S kulturním a sociálním antropologem, historickým demografem Janem Horským o proměnách rodiny a mezilidského soužití. Jakým způsobem se proměňovala rodina, jaké jsou nejzásadnější okamžiky mezilidského uspořádání a jak toho využívají politici?
Pojem „tradiční“ je v dnešní době velmi frekventovaný, stal se součástí mnoha kulturních válek. Co ale vlastně znamená?
Myslí se tím něco ve smyslu „konzervativní“, nějaké odvolávání na národní a konfesní základy, které jsou mnohdy chápány značně substanciálně, bez možnosti o nich diskutovat. V rámci společenských věd bychom ovšem měli pracovat s tímto pojmem mnohem systematičtěj. Tradice je jednou ze složek kultury, ale ta má tendenci jak k uchovávání tradic, tak k inovaci. Mnozí z těch, kdo tento pojem používají, na to zapomínají.
V kontextu prorodinné politiky se používá slovní spojení „tradiční rodina“. Co si pod tímto pojmem představujete?
Myslím, že v rámci tohoto označení dochází k jednomu z největších zmatení terminologie. Dnes většina až radikálně pravicových směrů typu polského PiS volá po tradiční rodině, ale myslí tím něco úplně jiného než antropologie či demografie. Myslí tím spíše moderní rodinu, jak ji známe z doby první republiky, ať už městskou či venkovskou. Naproti tomu demografie a antropologie rozumějí tradiční rodinou to, co bylo před tzv. velkou transformací, která probíhala zhruba od poloviny 18. do konce 19. století, kdy ještě nedocházelo k cílené kontrole plodnosti.
V roce 1965 britsko-maďarský statistik a matematik John Hajnal rozlišil dva základní evropské vzorce sňatku na severozápadní a jihovýchodní. Rodina na jihovýchod od linie Petrohrad–Terst byla podle něj strukturována důsledně patrilokálně a patrilineárně. Což znamená, že synové zůstávali na rodném statku, dcery odcházely do jiné rodiny. Kdežto rodina na severozápadě, včetně území českých zemí, byla utvářena jinak. Velice úzce totiž splývala s podnikem, dílnou nebo selským statkem. To znamená, že do rodiny se integrovalo i služebnictvo či osoby žijící v podnájmu. Peter Laslett soudí, že západní svět ztratil svoji stabilitu tím, že došlo k oddělení podniku a rodiny od sebe. Teprve poté začala vznikat rodina v našem slova smyslu, tedy emočně spřízněného manželského páru a dětí.
Proč si myslíte, že se některé konzervativní strany tolik na „tradiční rodinu“ odvolávají?
V politickém diskursu se vždy něco stane symbolem vyhraňování a rozrůzňování. „Tradiční rodina“ k tomu výrazně vybízí zejména tím, že se od šedesátých let 20. století podstatně změnil vztah k sexualitě a k lidskému soužití. Část politické scény se jako by snažila vrátit někam před rok 1960, kdy se v oblasti sexuálního života stala podstatná proměna. Kupříkladu plodnost klesla tak, že nebýt imigrace, tak by evropské populace začaly vymírat. Zároveň lze mluvit o explozi rekreační sexuality a o tom, že se stala legitimním tématem v médiích.
Konzervativní důraz na „tradiční rodinu“ je spíš vyjádřením postoje k homofiliím nebo k některým postmoderním jevům. Platí, alespoň se tak domnívám, že stabilní reprodukčně úspěšné soužití ženy a muže je jedna z největších kulturních hodnot či jeden z největších Božích darů, které člověk může dostat. Proto vlastně chápu, že může některým lidem vadit, že se ve veřejném diskursu tato hodnota znejisťuje. Nechápu však, proč by se na to mělo přecitlivěle hystericky reagovat, jak můžeme vidět u mnoha politických i církevních představitelů.
Je s ohledem na minulost pojem rodiny vnímán odlišně v katolickém a evangelickém prostředí?
Existuje teze, že pojetí rodiny se výrazně proměnilo v rámci luterství. Luther v některých svých textech staví otce na místo biskupa a deleguje na něj jeho povinnosti a pravomoci. Těžko povahu rodiny jednoznačně propojovat s konfesionalitou. Představě silně patriarchální protestantské rodiny kupříkladu velmi odporuje to, že nástup druhé transformace nastal spíše v protestantských zemích. Je otázka, jestli to je, nebo není náhoda. Protože zároveň máte spoustu angloamerických protestantských uskupení, která rodinu velmi posilují, a v porovnání s katolickou církví jsou mnohem konzervativnější.
