Mluvit byť nepřímo o údajném selhání obětí může u mnoha žen obnovit trauma. „Jestliže máme mezi sebou oběti násilných trestných činů a mluvíme o panenství jako o nejvyšším levelu katolického života, dostáváme se do obrovského rozporu. Obětem tím říkáme, že už nikdy nebudou splňovat obraz dokonalé katolické ženy,“ vysvětluje Kylar v podcastu Týden bez filtru.
„Raději zemřela, než aby se vzdala a selhala v ctnosti čistoty,“ stálo původně na webu cirkev.cz k informaci o blahořečení brazilské dívky Isabel Camposové, zavražděné v roce 1982 útočníkem, který se ji předtím pokusil znásilnit. Text převzatý z vatikánských médií byl na oficiálních stránkách České biskupské konference změněn, stihl ale vyvolat debatu o vhodnosti církevní komunikace v těchto otázkách, zejména s ohledem na oběti sexuálního násilí.
Podle právničky Marie Kolářové, právničky působící i u církevního soudu a kancléřky Arcibiskupství pražského, je klíčové k problematice přistupovat způsobem, který „odpovídá kontextu současného poznání“. To popisuje stres i reakce člověka napadeného násilníkem a prakticky vylučuje, že by v té situaci měl možnost svobodné volby svého počínání – psychologie například popisuje tzv. zamrznutí, kdy se oběť nedokáže bránit. „Pokud jsme tu situaci sami neprožili, vůbec nevíme, jak budeme reagovat,“ říká Kolářová, která dále označuje znásilňování za prostředek válečné agrese.
„Komunikace o takových případech by měla zdůraznit to, že ženu lze nejvíce zranit právě útokem na její intimitu. I v kontextu zneužívání by se mělo mluvit o mučednicích, ženách, které trpěly v těchto nejzranitelnějších místech,“ dodává Kolářová, podle níž není správné vytvářet umělé dilema zemřít, nebo se dopustit hříchu. To bohužel zaznívá například i v příběhu blahoslavené Anny Kolesárové, dívky z východního Slovenska, kterou zabil sovětský voják, když mu odmítla být po vůli. „Podlehnout útočníkovi není žádný hřích,“ zdůrazňuje Kolářová a zmiňuje také aspekt ochrany vlastního života.
Podobný styl komunikace podle ní může zraňovat další oběti sexuálních útoků: „Dívky, ženy, které jsou oběťmi znásilnění, najednou slyší ‚podívej se, ona uchránila svou čistotu, ona raději zemřela‘. Tímto způsobem lze strašně ublížit.“ A jak tedy o tématu čistoty mluvit? „Spíš by se měla chápat šířeji, jako čistota úmyslu, čistota srdce, toho, co je uvnitř. Bohužel tohle téma se často redukuje jen na tělesnou stránku, zda to skutečně byla panna, a nikoli na širší okolnosti. Když se pak o tomto tématu hovoří, může docházet ke zraňování a nepochopení,“ uzavírá Kolářová v podcastu Týden bez filtru.
Podobně se vyslovil i Jiří Kylar, který byl v dětství zneužíván knězem a nyní se podílí na pomoci obětem prostřednictvím platformy Někdo ti uvěří. „Nevěděl jsem, jak mám existenci Boha uchopit, zda mám ještě v životě vůbec šanci, aby byl Bůh mým přítelem a já jeho,“ popisuje vlastní zkušenost, jak zneužívání poznamenalo jeho život z víry.
Mluvit byť nepřímo o údajném selhání obětí podle něj může u mnoha žen obnovit trauma. „Musíme si velmi dávat pozor, jak o těchto věcech mluvíme. Jestliže máme mezi sebou oběti těchto trestných činů a mluvíme o panenství jako o nejvyšším levelu katolického života, dostáváme se do obrovského rozporu, kdy oběti jsou postaveny do obrovského napětí, že už nikdy nebudou splňovat obraz dokonalé katolické ženy,“ vysvětluje Kylar.
Podle svých slov pozoruje „nezdravý akcent“ na určitou část morálního učení, který pak celou záležitost čistoty před Bohem redukuje na fyzické panenství. „Když si vezmeme Desatero, šesté přikázání je šesté, nikoli první. Problém je, že někteří naši církevní představení stavějí to šesté na první místo. Tím nám ujíždí celý kontext a pak se dopouštíme obrovských chyb v komunikaci s našimi bližními, s lidmi, kteří mají tu otřesnou zkušenost se sexuálním násilím. Oni Boha milují, ale tento přílišný akcent je destruuje a ubližuje jim. Měli bychom v tom akcentu na čistotu ubrat a více zdůrazňovat milosrdenství,“ zdůrazňuje Kylar.
Více v aktuálním 15. vydání podcastu Týden bez filtru, které připravila Anežka Jakubcová.
Autor: Filip Breindl
