Když Emanuel Rádl aj. J. L. Hromádka zakládali v roce 1927 Křesťanskou revue‚ bylo téměř osm let po Velké válce. Její výsledky byly shrnuty v mírových smlouvách. V lednu 1920 nabyl působnosti Pakt o Společnosti národů. V letech 1920–21 se ustavila Malá dohoda – obranný pakt Československa‚ Rumunska a Jugoslávie s podporou Francie. V říjnu 1925 pak zástupci vlády německé‚ belgické‚ britské‚ francouzské‚ italské‚ polské a československé se v sedmi smlouvách dohodli na zajištění německých západních hranic. A připravovalo se jednání‚ které mělo za cíl zákaz války kromě války obranné. Výsledkem byl Briandův-Kelloggův pakt‚ přijatý v srpnu 1928.
Křesťanská revue ve svém úvodním prohlášení uvádí: „Nejsme orgánem žádné církve‚ ale nejsme také necírkevní. Příslušníci všech církví jsou vítáni jako spolupracovníci‚ i ti‚ kdo si nevybrali žádnou církev. Budeme studovati církevní život‚ protože se křesťanský život jedině v církvích vyvíjel a dosud se tam v podstatě vyvíjí. Budeme ovšem také pozorně sledovati vývoj náboženského života mimo církve a pokusy o křesťanský život necírkevní.“
Dále pak se píše: „Křesťanství má důsledky pro všechen život soukromý i veřejný. Proto budeme dbáti všech zjevů veřejného života‚ zvláště otázek etických a pedagogických‚ všímajíce si jejich souvislosti s principy křesťanskými. Také literatura‚ umění‚ věda i politika bude předmětem naší soustavné pozornosti‚ pokud má smysl náboženský. Náš československý život potřebuje křesťanského uvědomění jako jasného pro- gramu pro východisko z dnešního náboženského zmatku a diletantismu. Jsme si živě vědomi velikých slabin v duchovním životě našeho státu a obtíží‚ spojených s prací o reformu.“
A tak se problém války‚ míru‚ vojenské služby a milování nepřátel stává tématem Křesťanské revue‚ a to až do jejího zákazu v roce 1939. Jedním z prvních článků na toto téma byl článek J. L. Hromádky Svoboda svědomí a vojenská služba z března 1928. Jednalo se o soudní projednání odvolání proti rozsudku divizního soudu nad odpíračem vojenské služby A. R.‚ který byl příslušník náboženské sekty „Následník Krista“ a jeho svědomí mu „zakazuje konati vojenské služby“. Soud odvolání nevyhověl‚ ale trest zmírnil.
A J. L Hromádka pak na závěr svého článku‚ když nejprve podrobně popsal jednání odsouzeného a setkání s členy sekty na soudu přítomnými‚ napsal: „Vojenský soud ovšem nemůže než se říditi zákonem‚ neboť k tomu jest ustanoven; pro soudce jde jistota právní před spravedlností. Žádají však zákony naší republiky opravdu odsouzení těch‚ kteří odpírají vojenskou službu? Obhájce se dovolával § 121 ústavní listiny‚ jenž zní: ‚Svoboda svědomí a vyznání jest zaručena.‘ Soud však nedbal této námitky a opřel se o § 127 téže ústavní listiny‚ který zní: ‚Každý způsobilý státní občan republiky Čs. je povinen podrobiti se vojenskému výcviku a uposlechnouti výzvy k obraně státu.‘
Obhájce ukazoval právem‚ že mezi těmito dvěma paragrafy jest vnitřní rozpor; tvrdil‚ že praxe soudu vede k porušení ústavního práva na svobodu svědomí. Mezi oběma paragrafy ústavní listiny jest opravdu zajímavý rozpor a jde o to vysvětliti‚ jak vznikl. Ústava našeho státu jest v podstatě založena na positivistickém pojetí demokracie‚ kde většina rozhoduje – nikoli svědomí‚ nikoli pravda‚ mravnost‚ nikoli nadosobní‚ nadsvětské normy‚ nýbrž národ‚ stát‚ lid.
