Dříve se člověk po celý život seznamoval s vlastní konečností i konečností života svých blízkých – mimo jiné právě skrze křesťanské písně. Lidé kdysi věděli, že na smrt je třeba se připravit. Věděli, že umírání je svého druhu umění, kterému je potřeba naučit.
"Pamatuj, že jsi smrtelný.“ Tuto větu údajně šeptal do ucha otrok vítěznému římskému vojevůdci. Zapomenout na konečnost vlastního života ve víru každodenního dění a prožívání není nikterak obtížné ani pro vojevůdce, ani pro běžné smrtelníky. Délka života (alespoň ta průměrná) se nebývale prodloužila a my máme pocit, že jsme v podstatě nesmrtelní. Myšlenky na vlastní konec se nám úspěšně daří potlačovat, obzvlášť v dobách, kdy kypíme zdravím a nic nám nechybí.
Možná jste si někdy pročítali texty písní ve starých kancionálech. Leckoho dnes překvapí, jak často se v nich pojednává právě o smrti a umírání. Tyto písně se z kancionálů nějak potichu vytratily. K onomu tématu nám zůstala snad jen poslední sloka vánoční písně Narodil se Kristus Pán, v níž zpíváme: „Dej dobré skonání, o Ježíši.“
Dříve se člověk po celý křesťanský život seznamoval s vlastní konečností i konečností života svých blízkých – mimo jiné právě skrze písně. Lidé kdysi věděli, že na smrt je třeba se připravit. Věděli, že umírání je svého druhu umění, kterému se člověk učí. Ars moriendi. Dobrou smrt vnímali jako něco, oč stojí za to usilovat. Odchod ve smíru a míru s lidmi i s Bohem. Bez otevřených účtů, bez dluhů. Toužili po sobě zanechat požehnání.
Jeden můj přítel prodělal těžkou nemoc. Uzdravil se a začal „žít“. Krásný veterán, dobré jídlo, cestování, to nejlepší víno. Proč ne? Není-li to způsob útěku před vlastní konečností. Prorok Izajáš nařídil králi Chizkijášovi „udělat pořízení o svém domě“. Král pak sice dostal ještě lhůtu, ale i jeho poměrně dlouhý život poté skončil. Téma smrti můžeme vytěsňovat, oddalovat, tvářit se, že se nás netýká, ale nikdo z nás se mu nakonec nevyhne. Dobře a křesťansky odcházet, „udělat pořízení o svém domě“, to je opravdové umění.
Richard Dawkins, „apoštol“ tzv. nového materialismu, tvrdí, že křesťané mluví o Bohu a věčnosti, ale ve skutečnosti lpějí na svém životě více než ateisté. Na podporu svého tvrzení uvádí jaksi nevědecky jeden jediný příklad ze svého okolí, ale otázka je nastolena. Umíme umírat? Ovládáme ars moriendi?
Otázkou smrti a umírání se zabýval také Luther. Jako pedagog na univerzitě byl nucen psát mnohé zprávy o úmrtích studentů rodičům a poručníkům. Až překvapivě mnoho ze 4 211 dochovaných Lutherových dopisů pojednává právě o těchto posledních věcech. I přes jiné neodkladné povinnosti dokázal Luther do listopadu 1519 vytvořit mistrovské pojednání nazvané Kázání o přípravě na smrt. Celý spisek lze shrnout do tří bodů.
Za prvé nabádá k uspořádání časných statků. Za druhé říká: „Musíme ale také odejít duchovně. To znamená, že musíme v Božím jménu s radostným a upřímným srdcem odpustit všem lidem, kteří nám jakkoli ublížili. Zároveň ale musíme v Božím jménu také usilovat o to, abychom došli odpuštění od všech, jimž jsme bezpochyby hluboce ublížili my sami.“ A za třetí vyzývá k tomu, abychom upřeli svůj zrak na Boha. Přestože toto kázání reformátor napsal ve věku pouhých 35 let, je moudré a hluboké.
Luther se několikrát ocitl na pokraji smrti. Zoufal si? Naopak. Přistoupil k umírání se sobě vlastním černým humorem (který je mi, přiznávám, hodně sympatický). Když trpěl nesmírnými bolestmi kvůli močovým kamenům, sám sebe přirovnal ke Štěpánovi, jehož také kamenovali. Když onemocněl jeho spolupracovník a přítel Filip Melanchton, nařídil mu: „Musíš jíst, jinak tě exkomunikuji.“ Ten se pak opravdu uzdravil. Zda k tomu přispěla Lutherova hrozba, nevíme.
V jednom z dopisů píše své manželce: „Když se vrátím z Eislebenu, ulehnu do rakve a dám červům k večeři jednoho řádně tlustého doktora. Už jsem unaven světem, a proto ho opouštím o to ochotněji, jako host odchází z obyčejného hostince.“ Dokonce ji napomíná: „Staráš se místo Boha, jako kdyby on nebyl všemohoucí. Kdyby se starý doktor Martin měl utopit v řece Saale nebo uhořet, Bůh by si mohl stvořit deset takových.“ Nejsem si jist, zda Katčiny obavy těmito větami rozptýlil.
Pokud už máme citovat velikány protestantismu, pak stojí za zmínku Melanchtonův výrok, který použil na konci života Komenský ve své autobiografii: „Neboj se smrti, neboť budeš zbaven břemene hříchů, úkladů ďáblových a dravosti teologů.“
„Wir sind Better; hoc est verum.“ Jsme žebráci, protože všechno máme od Boha. Tento text byl napsán na lístku papíru napůl německy, napůl latinsky. Jde o poslední Lutherem napsaná slova. Vnímám je jako krásné teologické vyznání: Jsme na Bohu absolutně závislí. Umění odcházet z tohoto světa je uměním uvědomovat si závislost na Boží nezasloužené milosti.
Pamatujme na smrt, ale hlavně pamatujme na toho, kdo nás na druhý břeh převede a kdo nás tam očekává. Umění odejít je nerozlučně spojeno s uměním žít. Žít z každodenní Boží milosti.
Zdroj: Přítel/Przyjaciel (redakčně upraveno)
