Katoličtí kněží z BoscoBoys používají humor a internetové trendy, husitská farářka Martina Viktorie Kopecká vstupuje do rozhlasu, knih i placeného podcastu a slovenská Divoká Tvorkyňa propojuje evangelizaci se zdravým životním stylem a bizárem. Jejich tvorba se liší, všechny však zasahuje stejný problém. Sociální platforma dokáže zesílit duchovní autoritu rychleji, než se stačí vyjasnit, kdo ji kontroluje, kde končí její odbornost a co se stane s lidmi, kteří jí začnou důvěřovat.
Křesťanský obsah na sociálních sítích už dávno netvoří pouze digitální doplněk života církví. Pro část publika se stal prvním, někdy i jediným kontaktem s duchovní autoritou.
V prvním dílu této série jsme sledovali tvůrce, kteří dokážou dostat modlitbu, teologii a církevní prostředí do proudu každodenní internetové zábavy. Pokračování se soustředí na otázku, co se děje poté, kdy se podaří získat pozornost publika. Dosah lze totiž vyjádřit počtem zhlédnutí a sledujících, ale odpovědnost za člověka, kterého obsah zasáhne, zůstává mimo přehledné statistiky.
Pastor pražské komunity SafePoint a doktorand misiologie Pavel Eder vidí základní napětí už ve formě komunikace. Křesťanský obsah se podle něj od běžné internetové produkce často příliš neliší, protože přebírá stejné trendy, obrazový jazyk a způsoby vyprávění. Taková strategie může být účinná a sama o sobě nemusí obsah znehodnotit. Potíž nastává ve chvíli, kdy se pravidla platformy začnou promítat do samotného poselství.
„Evangelium vyžaduje naši trpělivost, hloubku, vztahy a někdy i ticho, zatímco algoritmy odměňují rychlost, emoce, polarizaci a neustálou produkci nového obsahu,“ říká Eder. Výsledkem může být náboženský rage-bait, kulturní válka nebo jistota podaná v tématu, které by mimo sociální síť vyžadovalo dlouhý rozhovor.
BoscoBoys hledají hranici během natáčení
BoscoBoys, dle jejich popisku ‚tři kněží a silesiáni‘, se na internetu pohybují v kněžských kolárcích, používají humor, pracují s populární hudbou a převádějí církevní prostředí do formátů známých z běžných reels. Označení influenceři však nepovažují za hlavní popis své práce, a to i přesto, že je na Instagramu sleduje téměř 44 tisíc lidí.
„Především se vnímáme jako salesiáni a kněží. Instagram a sociální sítě pro nás nejsou cílem samy o sobě, ale jedním z prostředků, jak se přiblížit mladým lidem a zprostředkovat jim témata víry jazykem, kterému rozumějí,“ odpovídají na přímé dotazy magazínu Proboha. Označení tvůrci obsahu nebo evangelizátoři neodmítají, svou identitu však odvozují od salesiánského poslání.
Právě spojení osobní tvorby s institucí vytváří dvojznačnou pozici. BoscoBoys mluví sami za sebe, ale současně připouštějí, že jejich kněžství nelze od veřejného vystupování oddělit. „Nevnímáme se však jako oficiální mluvčí církve ani salesiánské provincie,“ zdůrazňují.
Pro běžného sledujícího může být toto rozlišení obtížně čitelné. Kněžský oděv a příslušnost k řeholní společnosti dodávají slovům institucionální váhu, přestože konkrétní video neprošlo oficiálním schválením a nemusí vyjadřovat stanovisko katolické církve. Rozdíl mezi knězem, který mluví osobně, a mluvčím instituce existuje, avšak algoritmický proud příspěvků jej nevysvětluje.
Tým sice může zabránit části přešlapů, nezaručuje však, že krátký formát unese složitost tématu
BoscoBoys mají vůči vedení salesiánské provincie poměrně volné postavení. „V krajním případě bychom se zodpovídali představeným salesiánské provincie, zejména provinciálovi. V běžné praxi ale máme poměrně velkou svobodu,“ uvádějí. S vedením konzultují celkové směřování projektu, nikoli každé video.
