Mladí lidé vyrůstající v materiálně zajištěných rodinách opouštějí víru v Boha o něco častěji než jejich vrstevníci z chudších poměrů. Nový výzkum vědců z Masarykovy univerzity však ukazuje, že peníze samy o sobě o budoucnosti víry nerozhodují. Mnohem důležitější je, zda děti vidí víru skutečně žitou ve své vlastní rodině.
Píše se rok 2002 a několik tisíc amerických teenagerů odpovídá výzkumníkům na otázky o rodině, škole a náboženství. Je jim třináct až sedmnáct let. Jejich rodiče mezitím uvádějí, kolik domácnost vydělává. Jedna z otázek pro dospívající zní prostě. Věříš v Boha?
Výzkumníci se k mladým lidem během následujících let opakovaně vracejí. Když probíhá poslední část šetření, jsou z někdejších školáků lidé ve věku od třiadvaceti do osmadvaceti let. Mají za sebou maturitu, první zaměstnání nebo vysokou školu. Někteří stále praktikují svou víru tak, jak věřili doma. Jiní si už jistí nejsou a část z nich odpovídá, že v Boha nevěří.
Právě tuto cestu sledovali s americkými kolegy čeští vědci Martin Lang, Petr Palíšek a Radim Chvaja ve studii publikované v časopise Evolutionary Human Sciences. Pracovali s daty z dlouhodobého projektu National Study of Youth and Religion. Do své analýzy zahrnuli 2 832 účastníků, kteří na začátku věřili v Boha a vyrůstali v křesťanském prostředí.
Jedenáct procent proti pěti
Výsledek se dá shrnout snadno, jeho výklad už tak jednoduchý není. Mezi mladými lidmi z domácností s nižším příjmem přestalo do posledního měření věřit přibližně pět procent původně věřících. V nejlépe zajištěné skupině jejich podíl dosáhl jedenácti procent.
Rozdíl tedy existoval, většina mladých lidí si však víru uchovala v obou skupinách. Když autoři započítali vzdělání rodičů, etnický původ a další okolnosti, vliv materiálního zabezpečení zeslábl. Výsledky navíc částečně závisely na zvoleném statistickém modelu. Studie proto nedovoluje tvrdit, že peníze způsobují ztrátu víry. Ukazuje ale, že příjem rodiny může s pozdějším odchodem od víry souviset.
Autoři měřili materiální zabezpečení pomocí příjmu rodičů na začátku výzkumu. Víru pak zachytila jediná otázka s možnostmi ano, ne a nejsem si jistý. Takové údaje nedokážou popsat komplexní spiritualitu ani vztah člověka k církvi. Výzkum také sledoval americké křesťany, takže jeho závěry nelze bez dalšího přenést do českého prostředí.
Amerika se mění před očima
Studie přichází v době, kdy se americká náboženská mapa proměňuje. Podle výzkumu Pew Research Center se dnes ke křesťanství hlásí 62 procent dospělých Američanů, zatímco v roce 2007 to bylo 78 procent. Podíl lidí bez náboženské příslušnosti vzrostl na 29 procent. Pokles křesťanské identity se v posledních letech zpomalil, mezi generacemi však zůstává velký rozdíl. Ke křesťanství se hlásí 46 procent nejmladších dospělých oproti 80 procentům nejstarších.
Americká agentura AP při popisu lidí bez náboženské příslušnosti připomněla, že nejde o jednotnou skupinu přesvědčených ateistů. Patří do ní agnostici i lidé, kteří se i označují za věřící, ale nechtějí mít nic společného s organizovaným náboženstvím. Část z nich odrazuje forma, církevní skandály nebo propojení víry s mocí a politikou. Úbytek členů církví proto nelze automaticky zaměnit za úplné vymizení duchovního hledání.
Výzkum českých vědců přidává do této debaty otázku, zda odchod od víry podporuje také život v bezpečnějším prostředí. Teorie existenčního bezpečí předpokládá, že lidé častěji hledají náboženskou oporu tam, kde se potýkají s nemocí nebo ekonomickou nejistotou. Když část těchto rizik tlumí stabilní příjem a veřejné instituce, náboženství může pro některé lidi ztrácet naléhavost.
Tento mechanismus dává smysl, sám však vývoj víry nevysvětlí. Člověk může chodit do církve hlavně proto, že tam nachází pomoc v těžkém období. Jiný v Bohu vidí zdroj smyslu, který se netýká pouze krizových situací. Stejné vnější chování tak může vyrůstat z odlišných důvodů.
Vysoká škola jako viník neobstála
Ve veřejných debatách se často opakuje představa, že mladí lidé ztrácejí víru na vysoké škole. V této studii se však vysokoškolsky vzdělaní účastníci neodkláněli od Boha významně častěji než lidé s nižším vzděláním. Studium, rozvoj kritického myšlení a vystavení se novým situacím může otevřít otázky, které člověk v bezpečném prostředí domova neřešil, samo vzdělání však předem neurčuje odpověď. Hodně záleží na podobě víry, s níž mladý člověk vyrůstal. Přesvědčení postavené na zákazu pochybovat se totiž při prvním vážném střetu velice snadno rozpadne.
Víra, která počítá s přemýšlením, může stejnou zkušeností projít a proměnit se. Nejzajímavější výsledek studie se nakonec netýká peněz. Silnějším ukazatelem pozdější víry byla četnost náboženské praxe rodičů. Autoři upozorňují, že tento vztah nebyl hlavním předmětem jejich výzkumu, přesto byl výraznější než souvislost s rodinným příjmem.
V odborném jazyce se mluví o jednání, které posiluje věrohodnost přesvědčení. Dítě snáze uvěří, že rodiče berou Boha vážně, když jejich víra něco stojí a promítá se do toho, jak žijí. Děti velmi dobře slyší a vidí, co se děje po nedělní bohoslužbě, jak jejich rodiče umí řešit konflikty a jak reagují pod tlakem. Všímají si, zda dospělák umí požádat o odpuštění a zda se podle svého vyznání rozhoduje také tehdy, když se mu to nehodí. Tohle jsou přesně momenty, kdy dětem víra může dávat smysl.
Je ale důležité zmínit, že ani důvěryhodný rodičovský příklad nezaručí, že dítě zůstane věřící. Mladý člověk postupně vstupuje do vlastních vztahů a setkává se se zkušenostmi, které už rodina nemůže řídit. Rodiče však určují první podobu křesťanství, která má na pozdější formaci víry zásadní vliv.
Varuje Bible před majetkem, jakožto scestím? Je omyl si myslet, že biblické texty představují majetek jako automatickou překážku vztahu k Bohu. Opakovaně však varují před pocitem soběstačnosti. Kniha Deuteronomium připomíná Izraeli, aby v době hojnosti nezapomněl, odkud jeho život pochází. Ježíšův boháč s plnými stodolami zase počítá se zabezpečenou budoucností, nad níž ve skutečnosti nemá moc. Nouze totiž člověku připomíná jeho zranitelnost, kterou blahobyt dokáže na čas zakrýt.