Celá koncepce našeho státu je založena na tom‚ že duchovní‚ věčné ideály se musí podrobiti vládě z toho světa. § 121 o svobodě svědomí se dostal do ústavní listiny omylem‚ nebo‚ chcete-li‚ nemá toho významu‚ jaký by mu dal ten‚ kdo by mu chtěl rozuměti prostě: neznamená zvláště‚ že právo svědomí jest suverénní. Z motivů k onomu paragrafu a z nálady zákonodárců při jeho formulování jde‚ že se jím tehdy prakticky rozuměla jen negace katolického »dogmatismu« a ubezpečení‚ že lze bez překážky vystupovati z církve katolické; v souvislosti s tímto paragrafem se jednalo o rozluku státu a církve‚ která byla tehdy chápána jako potřeba podrobiti církev‚ a tedy konec konců náboženské přesvědčení zákonům státním.
Stát tedy byl uznán za vyšší autoritu než (náboženské) svědomí. Nepamatuji se‚ že by byl tehdy někdo zastával mínění jiné. Paragraf o svobodě svědomí jest sice vzat z nazírání původně anglosaského (a z ústavy francouzské‚ která je však už omezila)‚ ale jest jen rhetorickou vzpomínkou na opravdovou svobodu svědomí. Náš stát zná v praxi jako nejvyšší autoritu jen stát‚ národ‚ lid‚ ústavu‚ nikoli přesvědčení‚ nikoli pravdu‚ nikoli mravnost‚ nikoli přikázání Boží. Tento důležitý fakt se projevil názorně při odsouzení A. R. Soudce výslovně uznal‚ že voják jednal mravně a že jednal ve smyslu křesťanského přikázání‚ uznal‚ že u vojáka šlo o rozpor mezi svědomím a vnější mocí‚ ale odsoudil jej ve jménu této vnější moci. Jednal svého času Pilát jinak?
Po mém soudu byl onen voják‚ odepřevší sloužiti se zbraní v ruce‚ správně odsou- zen podle zákonů republiky. Také Chelčický a Čeští bratří z první doby svého rozvoje by byli právem odsouzeni a i Ježíš by byl odsouzen. Také vědecká nauka by mohla býti odsouzena‚ kdyby se příčila státnímu zájmu‚ bez ohledu na to‚ je-li pravdivá‚ či nic; není instance‚ která by zkoumala její pravdivost a zvláště která by ji mohla obhájiti proti moci zákona. Nemohou obstáti v žádném zřízení společenském‚ které nemá zvláštního zabezpečení pro to‚ aby zájem jednotlivce a zájem pravdy‚ mravnosti a zbožnosti byl uznán za nejvyšší a chráněn proti zájmu státu‚ národu‚ lidu. Tímto zabezpečením není ústavní soud (který uznává ústavní listinu za poslední právní normu); měl by jím býti parlament; ovšem – parlament!
V ústavě našeho státu schází uvědomění‚ že nad suverenitou zákona a státu jest vyšší suverenita‚ kterou všelijak jmenujeme: lidská práva‚ svoboda svědomí‚ Bůh. Pořád slyšíme kázání o upřímném následování Krista; učení o blahoslavených chudých duchem; odsuzování inkvisice; útoky na dogmatismus; chválu pokroku‚ který nám prý nedovoluje utlačovati svědomí; máme v erbu slova ‚pravda vítězí‘ – a tuto stojí ubohý krejčovský pomocník‚ opuštěný od všech mocných tohoto světa; od kněží všech církví‚ od velebitelů lidského pokroku i od horlitelů pro svobodu svědomí; a stojí před obránci československého státu sám a sám‚ souchotinář‚ člověk ubohý na těle i na duchu‚ jen se svým vnitřním hlasem‚ který mu káže následovati Krista. A on si chudák myslí‚ že vyhraje nad československým státem‚ který ustanovil‚ že svoboda ducha jest tu jen potud dovolena‚ pokud to neškodí hmotným zájmům tohoto státu.“
Ve dnech 24. až 30. srpna 1928 se v Praze konal mírový kongres Světové aliance pro pěstování mezinárodního přátelství prostřednictvím církví. O průběhu kongresu podrobně referoval v 1. čísle 2. ročníku KR Jaroslav Šimsa. V témže čísle byl otištěn projev radikálního pacifisty a zakládajícího člena Akademické Ymky Přemysla Pittera. Z projevu‚ který byl odměněn bouřlivým potleskem‚ vyjímáme: „Otázka je‚ jak a čím mohou křesťanské církve přispěti k světovému odzbrojení. Podle mého názoru je odpověď v podstatě zcela jednoduchá: držeti se věrně a důsledně učení křesťanského.