Institucionální odpovědnost tedy existuje spíše jako možnost zásahu než jako pravidelná redakční kontrola. Každodenní pojistkou má být společná příprava a debata uvnitř týmu. BoscoBoys popisují, že zvláštní pozornost věnují sexualitě, duševnímu zdraví, vztahům a dalším citlivým oblastem. „Obsah si společně připravujeme, diskutujeme o něm a snažíme se hledat způsob, jak o těchto věcech mluvit citlivě, s respektem a vědomím, že za každým tématem stojí konkrétní lidé a jejich životní příběhy.“
Tým sice může zabránit části přešlapů, nezaručuje však, že krátký formát unese složitost tématu. Sami tvůrci nemají předem stanovený soubor pravidel, podle kterého by rozhodovali, co už víru zkresluje. „Spíše ji hledáme průběžně v praxi. Pomáhá nám vzájemná diskuse, zpětná vazba od lidí i určitá intuice získaná zkušeností. Snažíme se mluvit jednoduše, ale ne zjednodušeně.“
Rozdíl mezi jednoduchostí a zjednodušením se dobře vyslovuje, ale hůře se rozpoznává ve videu, které má zaujmout během několika vteřin. BoscoBoys tuto hranici nevnímají jako hotovou normu, nýbrž jako průběžné rozhodování. Takový přístup umožňuje reagovat na kontext a zároveň přenáší velkou část odpovědnosti na úsudek samotných tvůrců.
První důkazy přesahu mimo církevní publikum získali brzy po spuštění projektu. Videa vyvolávala diskuse také mezi lidmi bez vazby na církev a začaly přicházet osobní zprávy. Za silný moment označují vzkaz skupiny mladých lidí cestujících po Indii, kteří je zmínili ve svých příspěvcích a napsali, že je jejich tvorba oslovila.
Podobné zprávy dokládají zásah, neukazují však jeho povahu ani trvání. Eder připomíná, že získat pozornost člověka mimo církev dnes není nejtěžší částí práce. „Ta náročnější cesta je jim srozumitelně nabídnout společnou transformativní cestu učednictví.“
Skupina kněží připouští, že dlouhodobé doprovázení přes sociální sítě neposkytují. Pokud se někdo ozve s osobní bolestí, krizí víry nebo církevním zraněním, snaží se zprávu nenechat bez odpovědi, ale podle situace předávají kontakt na odbornou pomoc nebo duchovního. Tím uznávají hranici formátu i vlastních kapacit.
Jejich profil v současnosti podle jejich vyjádření nevydělává na předplatném, merchandisingu ani honorářích. Část nákladů hradí salesiánská provincie. Financování snižuje bezprostřední tlak na monetizaci pozornosti, projekt však stále potřebuje sledovanost, aby plnil evangelizační účel. I obsah bez reklam proto soutěží o stejný omezený čas publika jako komerční influenceři.
Za minimální standard odpovědnosti považují tři kněží čistotu motivace a ochotu přijímat kritiku. „Ideální je nebýt na všechno sám, ale fungovat v týmu nebo mít kolem sebe lidi, kteří dokážou říct i nepříjemnou pravdu a pomáhají udržovat zdravý odstup od vlastní tvorby.“
Martina Kopecká nese talár i mimo kostel
Martina Viktorie Kopecká pracuje s jiným typem viditelnosti. Je farářkou Církve československé husitské, terapeutkou, autorkou a rozhlasovou moderátorkou a zazářila v 11. řadě taneční soutěže StarDance. Jednotlivé role se v médiích potkávají a publikum jim může přisuzovat společnou autoritu, přestože každá vychází z odlišného vzdělání, instituce a profesní odpovědnosti.
„Nejvíce se cítím jako duchovní, která se rozhodla mluvit jazykem současnosti,“ uvádí pro magazín Proboha Kopecká. Influencerkou může být podle vlastních slov díky dosahu, sama se však vidí jako popularizátorka a komentátorka, která přibližuje víru lidem, na něž tradiční církevní řeč už nedosáhne.
