Téma dezinformací není jen tématem horce aktuálním a silně medializovaným, jde o jeden z nejzávažnějších jevů, s nimiž se naše společnost již řadu let potýká. Období pandemie covidu a ruské agresivní války proti Ukrajině tento jev velmi silně aktualizovala, ale ukázalo se, že naše společnost je objektem hybridní dezinformační války už mnohem déle.
Ať si to připouštíme, nebo ne, dezinformace se týkají každého z nás. Svou zvrácenou logikou a silou záměrně usilují o naši pozornost a důvěru, ovlivňují nás – a jejich vliv se tedy do nějaké míry projevuje i v životě církve.
Když jsem se tímto tématem začal zabývat, uvědomil jsem si, že i mě osobně se týká mnohem víc, než by mi bylo příjemné. Považuji se za člověka, který vyrostl v přesvědčení, že kritické myšlení je životně důležité a že je třeba je systematicky kultivovat, rozvíjet, vzdělávat se – to vše ruku v ruce s modlitbou, nasloucháním Písmu a s důvěrou v Boží moudrost a vedení.
Zároveň jsem byl vždy odpůrcem jakéhokoli limitování veřejné debaty – mám za to, že síla svobodné společnosti stojí a padá se svobodou slova a že právě svobodná výměna i třeba velmi protichůdných názorů je cestou, jak se společnost může zdravě rozvíjet a nacházet společný pravdivý základ pro svou existenci a soudržnost. Začalo mi docházet, že obě tyto roviny jsou vystaveny enormnímu tlaku.
Dezinformace svou strukturou i povahou vytvářejí obrovský nápor i na kritické myšlení. Má dřívější představa, že dezinformacím podléhají pouze lidé s omezeným vzděláním a inteligencí, byla zoufale mylná. Jak se ukazuje, nejpřesvědčivějšími šiřiteli a zastánci dezinformací jsou mnohdy lidé s vysokoškolským vzděláním. Stále víc se mi zdá zřejmé, že člověk, který má sklon se silnou sebedůvěrou pyšně spoléhat na sílu vlastního kritického úsudku a zdravého rozumu, je již spolehlivě na cestě k tomu, aby dezinformacím podlehl.
Opravdové kritické myšlení musí být mnohem komplexnější. Musí být ochotno opřít se o větší počet spolehlivých zdrojů, nespoléhat jen na svou moudrost či intuici. To předpokládá pokoru a ochotu v jistém smyslu pochybovat o sobě. Je třeba, aby bylo rovněž doprovázeno alespoň nějakou mírou sebepoznání. Vždyť dezinformace míří nejen na naši schopnost myslet, ale i na naše emoce, ambice, touhy a strachy, o kterých často víme jen málo. Člověk se o sobě leckdy dozví skutečnosti, o nichž by raději neměl ponětí...
Klam záměrných nepravd a polopravd dezinformátorů je mocnou silou, která neusiluje o nic menšího než o destrukci společenského dialogu, základní společenské loajality a mezilidské důvěry a zničení normálního soutěžení a střetávání různých politických, názorových a hodnotových postojů. Cílem dezinformací není ani tak protlačit nějakou konkrétní lež, ale spíše podkopat důvěru v to, že je možné dobrat se pravdy.
Dezinformační mašinérie průmyslu lži (abych si vypůjčil název velmi dobré knihy Alex Alvarové) zneužívá svobodu slova úplně stejně, jako zneužili nacisté nebo komunisté demokratické mechanismy, aby je rozbili a nahradili totalitou. I když to není snadné, demokracie se nemůže alibisticky schovávat za to, že svobodu slova dopřeje všem – i těm, kteří ji záměrně ničí.
Podobně se k realitě moci dezinformací musíme stavět i v církvi. Představa, že máme na starosti důležitější věci, že nám má jít o Boží království a zvěstování evangelia, a proto je třeba držet se stranou a nechat takové záležitosti světu, je naivní a z hlediska našeho poslání i zcela neužitečná – není tajemstvím, že dezinformacím často důvěřují právě věřící lidé. Potřebujeme se učit kriticky přemýšlet, ale také pod vedením Božího Ducha a jeho Slova s modlitbou poznávat svoje smýšlení a svoje srdce. Poznávat pravdu, která nás osvobodí. Vystavovat se jejímu světlu. Povzbuzovat se v tom navzájem a společně se učit životu v naslouchání, dialogu. Učit se odvaze nazvat lež lží, i když je pro nás lákavá. A i když to třeba bude znamenat nepříjemné konflikty.
Autor: Robert Hart
Zdroj: Časopis Brána