Jsou zvláště dvě věty v Bibli‚ které jsou přímým rozkazem k naprostému zavržení každé války jako organisovaného vraždění. Je to především příkaz z desatera Božích přikázání: Nezabiješ! a slova Ježíšova k Petrovi‚ když Petr uchopil se meče k obraně svého mistra. ‚Zastrč meč svůj do pochvy‚ neboť kdo meč béře‚ od meče zahyne!‘ Těmito slovy vyráží Kristus každému křesťanu zbraň z rukou a zapovídá mu účast v každém ozbrojeném násilí.
Tak byla tato slova chápána i v prvotní církvi a rozumělo se samo sebou‚ že křesťan zná jen jednu zbraň‚ zbraň ducha Božího‚ meč pravdy lásky a oběti. Čím to však‚ že pozdější církve tak velmi se odchýlily od tohoto ducha‚ že samy staly se válčícími organisacemi? Čím to‚ že ještě dnes myšlenka míru a beznásilí tak těžko si prodírá cestu i do pokrokových církví křesťanských?
Mám za to‚ že prvou příčinou byla touha církve po moci nad světem‚ dnes pak je to strach‚ aby církve o tuto svou moc nepřišly. Avšak správně dí apoštol: ‚Kdo se bojí‚ nemá lásky.‘ Co vědí církve o tomto hnutí‚ jež proniká do dělnických organisací‚ odborových svazů a vynucuje si spontánní resoluce‚ jež vyslovují zásadu odmítnutí účasti na válkách a jejich přípravách? Jak staví se křesťanské církve vůči lidem‚ kteří své mravní odzbrojení již provedli a vyvodili z něho i důsledky pro svůj život?
Jsou státy‚ které pod tlakem mravního práva tyto lidi nenutí k vojenské službě (Švédsko‚ Norsko‚ Holandsko‚ Dánsko). Jsou státy‚ které vůbec nemají branné povinnosti a kde toto hnutí může se tudíž svobodně šířiti (Spoj. státy americké‚ Anglie‚ Německo‚ Rakousko‚ Bulharsko). A jsou státy‚ kde vojenská povinnost dosud trvá a kde tito lidé jsou pronásledováni a žalářováni (Itálie‚ Rumunsko‚ Španělsko‚ Francie‚ Polsko‚ Jugoslávie‚ Československo‚ Švýcary).
Delegáti církví mnohých z těchto států jsou na kongresu přítomni. Ptám se: Co učiní křesťanské církve‚ aby tito jednotlivci‚ jednající z příkazu svého náboženského nebo etického přesvědčení‚ nebyli nuceni tráviti svá mladá léta v kobkách pevnostních žalářů a ztráceti svůj nadějný život ve svém nerovném zápase? Nenajde-li toto hnutí místa v křesťanských církvích‚ půjde mimo církve a proti nim!
Bylo mnoho řečí o válkách mezistátních. Já mám za to‚ že stejně veliké‚ ne-li větší‚ je nebezpečí krvavých válek občanských. … Která z církví cítí spoluodpovědnost za dnešní neblahý stav hospodářský a sociální‚ umožňující vykořisťování jedněch a obohacování druhých? Co činí církve pro odčinění křivd‚ které se pášou na ubohých domorodcích v zámoří? Což nevidí onoho velikého nebezpečí‚ které hrozí Evropě z Východu?