Cesta mimo kostel je pro ni vědomou součástí služby. „Množství lidí do kostela nikdy nepřijde. Pokud chceme, aby duchovní témata byla součástí veřejné debaty, musíme vyjít tam, kde se ta debata odehrává – do rádia, podcastů, kulturních akcí.“
„Snažím se nezaměňovat svůj osobní názor s pozicí církve, ale jsem si vědoma, že pro veřejnost je těžké tyto roviny oddělit“
Současně upozorňuje, že vzdělávání, rozšiřování obzorů, misie a pastorační práce nejsou totožné činnosti. Právě tato rozlišení však může mediální provoz stírat. Host rozhlasového pořadu může farářčinu úvahu chápat jako názor, sledující na Instagramu jako duchovní vedení a čtenář knihy jako výpověď podpořenou terapeutickou expertizou.
Kopecká mluví veřejně sama za sebe, její církevní identita ji ovšem doprovází v každém prostředí. „Tato identita je vždy přítomná, ať na sobě mám, nebo nemám talár,“ popisuje. Připouští, že se může vyjadřovat k tématům, o nichž její církev nemá přijatý veřejný postoj, a její osobní názor se může od institucionálního pohledu lišit.
„Snažím se nezaměňovat svůj osobní názor s pozicí církve, ale jsem si vědoma, že pro veřejnost je těžké tyto roviny oddělit,“ dodává.
Tato obtíž není pouze problémem publika. Digitální autorita vzniká sloučením rolí, které by v jiném prostředí bývaly oddělené. Kopecká uvádí, že se ve farářské službě zodpovídá církvi a jejím řádům, v terapeutické práci využívá supervizi a vazbu na odborné společnosti. Zpětnou vazbu jí poskytují také lidé, kteří ji dlouho znají.
Jde o několik kontrolních vrstev, sledující však obvykle neví, která se vztahuje ke konkrétnímu výroku. Sama Kopecká připouští, že svou momentální pozici nesděluje vždy systematicky. „Je to téma, které bych si chtěla hlídat víc vědomě, protože ne každé publikum má přístup ke kontextu činností, kterým se věnuji.“
Podobně otevřeně odpovídá na otázku, zda publikum pokaždé pozná rozdíl mezi osobním sdělením, duchovním obsahem a propagací. „Upřímně – nejsem si jistá, že to dělám vždy dostatečně explicitně, a je to oblast, na které je potřeba pracovat.“
Přiznání slabého místa zvyšuje transparentnost, neodstraňuje však samotné riziko. Jestliže je význam příspěvku patrný pouze „z kontextu“, část publika jej nemusí zachytit. Sociální sítě navíc vytrhávají videa a citace z původních rozhovorů, takže člověk často vidí pouze výřez bez informace, zda Kopecká mluvila jako farářka, terapeutka nebo soukromá osoba.
Zkratka ji podle vlastních slov znepokojuje. Osobní příběh a emoce mívají větší dosah než teologická úvaha, proto se snaží, aby se silný okamžik stal „vstupní branou k hlubšímu obsahu, ne náhradou za něj“.
„Hranice je tam, kde zjednodušení začne zkreslovat – kde z komplexní otázky uděláte jednoznačnou odpověď jen proto, že se to lépe sdílí. Srozumitelnost znamená najít jazyk, kterému lidé rozumí; zjednodušení znamená vzít jim možnost s tématem dál pracovat.“
Facilitátor a sociální inovátor Lukáš Jan Němec upozorňuje na podobný mechanismus z pohledu uživatele. Lidé se na sítích často setkají pouze s malým úsekem reality a na jeho základě vytvoří konečný hodnotový soud. Takový postup podle něj vede k vyhroceným postojům založeným na kusých informacích.
Tvůrce proto podle Němce nemá odpovědnost pouze za pravdivost jednotlivé věty, ale také za prostor, který nabídne kolem ní. Krátký formát by měl vést k podrobnějšímu zamyšlení nebo diskusi, v níž lze téma dál objevovat.
Kopecká tuto potřebu v praxi řeší knihami, rozhlasem a delšími podcasty. Její veřejné působení má několik finančních zdrojů. Za kněžskou práci pobírá farářský plat, za moderování pořadu Jak to vidí… honorář od Českého rozhlasu a knihy vznikají na základě smluv s nakladatelstvími. Podcast Teoložky, který vytváří se svou partnerkou Andreou Salome, je v plné verzi dostupný na placené platformě Herohero.
