Žijeme v době, kdy si každý myslí, že má právo na názor. A nejen to, dokonce právo ten názor veřejně šířit.
Což je na jednu stranu výrazný krok k hodnotě jednotlivce po staletích despocií a totalit, na druhou stranu se ale ukazuje, že toto právo neodstraní ze společnosti útlak, manipulaci, zneužití moci a vlivu. V demokracii totiž často mají největší vliv ti, kteří křičí nejhlasitěji. Většinou to však zdaleka nejsou ty nejkvalitnější hlasy. Nejraději totiž křičí ti, kteří nemají stud nebo moudrost. Moudří lidé totiž ví, kolik toho neví.
Když tomuto trendu dovolíme postupovat dále, tak nám hrozí, že to s naší demokracií časem vzdáme, protože s ní neumíme zacházet. Což by byla jistě škoda.
Nejraději totiž křičí ti, kteří nemají stud nebo moudrost. Moudří lidé totiž ví, kolik toho neví
Někteří z vás možná zachytili soudní kauzu poslankyně Olgy Richterové a aktivistky Nely Liskové, která skvěle ilustruje téma tohoto příspěvku.
Případ začal v červenci 2019, kdy Lisková sdílela na svém FB profilu hoax, který citoval neexistující výrok p. Richterové o ubytování uprchlíků, na základě kterého se na Richterovou sneslo množství výhružek a nenávistných komentářů. Lisková, ani nikdo jiný nebyl schopen doložit, že daný výrok byl skutečně pronesen.
Pomiňme teď zodpovědnost každého člověka filtrovat informace, které přijímá a na základě kterých si tvoří názory. (Snad se brzy kritické myšlení zanese do školních osnov a lidé už nebudou věřit všemu, co “píšou na internetech”.)
Podívejme se stručně na argumentační obhajobu paní Liskové, která se tak moc podobá argumentačním faulům každého z nás.
Nemám povinnost ověřovat si pravdivost sdílených příspěvků. „Osobně nejsem přesvědčená o tom, že to není pravda,“ dodala k výtce, že šířila lež. “Prezentuji svobodně své politické názory, což není zločin.” “Jak chcete hledat na Facebooku pravdu. Ať si lidé vytvoří názor sami.“
Dobrá taktika – Dám vlastní přesvědčení na úroveň reality, oháním se svobodou a hlavně se zbavím vlastní zodpovědnosti. Důkazní břemeno je v těchto případech ovšem vždy na tom, kdo něco tvrdí.
Přesvědčení nebo realita
Spousta lidí zaměňuje svůj názor s pravdou. Můžete mít názor, že některá politická strana krade, a proto ji nevolit. Nemůžete mít ale názor, který popírá fakta. Pokud někdo veřejně neřekl nějaký výrok, neměl byste být přesvědčený, že ho řekl jen proto, že by se vám to hodilo do krámu.
Často v internetových diskuzích po výměně názorů čteme podobné “vítězné” argumenty typu: “Je to prostě můj názor a mám na něj právo.“
Ve stínu tohoto výroku nám však může lehce utéct vědomí, že daný názor může být naprosto bezcenný a neměl by mít vliv na dění ve společnosti, ani v životě žádného jednotlivce. Problém dnešní doby je přebytek informací, názorů a naše neschopnost je třídit, rozpoznat jejich důležitost a promazávat je.
Když opravdu hodně chceme, aby něco byla pravda, nebo si myslíme že je dost pravděpodobné, aby to pravda byla a dokonce si to myslí všichni známí a přátelé v naší sociální bublině, ještě pořád by to nemělo být dost, abychom si na to udělali jasný názor a zatěžovali tím společnost.
V Česku, Slovensku a určitě i dalších státech koluje vtip, že každý občan je profesionální politolog, epidemiolog, sportovec… podle toho jaké téma zrovna fičí a co se ve společnosti děje.
Hodnotu názoru nebo myšlenky však určuje její zdroj.
Jinými slovy, to jestli nějaká informace stojí za poslechnutí a za sdílení je určeno tím, kdo ji řekl a o co ji opírá. Bez důvěryhodného zdroje je velmi nebezpečné šířit jakékoli tvrzení. Obzvlášť takové tvrzení, které se negativně dotkne životů druhých lidí.
Pokud se někdo ohání svými právy a svobodou více, než svými zodpovědnostmi, tak v důsledku bude omezovat práva a svobodu druhých.
Ano, máte právo názor mít, ale nemáte právo ho šířit, pokud nechcete nést odpovědnost za to, co způsobil. Každé svobodné právo je úzce spojeno se zodpovědností nést následky svých činů. Pokud sdílím neověřené lži, tak se plně spolupodílím na zlu a na utrpení druhých lidí, které toto šíření způsobí.
Pokud nemám názor opřený o realitu, tak bych si ho možná měl nechat pro sebe a říct hrdě “nevím” nebo se vůbec nevyjadřovat.
Vyhraný spor na základě lživých argumentů je totiž prohraný spor. Umíme si ověřovat, jestli věříme pravdě? Umíme odmítat pohodlné lži a přijímat těžké pravdy?
A hlavně – umíme i mlčet a říkat hrdé “nevím“?
Autor: Ondřej Szturc