Církve samy odsoudí se k zániku‚ jestliže si nedobudou důvěry pracujícího lidu tím‚ že se postaví za spravedlivé jeho požadavky a neukážou-li mu lepších‚ mravnějších a úspěšnějších prostředků pro jeho zápas o lidskost‚ nežli jsou jeho dosavadní prostředky brutálního násilí revoluce!… Je-li válka nekřesťanská‚ pak povinností všech křesťanských církví je zvolati: Štvete si do válek‚ vypovídejte si války‚ ale s námi křesťany nepočítejte‚ my nejdeme‚ nemůžeme jíti za žádných okolností s sebou!“
Přemysl Pitter se také v září 1931 účastnil mezinárodního kongresu antimilitaristických farářů a duchovních křesťanských církví‚ který se konal v Curychu. Referoval o něm v rozsáhlém článku v 1. čísle 5. ročníku KR. O přednášce Leonharda Ragaze na téma „Násilí a beznásilí“ pak uvedl‚ že Ragaz „v projevech násilí spatřuje náhražku víry v Boha. Kde není pravé víry v Boha‚ nastupuje víra v násilí. Kde se člověk domnívá‚ že na to stačí sám‚ svou silou a mocí‚ kde není důvěry v sílu a moc Boží‚ tam počíná násilí‚ diktatura. Komunisté chtějí Boží království násilně strhnout dolů do světa. Fašisté uctívají modlu státu‚ protože pravého Boha nemají. Imperialisté touží po tom‚ aby jejich říše byla veliká a mocná‚ poněvadž neznají oné skutečné mocné a veliké říše Boží.
Proto řešení otázky násilí ústí v otázce nové náboženské reformace nebo revoluce‚ biblické odmítání násilí spočívá na zvěsti o svrchovanosti Boží a jeho vládě nad vší skutečností. V násilí spatřuje Ragaz brutální domýšlivost člověka vůči Bohu. Jde tu tedy především o smýšlení a o smysl pro aktuální příkaz živoucího Boha. Jde o boj za panování Boží. Kde člověk pociťuje Boha jako násilí‚ tam se sám stává násilným vůči lidem. V Kristu zjevený Bůh není ztajeným‚ skrytým Bohem násilí. Avšak boj proti válce nevyžaduje ani tohoto zásadního postoje vůči násilí. Válku již se stanoviska pouhého rozumu je třeba naprosto zavrhnouti. Ragaz zdůraznil také nekřesťanskost našeho společenského řádu a pravil‚ že jen v tom poměru‚ oč rozhodněji nežli ostatní se stavíme proti nespravedlivostem dnešních soustav‚ máme právo brojiti proti nepravým způsobům třídního boje.“
Emanuel Rádl v přednášce s názvem Mírová politika‚ kterou měl 10. dubna 1930 v Ymce a která byla otištěna v 9. čísle 3. ročníku KR‚ se na problém války a míru dívá z jiného zorného úhlu: „První fakt‚ na který třeba pamatovat‚ je‚ že bez soustavné výchovy lidu pro mír není míru. Otázka války a míru je otázka po podstatě násilí. Válka je zoufalý prostředek uplatnit jisté nároky tím‚ že zlomíme vůli odpůrce mocí brannou; uplatníme moc tam‚ kde neplatí argumenty. Není každá síla a není každé donucení násilím; není násilím zkrocení zločince ani zabití vraha v obraně; tam‚ kde nemohu užít argumentů‚ kde se druhá strana vzpírá jimi bojovat‚ tam je moc jediným argumentem a je dovolena.
Ale násilí nastává všude tam‚ kde argumenty mravní a rozumové se nahrazují mocí. Mírová politika tedy spoléhá na rozum a mravnost jako na poslední instanci. Lidé však musejí být vychováváni k tomu‚ aby rozum a mravnost uznávali za pána nad sebou; násilná politika se začíná tam‚ kde místo důvodů rozumových a mravních (které apelují na mysl všech lidí) se uvádějí argumenty prospěchářské‚ argumenty národní cti‚ daných zákonů‚ moci‚ vášně. Bohužel‚ lidé se bojí rozumu jako velezrady; strach z rozumu a z mravnosti honí národy do násilí a připravuje války.“
A dále pokračuje: „Proto je třeba‚ aby za každé příležitosti‚ v rodině‚ ve škole‚ v církvi‚ v novinách‚ v politice lid byl vychováván v rozumném a mravním odůvodňování svého jednání. Jest proti mírové politice vésti mládež k tomu‚ aby pokládala za správné to‚ co je chráněno mocí‚ zákonem‚ většinou‚ tradicí‚ co je ‚naše‘; tím se lid soustavně vede k řešení politických úkolů násilím. Zvláště se dělá neplecha se slovem ‚spravedlivý‘; možno skoro pravidlem označit to‚ co politikové jmenují spravedlivým za násilné. Jmenují tak totiž to‚ co je legální‚ to‚ co není důvodem k právnímu zakročení. Tato metoda‚ v soukromém životě ostudná‚ veřejně se pěstuje jako dovolená v politice.