Ekonomický model je v tomto případě pojmenovaný, což umožňuje rozlišit službu církve od placené mediální tvorby. Nadále však platí, že duchovní důvěra může podporovat prodej knih nebo předplatného a mediální popularita může zpětně posilovat duchovní autoritu. Transparentnost financování tento vztah zpřehledňuje, sama o sobě neodpovídá na otázku, nakolik ekonomika ovlivňuje výběr témat a míru osobního sdílení.
„Tehdy mi došlo, že hranice mezi církevním a veřejným publikem je dávno smazaná“
Kopecká poznala přesah své práce mimo církev ve chvíli, kdy jí začali psát lidé bez náboženského zázemí. Ozývali se po příspěvku, rozhovoru nebo úryvku z knihy s osobní otázkou či krizí. „Tehdy mi došlo, že hranice mezi církevním a veřejným publikem je dávno smazaná.“
Na zprávy se snaží reagovat, nemůže se však věnovat všem osobně. Část lidí odkazuje na odborníky nebo jim pomáhá najít duchovního. Takové předání je zásadní právě u témat duševního zdraví. Němec připomíná, že „duchovní doprovázení není to stejné jako psychologická podpora“ a že rady by měl člověk poskytovat v oboru, pro který má dostatečné kompetence.
Kopecká se při komunikaci citlivých témat odvolává na terapeutickou praxi a respekt ke konkrétní lidské zkušenosti. „Snažím se nemluvit za druhé, nezjednodušovat jejich realitu a být si vědoma toho, že má slova mohou někomu ublížit, nebo naopak pomoct, podle toho, jak jsou formulovaná.“
Za minimum odpovědnosti považuje jasné uvedení pozice a kontextu, schopnost přiznat nejistotu a připravenost nést následky vlastních slov. Duchovní tvůrce má podle ní umět říct „nevím“ nebo „to je jen můj názor“. S privilegiem veřejně mluvit má přijmout také odpovědnost za to, že jeho výrok může někoho zasáhnout.
Divoká Tvorkyňa spojila evangelizaci s osobní značkou
Slovenka Veronika Gažíková, vystupující jako Divoká Tvorkyňa, si vybudovala odlišný model veřejného působení a na Instagramu ji sleduje 40 tisíc lidí. V jedné osobní značce se setkávají fyzioterapie, byliny, recepty, zdravý životní styl, bizarní videa, marketingová práce a křesťanská evangelizace. Část publika ji zná jako někdejší úspěšnou šachistku nebo účastnici televizního pořadu, další sledují její výklady o duchovním boji, uzdravování a démonech, jiné přitahuje pravidelným rage-baitem.
Název Divoká Tvorkyňa původně odkazoval k planým rostlinám a domácím výrobkům. Křesťanská vrstva se ke značce připojila postupně a získala pevné místo v jejím veřejném příběhu. Gažíková popisuje, že se od dospívání věnovala reiki, kyvadlu, józe a šamanismu. Tuto zkušenost dnes interpretuje jako duchovně nebezpečné období, po němž prostřednictvím křesťanských videí „odevzdala život Ježíši“.
Konverzní příběh jí dává specifický typ autority. Nevystupuje pouze jako člověk, který přijal křesťanství, ale také jako někdo, kdo podle vlastní interpretace poznal nebezpečí ezoteriky zevnitř. Svou minulost využívá při varování před praktikami, které spojuje s démonickým působením.
Nadpřirozené části jejího svědectví nelze novinářsky potvrdit. Ověřit lze pouze to, že je veřejně vyslovuje a že tvoří součást jejího náboženského poselství. Stejná opatrnost je nutná u mediálních označení, která z Gažíkové dělají sektářku. Přesnější je popsat její vazby na charismatické evangelizační prostředí a učení zaměřené na božské uzdravování.
