Ještě vcelku nedávno nebylo manželství křesťanů definováno láskou, natož respektem k individuální svobodě či přímo tolerancí. Rámec svátostného manželství byl vymezen jeho společenským účelem, dokonáním prvního sexuálního aktu, narozením dítěte a smrtí jednoho z manželů. Nám dnes ale přijde zvláštní, že by někdo vstupoval do manželství bez lásky, souznění, bez intimní či erotické přitažlivosti.
Zkusme se podívat na věci týkající se křesťanského pojetí manželství střízlivýma očima. Když se řekne slovo láska, vybaví se deseti lidem z deseti částečně, nebo úplně něco jiného. Naše prožitky rodičovské lásky, lásky dětí, lásky partnerské a manželské jsou pestré tak, jak jen pestré mohou být. A je to dobře. Myslím, že nejde prokázat žádným relevantním výzkumem, že by intimní vztahy lidí víry byly na kvalitativně jiné úrovni než u těch, kteří jsou ve věcech víry zatím na cestě.
Když americký vědec Alfred Kinsey (1894–1956) realizoval svůj výzkum o sexuálním chování amerických mužů a žen, v němž byla mimo jiná kritéria jedním z faktorů i víra respondentů, ukázalo se, že rozdíly v sexuálním chování lidí nejsou napříč celou společností závažné. Klíčovou roli nehrálo to, je-li člověk evangelikál, římský katolík, ortodoxní křesťan, muslim, žid nebo ateista.
Kinsey byl za svoji práci kritizován některými vědeckými kruhy, ale jádro jeho výzkumu přetrvalo. Největší problém s jeho bádáním však měly tehdejší křesťanské autority. Nedokázaly se totiž smířit s tím, že by sexuální chování věřících lidí bylo více méně stejné jako u lidí nevyznávajících. Velké polemiky vyvolaly závěry, že homosexualita, masturbace mužů a žen a různé sexuální odchylky a deviace se týkají všech skupin lidí bez výjimky.
Význam Kinseyho výzkumu spočívá nejen pro křesťany v tom, že mohou – pokud o to stojí – závěry jeho zprávy konfrontovat s tím, jak žijí, jak se o sexualitě hovoří z kazatelen a jak se o ní píše v teologických studiích a knihách. Rozdíl mezi teorií a praxí a mezi ideály a skutečností byl a stále ještě je – obrovský. Někdo se po přečtení výsledků Kinseyho zprávy ještě víc zatvrdil proti moderním vědám. Někomu jinému to však přineslo velké duchovní osvobození.
Tak jako s láskou to je v křesťanském prostředí složité i s institucí manželství, které většina církví chápe jako jeden z nejdůležitějších Božích mandátů – a jako svátost. V církevním učení a řádech najdeme povětšinou pozitivní, nekomplikovaný výměr manželství. Manželské vztahy jsou však ve všednodennosti dávno odkouzleného světa, který na každého z nás klade velké nároky, složitější. Někdy se dokonce zdá, jako by partnerské vztahy dneška neměly s jejich ideálním křesťanským vzorem mnoho společného.
Z četby Písma se domnívám, že neexistuje žádný archetyp křesťanského manželství, a to ani jako obraz Trojice, a že univerzální rady „jak na to“ přinesou nakonec víc škody než užitku. Určitě jsme v životě poznali manželské páry, u nichž se zdálo, že jejich pouto vzniklo na jiných principech a nese jiné plody. Přesto se dvě zcela odlišná manželství mohou odkazovat k jednomu Bohu, k jednomu evangeliu a k jedné církvi. Není právě v tomhle skryta velikost manželství, které dokáže sblížit a spojit i ty, o nichž by to jen málokdo, včetně nich samých, předpokládal?
Musíme přijmout fakt, že na půdorysu křesťanských církví žijí lidé své vztahy se značně proměnlivým pojetím toho, co je to láska, co je to manželství a jak by se měla vyjadřovat a k čemu slouží sexualita. Do posvátného rámce křesťanského manželství tak lidé vstupují nejen s odlišným očekáváním, ale také s mnohdy zcela jinou osobní výbavou a úrovní celo-lidské vyspělosti. Není to tak dávno, kdy do manželského svazku vstupovali mladí lidé, kteří jsou dnes pro svůj věk považováni společností za děti, a tedy za osoby, které obvykle požívají vyšší stupeň společenské a právní ochrany.
Není to také dávno, kdy nebylo v křesťanském prostředí běžné, aby do manželství vstupovali lidé třetího věku, kteří už z biologických ohledů nemohou založit rodinu postavenou na plození a výchově dětí. Je samozřejmé, že i do křesťanského manželství vstupovali z nezbytí lidé homosexuální orientace a ti, kteří pro něj nebyli způsobilí.
Ještě Kinseyho studie, která se navíc dotkla palčivého problému rasové a náboženské segregace, ukázala, jak úpěnlivě se konzervativní část společnosti a některé náboženské komunity a církve držely přesvědčení, že problematika partnerských vztahů a sexuálního chování žádné zkoumání nepotřebuje, protože všechno se děje podle dokonalého, věčného Božího plánu. V něm dominantní a rozhodující roli v tom, co je správné a co a jak se bude dělat, hraje muž, který je hlavou své manželky. Právě na tomhle mnohá manželství ztroskotala.