Co by tomu kdo řekl‚ kdybychom svoji čestnost odůvodňovali tím‚ že na nás strážník nebo četník nemůže? Že soudce nás nemůže odsoudit? V politice je však beze všeho spravedlivé to‚ co ještě snese zákon anebo proti čemu úředně neprotestuje zahraniční mínění. I záleží mírová výchova v tom‚ že se pěstuje stud z takové ošklivé argumentace a že lid učí chápat zákony jako nouzový prostředek v krajním případě‚ kdežto hlavní věc záleží na lidských‚ slušných důvodech na slušném dorozumění. Přílišné dovolávání se zákonů je výchovou k násilí. My‚ v našich sdruženích Ymky‚ se chceme této zásady držet.
Mezi odpůrci násilí není jednoty. Někteří z nich se dovolávají učení Tolstého‚ podle něhož se nemáme bránit zlu. Toto učení neobstojí a nedá se sloučit s potřebami organisované společnosti. Je to anarchismus; u nás je tak málo anarchistů‚ a zvláště poněkud uvědomělých anarchistů‚ že je zbytečno tohoto učení se u nás bát. Je však třeba‚ abychom si byli jasni‚ že mírová politika a anarchismus jsou dvě různé věci; my‚ kteří jsme pro mírovou politiku zcela rozhodnou‚ nevěříme v zásadu Tolstého nebránit se zlu ani v Gándhího passivitu. Chceme bránit‚ třebas i železem‚ jak říká president‚ ale jen věc rozumnou a mravnou‚ lidsky správnou‚ odůvodněnou‚ slušnému odpůrci přijatelnou‚ a jen v tom zoufalém případě‚ jestliže rozumné argumenty selhaly.
Neuznáváme Tolstého anarchismus za správný. Proto uznáváme potřebu armády a počítáme s tím‚ že vojákovou povinností je v bitvě eventuálně zabíjeti nepřítele. Ale máme důležité výhrady. Existují jednotlivci‚ kteří nechtějí sloužit na vojně a odůvodňují svůj odpor podobně jako Tolstoj. Trváme‚ že to je věc jejich svědomí; svědomí lidské je důležitější než všechny moci světa a každý je v neprávu‚ kdo se proti němu postaví.
Nemáme nic proti pokusům tyto osoby poučovat o nesprávnosti jejich přesvědčení; ale konec konců mají na ně právo a stát musí toto právo uznat. Neboť od svědomí lidského dostal stát právo na existenci; jest militarismem‚ jestliže stát toto svědomí znásilňuje. Proto mírová práce žádá‚ aby naši politikové hledali formu‚ jak by se svědomí těchto lidí vyhovělo a respektovala se dosavadní nutnost chránit stát vojensky. Při dobré vůli by se tento zásadní požadavek mírové politiky snadno dal splnit.“
K postavení armády se Emanuel Rádl vyslovil následovně: „Někteří nadšenci žádají‚ aby se stát zařídil tak‚ jakoby už nikdy války nebylo. Je sice nutno pracovat k tomu‚ aby válek nebylo‚ ale možnost jejich není vyloučena; proto je rozumné‚ jestliže se stát i na tuto možnost zařizuje. Nejsme tedy proti armádě‚ jde jen o to‚ v jakém rozsahu má být udržována a jakou má mít moc. V demokratické společnosti je občanský stav stavem normálním‚ pravým posláním člověka; i voják by mohl toto poslání plnit‚ kdyby po denní službě vojenské svlékl vojenský šat a stal se civilním občanem.
