2. Dějiny církve, ač jsou plné bolesti a zmaru, by nás přesto měly utěšovat, že běh dějin není jen v našich rukou a utvrzovat nás o síle Ducha svatého činit příhodná rozhodnutí.
Můj děda byl katolík,nikdy mě o náboženství neřikal,můj otec nebyl pokřen.Takže jsem si ani v mém životě nevšiml nějakých nesprávností za socialismu nevšiml.Moje spolužačka byla věřící a ráno před školou šla na mši.Nikdo ze třídy jí neponižoval.Žil jsem tak,abych nikomu neubližoval.Boha musíte mít v srdci a ne na papíru.