Obsah o bolesti zad, jídle nebo bylinkách zasahuje širší publikum, nábožensky vyhraněný obsah zároveň nesnižuje přístupnost hlavního lifestyle profilu
Gažíková rozdělila vlastní produkci do dvou obsahových větví. Divoká Tvorkyňa nabízí fyzioterapii, vlogy, recepty a lehčí duchovní obsah, zatímco projekt Učeník Ježiša Krista se soustředí na biblické vyučování, duchovní dary a uzdravování. Sama v rozhovorech vysvětlovala, že směšování hlubokých duchovních témat s bylinnými výrobky nebylo komunikačně účinné.
Rozdělení odpovídá logice digitálního marketingu. Obsah o bolesti zad, jídle nebo bylinkách zasahuje širší publikum, z něhož může část přejít k evangelizačnímu kanálu. Nábožensky vyhraněný obsah zároveň nesnižuje přístupnost hlavního lifestyle profilu. Víra a marketing zde nejsou dvě oddělené činnosti, protože komunikační strategie určuje cestu, po níž se sledující dostává od praktické rady k duchovnímu učení.
Tato architektura značky dobře ukazuje Ederovu poznámku, že křesťanský obsah používá stejné nástroje jako zbytek internetu. Rozhodující otázkou se stává směr pozornosti. Eder při hodnocení tvůrců sleduje, zda obsah vede publikum „daleko za tvůrce“ k Bohu, komunitě a službě druhým, nebo se soustředí na rozšiřování osobní značky a její monetizaci.
U Gažíkové je osobní značka napojena na kurzy tvorby videí, marketingové konzultace, fyzioterapeutické programy, komunitu, e-shop a propagaci produktů společnosti DuoLife, která používá systém přímého prodeje založený na provizích. Přesné příjmy, podmínky spolupráce ani její postavení v prodejní síti nejsou veřejně známy.
Nejcitlivější je spojení fyzioterapeutické identity s tvrzeními o nadpřirozeném uzdravování. Gažíková veřejně mluví o „uzdravení Boží mocí“, vyhánění démonů a zázracích, které má Bůh konat jejím prostřednictvím.
Riziko vzniká už samotným prolínáním autorit. Sledující může zdravotnímu výroku přikládat větší váhu, protože jej pronáší vystudovaná fyzioterapeutka, a duchovnímu příslibu může důvěřovat díky osobnímu příběhu obrácení. Hranice mezi podporou věřícího člověka a léčebným tvrzením je tak pro fanouška nečitelná.
V rozhovorech Gažíková uvádí, že psychické poruchy souvisí s ďáblem a homosexualitu lze „vyléčit“. Její víra v démonické působení, duchovní boj a uzdravování modlitbou je doložena také vlastními veřejnými materiály.
Právě zde odkazuje Lukáš Jan Němec na podmínku kompetence: „S rostoucím dosahem totiž také stoupá zodpovědnost nad dopadem,“ říká. Evangelizace a podpora duševního zdraví se mohou překrývat, zůstávají však odlišnými disciplínami. Duchovní přesvědčení nedává člověku klinickou odbornost a zdravotnické vzdělání v jedné oblasti nedává pravomoc vysvětlovat příčiny duševních poruch.
Pozn. Veronika Gažíková až do vydání článku na žádost o rozhovor nereagovala.
Osobní příběh se může změnit v obchod s důvěrou
Křesťanští influenceři často stavějí na osobním svědectví. Publikum se s člověkem snáze identifikuje prostřednictvím bolesti, pochybnosti nebo zásadního obratu než prostřednictvím abstraktního výkladu. Osobní příběh přitom vytváří důvěru, která může být přenesena na názory a produkty, jež s původní zkušeností přímo nesouvisejí.
Němec odmítá stanovit jednoduchou hranici, za níž se osobní sdílení stává nevhodným. Důležitější je podle něj úmysl tvůrce. Za nepřijatelné považuje využívání cizích osudů k výrobě virálního obsahu. Jako příklad uvádí video, v němž tvůrce rozdá peníze náhodnému člověku bez domova a před kamerou předstírá, že mu změnil život. Takový postup označuje za „obchod s lidskou důstojností“.
Stejná otázka dopadá na duchovní obsah. Zpověď člověka v krizi, příběh údajného uzdravení nebo záznam modlitby mohou získat velký dosah, přičemž člověk, jehož zkušenost video nese, ztrácí kontrolu nad tím, jak bude jeho život interpretován. Náboženský záměr nezbavuje tvůrce povinnosti chránit soukromí a důstojnost druhých.