Dosavadní zřízení naše to nedovoluje. Budiž; z toho plyne však důsledek‚ že vojenství je výjimkou‚ abnormitou‚ porušením pravého povolání člověka. Pokládati vojenský stav za něco normálního‚ za nutnou součást organisované společnosti, je militarismus anebo nutně vede k schvalování militarismu. To je vidět už z toho‚ že každé zřízení‚ kde vojáci mají vliv na veřejný život‚ je pokládáno právem za nedemokratické.
Proč může být poslancem obchodník‚ učitel‚ kněz‚ nikoli však důstojník? Proč je směšné‚ když se vojáci účastní projevů mírových? Z toho důvodu je nutno armádu oddalovat od normálního života‚ jak je jen možno. Vojenství není občanským stavem‚ nýbrž voják jakožto voják je pouhým nástrojem demokratické společnosti a nikdy není jejím samovolným tvůrčím členem. Nebudu tuto věc podrobněji rozbírat‚ bylo by však dobře‚ kdyby bylo jasno o tom‚ že vojenský stav je povolání pouze v poměru služebném k demokratické společnosti a není jejím členem.“
„Přeceňování autority státu‚ národnosti‚ politické strany na úkor inciativy a odpovědnosti individuální je samo o sobě velkou překážkou mírové politiky. Ve středověku byla svoboda jednotlivcova utlačována církví. Nová doba byla charakterisována jako osvobození jednotlivce od tohoto tlaku; všechny novodobé pokrokové myšlenky se k tomuto programu vztahují.
Bohužel emancipace individua od tlaku církevního byla provedena na evropské pevnině jen velice polovičatě; ďábel byl vyhnán belzebubem‚ autorita církve byla nahrazena autoritou státu‚ národnosti‚ politických zájmů‚ jednotlivec je dnes utlačován‚ jako byl v středověku. Místo absolutismu církevního nastoupil nejprve absolutismus monarchický‚ dnes pak vládne absolutismus státu‚ národnosti‚ politických zájmů. ‚Národní stát‘‚ tzv. ‚kulturní stát‘‚ germánské pojetí státu u nás vládne‚ zájmy národnostní‚ fašismus a komunismus jsou potomci z krve středověké autority církevní‚ proti níž se jednotlivec se svými nároky na osobní svobodu a osobní odpovědnost marně brání.
My u nás jsme fašističtí a komunističtí daleko víc‚ než si přiznáváme. Fašismus jako theorii‚ jako vypracovaný program pro státní život jsme sice zavrhli‚ ale přijali jsme v praxi jeho zásadu‚ že společnost‚ tj. stát‚ národnost‚ politika jsou více než jednotlivec a že posledním mravním kritériem jednání je zájem veřejný. Domnělé zájmy veřejnosti‚ ukládané jednotlivci z vnějška‚ jsou však jen jinou formou absolutismu středověkého a jsou velikou překážkou mírové politiky. O tom‚ co je a není násilné‚ nerozhoduje dnes ve střední Evropě svědomí; nesmí rozhodovat‚ veřejnost to nedovolí; noviny nutí každého‚ aby volky nevolky podrobil své lepší mravní přesvědčení domnělým zájmům veřejným. …
O vhodnosti a nevhodnosti zpráv pro noviny nerozhoduje svobodný kritický názor pisatele nebo redaktora‚ nerozhoduje potřeba čtenáře‚ aby byl informován tak‚ aby si mohl sám utvořit soud‚ nýbrž rozhoduje zájem určité skupiny lidí‚ kterému se říká zájem národní nebo politický. Jakoby pravda‚ čtenáři přímo pověděná‚ mohla ohrozit bojovnou frontu‚ jakoby před branami pořád ještě stál nepřítel a jakoby naše objektivní zpravodajství mohlo tzv. naši věc poškodit. Jakoby čtenář novin byl neschopen si utvořit samostatný úsudek a jakoby jeho úsudek byl společné věci nebezpečný. Stačí srovnat zpravodajství novin dvou politických stran anebo zprávy novin českých a německých o téže věci‚ abychom se o tom poučili; zvláště však zarazí agitačnost a stranickost našich novin‚ srovnáme-li je s novinami anglickými.
