Nepřímým důsledkem zavírání očí před minulostí je rozpoutání války na Ukrajině. Ruská společnost nedokázala překonat imperiální sentiment,“ říká Štěpán Černoušek ze sdružení Gulag.cz, které mapuje opuštěné tábory. Kořen ruské agrese vidí v tom, že stalinský režim nebyl společensky odsouzen.
V minulých týdnech jste zahájili projekt Gulag XR s využitím virtuální a rozšířené reality. Co si pod tím představit?
Jak název napovídá, chceme využít virtuální a rozšířenou realitu k tomu, abychom téma gulagu, sovětských represí a jejich přesah do dnešní doby přiblížili žákům základních a středních škol. Je to výsledek patnácti let expedic do opuštěných táborů, kde jsme sbírali materiály, dovolím si říct až metodami archeologického výzkumu, a pak jsme je zpracovávali. Lágry jsme dokumentovali pomocí panoramatického fotografování a vytváření 3D modelů baráků a dochovaných předmětů. Máme zmapované lágry na Sibiři, ale také v Kazachstánu. Samotného mne překvapilo, kolik nezdokumentovaných pracovních táborů v Rusku je. Ve srovnání s tábory nucených prací v nacistickém Německu toho o pracovních táborech v rámci gulagu mnoho nevíme. Zvláště ve střední Evropě.
Projekt Gulag XR má ale i mezinárodní přesah a další jazykové varianty. Vyvíjeli jsme ho společně s partnery na Slovensku (Post Bellum), v Polsku (Kolegium východní Evropy) i v Německu (německý Memorial). Celý projekt byl také podpořen v rámci programu Erasmus Plus. Ukazuje se, že ve všech zmíněných zemích se gulag ve výuce sice zmiňuje, ale bez širších souvislostí, jako uzavřená historická kapitola. U nás a na Slovensku například v učebnicích chybí zmínky o českých či slovenských obětech represí v SSSR. V rámci programu proto přibližujeme i konkrétní osudy lidí pocházejících z jednotlivých zemí.
Co přesně znamená, že využíváte rozšířenou realitu?
Představte si deník badatele ve formě komiksu s úkoly. Na levé straně běží komiksový příběh a na pravé má žák či student úkoly. A vedle toho jsou na stránkách „markery“, značky, na které když namíříte chytrý telefon či tablet, objeví se vám navíc video, animace či nějaký předmět, který si můžete prohlédnout ze všech stran, a jeho historie. Představte si třeba jídelní misky, vězeňské rukavice a čepice, nebo trakař bez kolečka, na němž po dřevěných kolejnicích vězni tahali uranovou rudu. Uranový důl byl v horách ve výšce dva tisíce metrů, dostat tam jakoukoli techniku bylo velmi náročné. Základní materiál pro tak sofistikovanou zbraň, jakou je atomová bomba, Rusové získávali středověkou technikou...
V rámci programu Gulag XR studentům nabízíme též rozhovory s pamětníky a videa. V současné době aplikaci testujeme v několika školách napříč republikou a zdá se, že to studenty baví. Touto formou se do tématu vžijí, přemýšlejí o něm, diskutují a ptají se. K tomu organizujeme ve velkých městech workshopy pro učitele. Vypadá to slibně.
Co je hlavním poselstvím projektu?
V Sovětském svazu se k české národnosti ve třicátých letech hlásilo na třicet tisíc lidí, zejména na dnešní Ukrajině a na pobřeží Černého moře. Ti byli často v rámci rozkulačování posíláni dál na Sibiř. Díky sdružení Memorial jsme získali mimo jiné vzpomínky českých potomků z Tomsku, kteří tam byli přesídleni. Byli to zemědělci, kteří přišli do Ruska v 19. století, a potom i horníci a dělníci, kteří přicházeli ve dvacátých a třicátých letech století minulého. Mnoho z nich se pak stalo obětí Velkého teroru na konci třicátých let. Tehdy sovětská tajná policie šla přímo po příslušnících konkrétních národů.
Byla spuštěna například Finská operace, Německá operace, Polská... Česká operace se chystala, a i když nikdy nebyla oficiálně zahájena, byly perzekvovány tisíce Čechů. Popraveno jich bylo minimálně tisíc tři sta padesát, většina z nich právě v době Velkého teroru. Přibližně každý dvacátý Čech žijící tehdy v Sovětském svazu byl popraven. Do gulagu se dostalo také asi deset tisíc obyvatel Podkarpatské Rusi, kteří začátkem války prchali do Sovětského svazu. Deportace probíhaly ještě po válce, kdy jednotky Směrš odvlekly do gulagu přibližně deset tisíc československých občanů, zejména ze Slovenska.
Chceme, aby si děti uvědomily, že nejde o dávnou tragédii, která se nás už dnes netýká. Že komunistický, respektive sovětský režim byl v určitém období stejně zločinný jako ten nacistický, jen trval déle. Je třeba nezavírat oči před tím, že reflexe stalinského teroru nebyla příliš hluboká. Nezbývá než si klást otázky, jak se s tímto tématem v Rusku vyrovnali a jak je možné, že se některé zločiny opakují.
Zmínil jste ruský Memorial, spolupracujete spolu?
Ano, jsou naším přirozeným partnerem v Rusku už od dob mých prvních expedic do míst původních táborů. Pomáhali nám s vyhledáváním informací v archivech. Jednoho dne mě pak požádali, zda bychom tady nezaložili českou pobočku Memorialu. Díky síti evropských poboček může Memorial, jehož členové jsou v Rusku perzekvováni, i v současné době pokračovat v projektech. Daří se zachránit společnou ideu a někdy i konkrétní členy, kterým v Rusku hrozilo vězení.
