Jak se vlastně pozná věřící člověk?

Zaslechla jsem mimoděk rozhovor dvou dam, které kráčely přede mnou po chodníku. Vím, že je nezdvořilé naslouchat cizím rozhovorům, ale nemohla jsem se tomu vyhnout. Chodník byl poměrně úzký, dámy šly pomalu a svými postavami zabíraly celou jeho šířku. Bylo tak strašné horko, že jsem možná byla i tak trochu ráda, že mohu zpomalit do jejich tempa a nemusím jít rychleji.

Dámy se dohadovaly, čemu která věří a nevěří. Braly to dost zeširoka a okruh těch, kterým se mohlo nebo nemohlo věřit, se v jejich konverzaci neustále rozšiřoval. Zahrnoval kromě zpráv sdělovacích prostředků, zpráv v novinách, sousedských klepů a rodinných historek také návrhy výživového poradce, doporučení cvičitelky z posilovny, a dokonce došlo i na předpovědi počasí. Podle názorů těch žen se ničemu nedalo příliš věřit, všechno bylo nejisté a ke každé pravdě existoval velký počet jejích variant a alternativ. Nejhorší bylo, že nic se vlastně nedalo ověřit, k žádné pravdě nebylo možné se přiblížit, dopátrat se jí, protože nebylo jisté, co všechno tou pravdou vlastně může být. Chybělo měřítko a všichni byli v konečném důsledku lháři.

Po chvíli naslouchání tomuto rozhovoru jsem měla pocit, že mě začíná bolet břicho. To je strašný svět, v němž není žádný pevný bod. Už jsem to nechtěla poslouchat. Vyhlížela jsem možnost, jak ty ženy předejít. Blížila se křižovatka a já jsem s úlevou přešla na protější stranu ulice. Krom toho, že přede mnou po chodníku nikdo nešel, také poskytovala stín. Cítila jsem, jak mi pramínek potu stéká po zádech a vlasy se mi lepí vzadu na krk. Kéž by zapršelo! Po dvou horkých týdnech by už mohlo. 

Vzpomněla jsem si na pohrdavé odsouzení, které ty dámy věnovaly meteorologům a jejich předpovědím počasí, a naléhavě jsem si přála, aby se předpověď silných bouřek a přívalových dešťů s kroupami dnes večer skutečně naplnila. Přešla jsem další křižovatku a zabočila do naší ulice. Měla jsem dojem, že zdi domů sálají teplo, že chodník je celý rozpálený a zaparkovaná auta by mohla sloužit jako grilovací plochy. Těšila jsem se, až vstoupím do chladivé chodby našeho domu. 

Hledala jsem v kabelce klíče a když jsem je našla, ještě jsem se rozhlédla po ulici. Přímo před vchodem do našeho domu stála starší červená škodovka. Čelní sklo měla zvenčí pokryté termoizolační fólií a navrch ještě modrou karimatkou. To asi nebude kvůli horku, přemýšlela jsem. Proč to tam je? A pak mi to došlo. Majitel červené škodovky zjevně dnešní předpovědi počasí uvěřil.

No aspoň někdo, řekla jsem si s úlevou, odemkla dveře a vešla do domu.