Skočit do studené vody může vyžadovat určité úsilí. Nejprve tělo protestuje: příliš studené, příliš mokré, nedostatek vzduchu! Pak ale srdce pohání krevní oběh a krev proudí žilami rychleji. Studená voda osvěžuje, povzbuzuje a probouzí novou sílu. Něco podobného občas zažíváme, když se vydáme do neznáma. Po prvním šoku srdce bije rychleji a probouzejí se nečekané síly. Zdánlivě nemožné se stává možným.
"Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc. Je přece psáno: Zahubím moudrost moudrých, zavrhnu rozum rozumných. Kde zůstal mudrc? Kde je učenec? Kde zůstal světový myslitel? Copak Bůh neobrátil moudrost světa v bláznovství? Bůh se ve své moudrosti nedal světu poznat jejich vlastní moudrostí. Namísto toho se Bohu zalíbilo, že spasí ty, kdo uvěří tomuto bláznivému kázání. Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost. Boží bláznovství je totiž moudřejší než lidé a Boží slabost je silnější než lidé.“ (1. Korintským 1:18-25)
Co je vědění? Co je moudrost? Něco jako že se do sandálů nenosí ponožky? Nebo že když si vezmete deštník, určitě nebude pršet? Je to snad jen relativní pojem? Zejména v dobách, kdy je pravda dobro, o které se ze všech stran bojuje, mnozí – včetně mě – se snaží zorientovat. Existuje jedna pravda? Co nebo kdo má smysl? Nebo možná také: čemu se věří?
„Vím, že nic nevím,“ tak nějak to prý kdysi řekl Sokrates. Přiznání je to zraňující, může však být i prospěšné. Dnešní doba je turbulentní, plná rozporů a nejistot. Ale podle mě jsou to právě rozpory, které dávají každodennímu šílenství smysl. V mém životě bylo poměrně dost cest, které se zpětně ukázaly jako slepé uličky. Někdy nechce fungovat vůbec nic. Křičí ve mně: „Kde jsou teď ti moudří, výmluvní řečníci naší doby?“ Bezmoc tváří v tvář zmatku je lidská.
Obrať prosím - říká v mé hlavě ta svatá duchovní síla - moje svědomí, moje intuice, které udávají můj směr. Odpočiň si, přemýšlej, zhluboka se nadechni a pak začni znovu. Možná my lidé často přemýšlíme příliš složitě a tím si sami stojíme v cestě. Změna úhlu pohledu pak dokáže zázraky. Nevypínejte hlavu, ani úplně nezahazujte svůj vlastní názor. Ne. Prostě to jen přehodnoťte. Dovolte si na chvíli udělat nemožné. Třeba se to po nějakém čase nebude zdát až tak nemožné.
Bůh v zásadě dělá skrze Ježíšovo vzkříšení to samé. Křesťanská víra je víra plná překvapení, někde mezi okázalým smutněním a hysterickou nadějí. Uvěřit neuvěřitelnému. Věřit, že je to jako jízda na horské dráze: vydržet život plný vzestupů a pádů, ale také si ho užít.
Jaké to je věřit v Boha, Boha jedinečných kvalit? V Boha stále se měnícího a přesto věčného? Troufám si říci: je to jedinečné. Moudrost Boží se ukazuje v tomto světě. Někdy poklidně, někdy nahlas, někdy slabě. Vždy nenapodobitelným způsobem. Podle mých zkušeností se Bůh projevuje především v našich bližních a ve chvílích, kdy si věříme více, než jsme si původně mysleli.
Podle mého názoru to kvalifikuje právě nás, křesťany, abychom vnímali smysl a (pro)žili jej. Myslíme, věříme jinak než zbytek světského světa. A je to tak dobře. Co se na Bohu zdá hloupé, je moudřejší než lidé. Co se zdá na Bohu slabé, je silnější než lidé. Paradoxy – rozpory – nejsou pro nás, kdo věříme, že slovo přišlo na zem a žilo mezi námi, nic nového. Skočit do studené vody může být nejen nepříjemné, ale také osvěžující.
V některých posvátných okamžicích každodenního života se nás zmocňuje síla, kterou nám Bůh posílá. Boží přání: spása od strachu před sebou samými a druhými. A přehodit kolem sebe důvěru jako záchranný kruh, abychom v záplavě boží moudrosti, neklesali, ale plavali.
Bože, dej mi rozum a bystrost, abych prozřel. Abych znovu a znovu cítil pravdu jako něco nového.
Ale také otevři mé srdce nevysvětlitelným každodenním zázrakům, abych tě v nich rozpoznal. Amen.
Autor: Toni Dedio
Překlad: Pavla Hájíčková
Zdroj: Unsere Kirche