Padla banka Credit Suisse a tím to nekončí. Mluví se o nestabilitě Deutsche Bank, i když někteří poukazují na skutečnost, že tato banka prošla rozsáhlou restrukturalizací a že jí už pád nehrozí. Uvidíme.
V návaznosti na projevy ohrožení velkých bank a tedy i nestability evropského bankovního systému ještě někteří poukazují na skutečnost, že podle jejich názoru nezvedá Evropská centrální banka dostatečně úrokovou míru. To interpretují jako rezignaci na krocení inflace ve prospěch záchrany bankovního systému. Bankovní systém tak podle nich dává přednost své vlastní záchraně před pomocí lidem.
Nepatříme do eurozóny, Česká národní banka se snaží inflaci krotit, i když o úspěchu bych zatím příliš nemluvil. Naše bankovní prostředí je každopádně stabilnější a důvody k obavám nejsou určitě tak velké jako v zahraničí. O to mi ale až tak nejde. Bankám nakonec nerozumím, hodnotit ekonomický vývoj neumím a ani nechci. Jde mi o ukotvení našich životů, o pocit i skutečnost jistoty, jakou máme nebo se domníváme mít. Jde mi o pohled bible.
Švýcarské banky byly po dlouhé desítky let symbolem spolehlivosti. Dnes už je jasné, že za pádem Credit Suisse stály opakované hrubé chyby jejího managementu. Tedy selhání lidského faktoru. Ten ale selhává pravidelně, to je známo už od událostí v Edenu. Lidé se to snaží řešit systémovými opatřeními, která ale často selžou. Rádi na to zapomínáme.
Je přitom rozumnější hledat své jistoty jinde než v lidských systémech. „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo,“říkal prorok Jeremjáš. Vyjádřil ovšem i opačný postoj: „Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu.“
Že majetek nepředstavuje nejspolehlivější zajištění lidské budoucnosti, zdůrazňuje bible v celém svém průřezu. „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce,“ učil Ježíš z Nazareta.
Krásně to popsal vyprávěním o bohatém sedlákovi a stodolách. Právě když se ten muž těšil z mimořádné úrody, potkala ho smrt a ze svého ekonomického úspěchu nakonec neměl nic. To se může stát i každému z nás.
Klíčová se mi zdá důvěra, o které mluvil citovaný Jeremjáš: „Požehnán buď muž, který důvěřuje Hospodinu.“ Spolehnout se na Boží sliby, na Boží věrnost. Slibu se ale nenajím, svačinu si za něj nekoupím, a to ani za ten Boží! O to tady ale nakonec nejde.
Apoštol radí: „Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby, Kořenem všeho toho zla je láska k penězům.“
Ano. Láska k majetku je nebezpečná. Co když ale už nemáme ani na to jídlo? V takovém případě by první otázka měla mířit na nás samotné: Jde nám skutečně o nezbytnost, nebo o něco, co se nám líbí a na co jsme si zvykli? Apoštol vyznává: „Dovedu trpět nouzi.“ Někdy nám i chudoba prospěje.
Pokud bychom snad byli skutečně v koncích, zůstává nám modlitba, kterou Hospodin dříve nebo později vyslýchá. A společenství církve. Pomoc od Boha i od druhých lidí. Není dobře chtít všechno řešit jen sám, nezávisle na druhých. Nejsme sami. Myslím, že se budoucnosti nemusíme bát.
Autor: Petr Raus