Tato metoda zpravodajství‚ která zásadně nerespektuje svobody jednotlivce a pouze čtenářů zneužívá k agitaci‚ je válečnou metodou ve špatném slova smyslu a je těžkou překážkou pro mírovou výchovu‚ ubíjí smysl lidí pro pravdu a dává moc do rukou těch‚ kteří mají v rukou agitační prostředky. Mám o této věci trapné zkušenosti‚ jak naše noviny neumějí podporovat pravdu‚ nechtějí‚ netroufají si‚ a jak bohužel snižují úroveň čtenářstva‚ místo aby ji povznášely. Nemáme dnes ani jediného českého deníku nezávislého na politických stranách; nemáme ani jediného vedoucího žurnalisty‚ který by si troufal v novinách hájit názory své. Tento skrytý fašismus je těžkou překážkou pro mírovou výchovu.“
K výchově mládeže Rádl řekl následující: „Mluvívá se o tzv. předvojenské výchově mládeže. Je obava‚ aby neznamenala utužení militarismu‚ kterým už dnes jsme velice ohroženi. Říká se‚ že prý tato výchova přinese mládeži smysl pro disciplínu, a proto to‚ co Němci jmenují Korpsgeist (nemáme naštěstí pro to českého jména). Jistě je zapotřebí pro mládež disciplíny; ale je jasno‚ že k tomu účelu nemá sloužit předvojenská výchova‚ nýbrž má připravovat mládež na válku. Situace je taková: Celý duch veřejného našeho života je výchovou ku potlačování osobnosti‚ k potlačování individuálního mravního a rozumového hodnocení v domnělém zájmu veřejném.
Předvojenská výchova má tento skrytý fašismus ještě dotvrdit. Může učitel ji schvalovat? Vyložil jsem už‚ že armáda není částí demokratické společnosti. … Bývaly ovšem doby‚ kdy ideálem vojenského stavu bylo rytířství; naše mládež by velice potřebovala rytířské výchovy‚ tj. výchovy k vlastní iniciativnosti‚ osobní mravní odpovědnosti‚ k boji za slabé a utlačené‚ ale od té doby‚ co byla zavedena všeobecná branná povinnost‚ tento ideál byl nutně vojskem opuštěn. Nedomnívám se‚ že by vojenství‚ které je dnes vypočteno jen na vlivy masové a jen na praktické metody na zničení nepřítele‚ mohlo poskytnout škole nějakou mravní pomůcku.
Skončím tento výklad upozorněním na to‚ jak mocná je u nás propaganda vojen- ská a jak je slabá práce mírová. Tu a tam se objevují totiž v novinách výklady‚ že český národ je pacifistický‚ tuze pacifistický‚ a že je třeba v něm sklony mírové osla- bovat a vojenské posilovat. Nevím‚ komu na tom záleží‚ aby tyto nálady ve veřejnosti budil‚ ale jsou jistě zásadně nesprávné. My u nás nemáme ani jediného vlivnějšího radikála mírového toho druhu jako mají jinde – nemáme muže jako je v Německu F. W. Foerster‚ ve Francii Romain Rolland a jako jsou pacifisté v anglickém parlamentě. … Naši mírovou politiku vedou osoby‚ které vedly a vyhrály válku; vyhraná válka dosud poutá u nás každé mírové hnutí‚ protože válka‚ nikoli mír‚ nám přinesla samostatnost.
Celá naše politika předválečná byla založena na válce proti Rakousko-Uhersku; legionáři‚ tj. vojáci jsou u nás nositeli tzv. pokrokové politiky. Inteligence naše je z velké části fašistická‚ a kdyby byla komunistická‚ je to jedno‚ protože obojí žijí duchem válečným. Naši vynikající spisovatelé jsou pro válku: Jirásek svými spisy velebil války husitské; celá naše historie‚ pro národ tak významná‚ je vystavena na zastaralém kultu války. Dramatické dílo‚ které velebí vojenskou čest a staví ji proti cti občanské jako něco vyššího‚ mělo nedávno ve veřejnosti zcela neobyčejný úspěch. … Naproti tomu se nám líčí pacifistická minulost česká jako slabost a bezvýznamnost.“
A na závěr přednášky Rádl shrnuje: „Výchova mírová znamená výchovu‚ která spoléhá na osobní odpovědnost a iniciativnost‚ na rozum a na mravnost a věří‚ že rozumnou dohodou se dají řešit všechny lidské otázky. Přílišné jezdění po zákonech je už samo nebezpečnou přípravou válečné nálady. Neuznáváme Tolstého anarchismus‚ ale pokládáme vojsko za nenormální orgán společnosti‚ v podstatě nedemokratický.
