Bouřlivé období takzvané třetí republiky připravilo živnou půdu nástupu komunismu, který si v osobách bezskrupulózních fanatiků a zločinců z povolání s nějakým právem, spravedlností, či dokonce etikou hlavu nelámal. Padevětova kniha fascinuje věcným, emočně nepodbarveným popisem událostí, hodnotí v recenzi Zdeněk A. Eminger.
Kniha historika, nakladatele a spisovatele Jiřího Padevěta Kronika třetí republiky je mimořádným počinem v reflexi poválečného československého období od května 1945 do února 1948, pro které se vžilo označení třetí republika.
Padevětova historická pouť, zaznamenávající tuto ne příliš radostnou a důstojnou epochu našich dějin po dnech a někdy doslova po hodinách, fascinuje věcným, emočně nepodbarveným popisem událostí, souvisejících s koncem války, návratem prezidenta Beneše do vlasti a s obnovou běžného života na úrovni lidské všednodennosti i fungování státních orgánů. Někdy jen pár vět, jindy několik odstavců, které jsou doprovázeny dobovými fotografiemi a různými archiváliemi, přibližují postoj nejen různých oficiálních a neoficiálních ozbrojených složek, revolučních gard i vyloženě kriminálních uskupení, ale také části obyvatelstva vůči Němcům, Čechoslovákům německého jazyka, vůči zajatým vojákům wehrmachtu, členům SS a jiných vojenských organizací a hlavně – vůči tisícům a v posledku téměř vůči dvou a půl miliónům těch, kteří byli vyhnáni ze svých domovů.
Zmiňuje-li autor Pavla Tigrida, který neváhal označit poválečné násilné chování na úrovni teroru vůči Němcům za gestapismus, činí tak právem. Ani po strašidelných zkušenostech s nacistickou a protektorátní mocí i s nesčíslnými případy vyložené kolaborace neměl nikdo, ani státní orgány, natož jednotlivci, právo zacházet s německými vojáky a civilisty, mezi nimiž byli ženy, děti i staří lidé, apriori jako s nepřáteli, jež si nezaslouží nic jiného než opovržení, vyhnání, vězení nebo smrt.
Ptáte se možná, proč má recenze Padevětovy knihy míří mezi čtenáře křesťanské orientace? Důvodů je několik. Oběťmi poválečného násilí a banditismu v řadách Němců i lidí ostatních národností se stali také křesťané a mezi nimi řada lidí z duchovenských povolání, kteří sloužili církvi i společnosti v příhraničních regionech a byli z povahy věci bilingvní. Dalším z důvodů je fakt, že ani kultura vycházející z křesťanských kořenů nezabránila – na německé straně a posléze ani na straně vítězů – abychom s viníky nezacházeli tak, jako oni zacházeli se svými oběťmi. Aby každý měl právo na spravedlivý proces a obhajobu a aby se po zkušenostech nacistických hrůz a holokaustu minimalizovalo násilí, tresty smrti a bezbřehé ponižování.
Konečně třetím důvodem je to, co autor ve své knize zachytil často až v bolestivém detailu – postupný, a přece razantní nástup komunismu, jehož představitelé se nijak netajili tím, že přejímají sovětské metody politické práce, mezi které fundamentálně patřilo také násilí vůči názorovým oponentům. To, co se stalo během necelých tří let, bylo z politických pozic motivováno „mravními požadavky“ a jakýmsi „étosem“, na jehož základě bylo přinejmenším v prvních měsících po osvobození ze strany státu tolerováno doslova bestiální násilí, doprovázené okrádáním a nekonečnou vlnou znásilňování, vyřizováním účtů a vytvářením nových identit a alibi.
Právě křesťané by měli být schopni reflektovat to, co se v divokém období po válce, tím spíš po únoru 1948 stalo a proč a co to vůbec mělo společného s oblastí, které jsme si navykli říkat mravnost, etika, spravedlnost a vztah k bližnímu. Tříletí prazvláštního, v mnohém temného poválečného vývoje, připravilo, jak na řadě míst vysvítá z Padevětovy knihy, živnou půdu pro nástup komunismu, který si v osobách bezskrupulózních fanatiků a zločinců z povolání s nějakým právem, spravedlností, či dokonce etikou hlavu nelámal. Právě v tomto historickém údobí bylo zaseto na bohaté žně bezpráví, násilí a pronásledování, které nakonec tvrdě a místy osudově zasáhlo i samotné církve.
Kronika třetí republiky je na psychiku náročným a místy skoro hororovým čtením. Ukazuje – tak jako to autor udělal již v řadě svých předchozích titulů – jak úzká linie vymezuje zemi práva a zemi bezpráví a jak málo stačí, aby se lidé z rozličných důvodů přidali na stranu zla a začali páchat zločiny, jejichž nelidskost skutečně volá do nebe.
Komunisticky, resp. ideologicky orientovaná historiografie před rokem 1989 ukazovala tyto události v úplně jiném světle a jiných konotacích. Nadto zamlčela tu část historie, jejímiž oběťmi byli ti samí lidé, kteří protestovali proti bezpráví poválečnému stejně jako proti bezpráví a bezbožnosti režimu po roce 1948. Pozvolné porevoluční vyrovnávání se s dobou, která mezi lidmi rezonuje jako „čas odsunu“, ukazuje, jak nesnadné je přijmout ideologicky nezatížený pohled na vlastní dějiny, v nichž se část občanů této země, naši dědové a pradědové, chovali vůči bližním jako lovečtí psi, kteří cítí svou kořist.
Podstatnou roli v poctivé reflexi tohoto času hrají další knihy a veřejná vystoupení Jiřího Padevěta. Ne všem se jeho práce bude líbit. Nicméně jen pohled na vlastní dějiny, který se snaží dostat co nejblíže pravdě, má naději nás osvobodit a vybavit vším potřebným pro naši svobodnou a svobodomyslnou budoucnost, jejíž součástí budou také církve a jiná náboženská uskupení.
Také proto by knihu měli číst čtenáři křesťanské orientace, aby pochopili, že ani dnes se nesmí v osobách svých představitelů a exponovaných laiků sbližovat s ideology krajních politických východisek a s populisty všeho druhu, kteří v krátkodobém horizontu nabízejí rychlá a často fatální řešení politických problémů. Budete-li číst Kroniku třetí republiky pozorně, uvidíte, jak mnoho mravního podvraťáctví a relativizování zla se v siláckém hulákání bezpáteřních politických spasitelů objevuje i dnes, v roce 2023.