Němec zároveň upozorňuje na obchodní model sociálních platforem. Internet umožňuje vznik hodnotných projektů, které by bez něj nedostaly prostor. Stejná infrastruktura podporuje tvorbu vznikající především kvůli kameře a pozornosti. Takovou produkci označuje za „obchod s pozorností“.
Duchovní influencer do tohoto obchodu vstupuje, i když nic přímo neprodává. Potřebuje zastavit pohyb prstu po obrazovce a přimět uživatele, aby zůstal. Algoritmus nepozná rozdíl mezi zájmem, rozhořčením a strachem. Zaznamená interakci a nabídne další obsah podobného typu.
Publicista Pavel Eder proto varuje před křesťanstvím uzavřeným ve vlastních kódech. Podle něj většina křesťanského obsahu pravděpodobně mluví hlavně k lidem, kteří už věří. Tvůrce může získat vysoká čísla uvnitř náboženské bubliny a současně zůstat nesrozumitelný člověku bez církevní zkušenosti.
Kulturně citlivé předávání evangelia označuje za řemeslo. Vyžaduje naslouchání a znalost života lidí, které chce autor oslovit. Bez nich může digitální misie získat podle Edera až neokoloniální rysy, protože křesťan přistupuje k druhému jako k člověku, který je slepý, zatímco sám údajně drží všechny odpovědi.
„Nestačí jen mluvit, je potřeba nejprve rozumět,“ shrnuje. Takové porozumění se buduje obtížně na platformě, která tvůrci nabízí hlavně údaje o věku publika, sledovanosti a reakcích.
Komentáře nejsou farní společenství
Online prostor může přispět k duchovnímu rozvoji, protože mladí lidé v něm přirozeně tráví čas. Němec jej nazývá „sdíleným online náměstím“, kde má smysl nabízet alternativu spojenou s duchovním prožíváním. Obsah však potřebuje přesah.
„Metrikou úspěchu by neměl být pouze dosah sledujících, ale zejména kvalita posunu v přemýšlení nebo v prožívání,“ říká. Digitální kanál by měl fungovat jako pozvání k hlubšímu přemýšlení, komunitě nebo osobnímu setkání.
Pavel Eder takový přechod zažil. Jeho online tvorba po pandemii přispěla ke vzniku pražského společenství SafePoint a podcast Pobožný kecičky podle něj dodnes přivádí některé posluchače do komunity, kde se nechávají pokřtít. „Online nikdy není cíl, je to most ke spoluprožívání lidské zkušenosti.“
Most ovšem nemusí vést do bezpečného prostředí. Užitečným měřítkem proto není samotná schopnost přesunout publikum z obrazovky do komunity, ale také podoba této komunity, způsob vedení a možnost nesouhlasit. Tvůrce, který kritiku chápe jako útok na víru, může digitální popularitu přenést do prostředí soustředěného kolem vlastní osobnosti.
Eder připouští, že digitální misionář stojí mezi světem církve a společností kolem ní. V obou může působit cize a zůstávat nepochopený. Autenticita je podle něj nutná online i offline, sama však nestačí. Člověk může autenticky sdílet názor, který zraňuje, nebo autenticky překračovat hranice své odbornosti.
Odpovědnost křesťanského influencera proto začíná u otázek, které v počtu sledujících nejsou vidět. Z jaké pozice mluví, kdo může jeho výrok opravit, jak rozlišuje osobní zkušenost od odborné rady, kam odkáže člověka v krizi a z čeho je jeho činnost financována.
Sociální sítě dokážou vytvořit pocit blízkosti, společný slovník a pravidelný kontakt. Společenství však vzniká až tam, kde existují vztahy schopné unést pochybnost, konflikt a dlouhodobou odpovědnost. Eder tuto hranici formuluje úsečně. „Obsah není cíl. Propojení je cíl.“
Za obrazovkou proto musí být víc než další video. Musí tam být člověk nebo instituce připravená nést důsledky toho, co bylo v několika desítkách vteřin řečeno.
Autor: Václav Radoš, Julie Kaletová