Jak si myslíte, že se pojem rodiny bude nadále vyvíjet?
Evoluční biologové či historikové kultury říkají, že lze stanovit mnohé vývojové tendence, ale až ex post. Když se podíváme na devadesátá léta, všimneme si, že do české a slovenské společnosti teprve tehdy naplno pronikla tzv. druhá transformace, což znamenalo průnik mnoha modelů partnerského soužití a sexuálního chování západního typu. Respektive toto chování přestalo být problematizované a častěji se začalo uplatňovat v soukromých životech. Zároveň se začalo odkládat založení rodiny, výrazně stoupl sňatkový věk mužů i žen a zdálo se, že dynamika proměny bude velice silná.
Když pozoruji generaci svých dnešních studentů, tak si myslím, že se smysl pro rodinný život či trvalejší soužití do určité míry vrací. Byť nejnovější sčítání lidu ukázalo, že podíl ženatých a vdaných v české populaci klesl a rozvedených stoupl. Otázkou je, jak dopadnou kupříkladu boje o manželství pro všechny. To je těžko odhadnout. Jsou to právě boje, v nichž je smůla, že do toho většinou z obou stran vstupují ideologické pozice. Debata by se dala vést mnohem racionálněji neboli tak, aby byla ku prospěchu všem.
Co považujete za nejzásadnější okamžik v dějinách mezilidského uspořádání?
Emancipaci žen, z níž jsem doopravdy šťastný, a úspěch moderní vědy. Pokud jde o emancipaci žen, tak někteří autoři ji označují za novou axiální transformaci. Navazují tak na starší teorii axiální transformace, kdy v první polovině prvního tisíciletí před Kristem došlo v několika kulturních centrech v Řecku, Indii, Izraeli a v Číně k základní proměně vztahu člověka ke kosmu, k mytologii a k sobě samému. Někteří tvrdí, že moderní emancipace žen má stejný kulturní význam. Pokud jde o moderní vědu, tak jsme díky ní schopni účinně a prokazatelně zasahovat do fyzické a biologické reality. Nesmíme ale zapomenout, že věda umí být takto produktivní jen vůči tenké vrstvě veškeré skutečnosti. Je spousta dalších rovin lidské existence („duch“ a „srdce“), které takto uchopit nejdou a které přesto nesmíme podceňovat, natož ignorovat.
Když hovoříme o úspěchu moderní vědy, dá se v tomto kontextu dívat na protiočkovací hnutí?
Řekl bych, že s tím očkováním je to podobně jako s muslimským šátkem. Stal se z něj symbol, kterého se chytily určité skupiny, které na tom chtějí získat politický kapitál. Myslím, že jsme se dnes chytili do několika pastí. Jednou z nich je populismus. Jen malá část politiků se dokáže postavit před společnost a říkat jí, co nechce slyšet. Dostali jsme se do pasti nekonečných postmoderních kritik, které jsou sice do určité míry velmi produktivní, ale od jistého bodu jsou nesmyslně relativistické. Postmoderní kritiky se proměňují v ideologie a dogmata, i když původně jiná dogmata chtěly odstranit.
Také jsme se dostali do pasti věčné hry, i v sociálním poli, jako bychom pouze hráli na počítači a neuvědomovali si realitu. Poslední věcí je past nevzdělanosti. Lidé sice jsou čím dál tím otitulovanější, ale ze společnosti se vytratily duchovnost, smysl pro racionální analýzu a moudrost. To je vidět u nejednoho odborníka, který je sice v mnoha věcech zdatný, ale chybí mu moudrost, pokora a neuvědomuje si, že svoji znalost umí použít jen vůči segmentu reality. Toto všechno se sběhlo v nešťastném antivakcinačním hnutí, do kterého se promítá spousta zklamání a značné frustrace. Otázkou k zamyšlení je, zda relativizace závažnosti covidu nemá vlastně stejný kořen jako ono rozvolnění pout partnerského života, tedy sebestředný individualismus.
Redakčně upraveno
Docent Jan Horský, Ph.D., (*1963) vystudoval historii a habilitoval se v oboru sociální a kulturní antropologie. V současné době působí v Ústavu etnologie FF UK a na FHs UK. Zabývá se průniky biologických a humanitárně-vědeckých teorií vývoje kultury.
Ptal se: Jan Haken
Zdroj: Časopis Universum