Díky tomu máte možná lepší vhled do toho, nakolik se ruská společnost vyrovnala s historií a jak se to promítá do současné situace...
Zpětně viděno od nástupu Vladimira Putina se plíživě, ale důsledně utahují šrouby. Zvyšoval se tlak na ohniska občanské společnosti, byla omezována práva běžná v demokratických zemích. Začal se oživovat narativ o velké sovětské minulosti. Zjevné to bylo od okupace Krymu. Na tato nebezpečí Memorial upozorňoval a ukazoval, jak se překroucené vidění minulosti odráží v přítomnosti. Například v Rusku se hovoří o stalinských represích, o Velkém teroru, ale je to popisováno jako jakási živelná pohroma. Jsou sice připomínány oběti, ale nehovoří se o vinících. Jako by neexistoval někdo, kdo dával příkazy, jako by to nebyl státem řízený teror. Označit sovětský stát za zločinný není možné – na něj se přece Putin odvolává. A proto jsou dnes členové Memorialu pronásledováni a umlčováni.
Máte představu, do jaké míry oficiální narativ, podporovaný Vladimirem Putinem, sdílejí běžní Rusové?
Běžní Rusové, zdá se, přijali představu, že jde o dávnou historii, kterou není potřeba se zabývat. A kdoví jak to bylo, třeba ti lidé byli vinni... Je pohodlné o tom všem nepřemýšlet, jenže pak se ta témata z nevědomí znovu v nějaké podobě vynoří. I ty lágry jsou zarostlé divokou vegetací, ale pořád tam jsou. Pak vidíme, co se dělo v Buči, v Irpini: popravování, masové hroby, dechberoucí krutost. Jako v těch třicátých letech. Položme si otázku, zda by k těm zvěrstvům loni došlo, kdyby byl stalinský režim společensky odsouzen. Lidé z Memorialu tvrdí, že v tom je kořen dnešní ruské agrese. Je jich ovšem jen pár. Ostatně jako svoje největší selhání berou právě to, že se jim nepodařilo přesvědčit dostatek spoluobčanů, že jde o důležité téma, kterému je nutno se věnovat. Nepřímým důsledkem zavírání očí před minulostí je rozpoutání války na Ukrajině. Ruská společnost nedokázala překonat imperiální sentiment, imperiální minulost je pro ně pořád důležitá.
Kolik má dnes Memorial členů?
V osmdesátých a devadesátých letech se jednalo o živelnou síť mnoha organizací možná s tisíci členy. Memorial se od počátku zaměřoval na historicko-osvětovou oblast, později na sledování toho, jak se (ne)dodržují lidská práva, na zneužívání soudů a potom se věnoval i válečným zločinům. Dnes má Memorial stovky spolupracovníků, kteří působí především v Moskvě, Petrohradu, Permu. V dalších městech jsou už jen jednotlivci. Pracovat v Rusku je pro ně čím dál těžší, soudy ruší pobočky Memorialu, mnoho lidí za poslední rok emigrovalo.
Reálný prostor například pro mapování míst paměti, pro pořádání historických konferencí nebo výstav pro školní soutěže je minimální. Nemluvě o lidskoprávních aktivitách, ty už jsou výrazem osobního hrdinství. Pod nejrůznějšími záminkami, například že se snaží ukrást archivní dokumenty, jsou aktivní členové kriminalizováni. Alexandr Černyšev z Permu je ve vazbě za pokus převézt archiv permského Memorialu do Moskvy. Vězení hrozí i známému lidskoprávnímu aktivistovi Olegu Orlovovi, k třinácti letům v trestanecké kolonii byl už před časem odsouzen Jurij Dmitrijev z Memorialu v Karélii. „Provinil se“ tím, že objevil popraviště Sandarmoch a přitáhl k němu mezinárodní pozornost, a navrch si dovolil kritizovat obsazení východní Ukrajiny.
Jaký obraz o ruské společnosti jste si za těch patnáct let expedicí po lágrech vytvořil vy?
V Rusku jsem byl poprvé v roce 1994, objevil jsem zemi, kde se mísí spousta vlivů, kultur, národností. Objevil jsem ruský rock a začal jsem studovat rusistiku. Byl jsem v Murmansku, ve Vorkutě, i v Čečensku, na Kolymě... Mám v Rusku mnoho přátel, většina z nich ví, že Putin žene zemi špatným směrem. Chápou tu obrovskou tragédii. Těmto lidem chceme být nápomocni.
V posledních dvou letech jsem v Rusku nebyl. Aktuální situaci čtu především očima přátel, kteří z Ruska přijíždějí, případně těch, kdo museli uprchnout. Panuje nejistota, nervozita. Mnoho lidí opravdu válku aktivně podporuje, těch může být podle odhadů mých přátel dvacet, třicet procent. Dvacet procent lidí naopak vidí, jak je to šílené. To je nějakých třicet milionů a to není málo. Zbytek je šedá masa. Přikloní se tam, kde to bude vypadat nejbezpečněji. Ale pořád věřím, že Rusové mají na víc než být jen nějaký tatarský chanát ovládaný Vladimirem Putinem. I když ta cesta ven bude ještě hodně dlouhá a hodně těžká.
Ptal se: Josef Beránek
Zdroj: Universum