Uznáváme dnes potřebu armády‚ ale pokládáme všeobecnou brannou povinnost za velkou překážku mírové práce. Stát nesmí být pánem jednotlivce‚ nýbrž jen orgánem pro jeho rozumně a mravně odůvodněné cíle. Žádáme zvláště od novin více objektivnosti a více respektu k samostatnému soudu čtenářů. Školní výchova je dnes válečná a nutno ji v tom ohledu od základu reformovat; jsme proti předvojenské výchově‚ protože nutně posílí militarismus. Chceme v rámci svých možností tento mírový program provádět.“
A podobně píše Jaroslav Šimsa v závěru článku „Boží mír: Boží? Mír?“: „Křesťané se dnes potácejí ve věci míru mezi dvěma skupinami: Jedna se radikálně odříká války a co s ní souvisí‚ druhá chce pomalu přetvořit tvář světa evangeliem Kristovým a raduje se i z pomalého pronikání evangelia ve světě. Pro všechny však by mělo platit‚ že nad národem‚ státem‚ vlastí‚ armádou jest Bůh; nemůžeme mít velkou důvěru v tzv. reálního politika‚ který se příliš dovolává ‚vlasti‘ a ‚národa‘ a ‚brannosti‘ atd.‚ místo aby se pokusil odůvodnit mravně své politické a vojenské plány. Je třeba kritiky v politice a je třeba pamatovat‚ že se sluší Boha více poslouchat než lidí.
Za druhé je třeba ujímat se těch‚ kdo z důvodů svědomí odepřeli sloužit ve zbrani. Nemůže dlouho trvat abnormální a zahanbující skutečnost‚ že prostí učedníci Kristovi trpí ve vězeních a biskupi‚ faráři‚ profesoři theologie nic pro ně nečiní nebo málo činí. Za třetí konečně: Vzájemná pomoc v mírové práci‚ společná účast evangelíků a katolíků (českých i německých) a jiných vyznání v mírovém hnutí, a zejména při vypracování programu by byla dobrou příležitostí osvědčení konfesionální a církevní snášenlivosti‚ v té věci činnost některých pacifistů německých tak např. jesuity Pribilly nebo dominikána Stratmanna by mohla být příkladem. … Účast zbožných a věřících lidí v mírovém hnutí může mu velmi pomoci; může také přispět k poznání podstaty míru‚ který není přece cílem lidského snažení‚ ale má být důstojným prostředkem oslavy Boha.“
Velkou naději vzbuzovala ženevská odzbrojovací konference‚ organizovaná Společností národů‚ která zahájila svá jednání v únoru 1932. Ale již v říjnovém čísle KR z tohoto roku v článku „Ztroskotala odzbrojovací konference?“ Jaroslav Šimsa píše: „K vážným kritickým obavám o budoucnost Společnosti národů patří po mém soudu hlavně tyto věci: 1. Společnost se dnes stává toliko administrací‚ tj. technickým prostředkem států k mezinárodní spolupráci a provádění mírových smluv‚ místo aby byla iniciativní‚ politickou a mravní vůdkyní v demokratisaci Evropy a v boji proti válce a pro mír. 2. Druhým velkým nebezpečím je pro myšlenku Společnosti národů to‚ že vzniká tajná diplomacie‚ vedená mimo Společnost. 3. Jiným nebezpečím je liknavost‚ s níž se neprovádí ustanovení Paktu a mírových smluv‚ týkajících se právě odzbrojení.“
Konference definitivně skončila v roce 1934 a nad Evropou i celým světem se začaly stahovat mraky. V Německu se k moci dostal Hitler‚ Itálie vedla válku s Habeší‚ Japonsko válčilo s Čínou a ve Španělsku vypukla občanská válka. O tom‚ co se psalo v Křesťanské revui o problémech války a míru po nástupu nacismu v Německu‚ někdy příště.
Petr Krejčí‚ presbyter sboru ČCE v Trutnově