Ze svazku, který je přinejmenším v katolické tradici chápán jako striktně nerozlučitelný, a tím determinován, není snadné odejít. Křesťanské manželství, jak vidíme z řady morálních příruček z druhé poloviny 19. století, nebylo ještě vcelku nedávno definováno láskou, natož respektem k individuální svobodě, či přímo tolerancí. Rámec svátostného manželství byl vymezen jeho společenským účelem, dokonáním prvního sexuálního aktu, narozením dítěte a smrtí jednoho z manželů.
V katolické oblasti to byl skutečně až Druhý vatikánský koncil, v němž se po velmi tvrdých jednáních podařilo části biskupů prosadit malý, leč důležitý dodatek o manželské lásce a „ostatních cílech manželství“ (Gaudium et spes, čl. 50), a tím obrousit hrany toho pojetí manželství, jehož veškerý smysl se vyčerpával v plození a výchově dětí. Když se podíváme na texty z této pastorální konstituce nezaujatým pohledem, vidíme i dnes, o šedesát let později, že vměstnat život, ideály, sny a naděje dvou lidí žijících v manželství do všech těch honosných a v jádru skvělých myšlenek a definic je obtížné. Přesto institut manželství ve společnosti neodumřel. V některých církvích a kulturách můžeme dokonce pozorovat jeho renesanci.
V našem západním civilizačním okruhu nám dnes přijde zvláštní, že by někdo vstupoval do manželství bez lásky, bez povahového souznění, bez intimní, erotické přitažlivosti a bez vzájemného porozumění v oblasti filosofického světonázoru, etiky a víry. Tohle souznění, podpořené společným životem z víry a modlitbou, by mělo nést manželství přes všechny překážky, které se mu postaví do cesty. Je-li v křesťanském ohledu manželství svazkem, jenž je posilován svým svátostným charakterem, je úběžníkem, smyslem a garantem tohoto svatého společenství sám Bůh. Je tajemně přítomen v centru jeho radostí i v hlubinách jeho bolestí a rozdělení, a to i tehdy, když ho člověk od sebe odhání.
Může-li tedy každý člověk v manželství realizovat své osobní pojetí lásky a své osobní pojetí sexuality, má a musí mít křesťansky založené manželství mnohem širší mantinely, než jaké mu vymezují na jedné straně plození dětí, na straně druhé kulturně silně podmíněný normativ. Co je nesmrtelné a věčné, je Boží pozvání k manželskému životu, v němž člověk uskuteční část své životní cesty a svého zrání po boku druhého. Explicitně z toho vyplývá, že i předmanželský život svobodného člověka, stejně jako život ovdovělých, je na naší cestě životem stejně důležitý jako manželství.
Je takových podob lásky. Je takových podob sexuality. Je takových podob manželství. A všechny se nikoliv musí, ale mají a mohou setkat v partnerském sdílení, které muž a žena vkládají do Božích rukou. Je zvláštní a macešské zároveň, jak málo manželů se v katolické tradici stalo v očích církve svatými. Přitom v žádném jiném Božím mandátu se neuskutečňuje taková pestrost a plnost života jako právě v manželství.
Křesťanské manželství už nikdy nesmí být považováno za druhotnou svátost, skrze kterou se – na rozdíl od svátosti kněžství – i ti nejlepší jen tak tak společně doškrábou na okraj očistce. Manželství není v duchovním smyslu východisko pro slabé a ty, kteří se neumějí ovládat. Milující se křesťané, žijící s Bohem ve světě, jsou skutečně největším pokladem církve i světa mimo církev. Bez jejich odvahy vsadit na lásku druhého by tahle civilizace neměla naději.
Je tu však ještě jedna zajímavá skutečnost. V zemích za Alpami, na jihu, se tradičně berou velká mravní přikázání jako ideály, k nimž člověk svým životem spěje; a možná se mu je někdy podaří naplnit. Oproti tomu se na sever od Alp díváme na morální učení církve jako na zákony, které je třeba dodržovat v plné míře od začátku a po celý život, přičemž za porušení těchto pravidel následuje trest. Ponechám na čtenáři, který z civilizačních okruhů jednoho a téhož křesťanství je mu bližší. Já sám se domnívám, že je lepší, a to i v manželství, odvážně a zároveň pokorně kráčet za ideálem, než umírat hrůzou z toho, že jsem tu a tam někde šlápl vedle.
Až nyní jsem natrefila na tento text. Souhlasím. Myslím si, že je jedno, zda člověk žije sám, nebo v páru. V páru je život obohacením, ale není to zadarmo. Nutné je přijetí odlišností partnera, jeho chyb a musí to být vzájemné. Péče o děti je radost i starost. A do tohoto akčního života vám někdo, kdo žije sám, nemusí tolerovat odlišnosti a osobnost partnera, nestará se o děti, nepracuje v zaměstnání, kecá a kecá a přitom je mimo, protože podle něj je sex alfou a omegou všeho.
i člověk, který žije sám, musí být flexibilní v zaměstnání a žije s lidmi, se kterými musí vycházet. Pokud není šéfem firmy, nemůže si dovolit druhé poučovat, nebo trestat za neposlušnost nebo odlišnost,
Biskup ano. Má svou práci organizační, má spolupracovníky, ale je šéf, který rozhoduje. Má být pastýřem, který hledá a na vlastních zádech nese ztracené ovce, ale je šéf, tak jen poučuje. Kdo obrušuje jeho hrany, kdo jej učí toleranci, potlačení ega, copak vstává v noci k nemocným dětem, kde má svou druhou polovinu, která mu schází? Odevzdal se Bohu, ale ten nás učí, vede a obrušuje skrze lidi, vše jiné je jen teoretizování.