Na konci minulého roku papež František napřed v náznacích, později otevřeně promluvil o tom, jaký si pro sebe přeje pohřební obřad. Už pohřeb emeritního papeže Benedikta XVI. byl v lecčems zjednodušen. V krajním katolickém prostředí se okamžitě objevila celá řada zpráv o tom, jestli byl vůbec někdejší papež „správně pohřben“. Milovníkům obřadů leželo na srdci, jestli nebyla hlava římskokatolické církve na své poslední cestě o něco ošizena. Nebyla.
Své úmysly předestřel papež v rozhovoru s novinářem Javierem Martínez-Brocalem, s nímž vydal ve španělštině knihu nazvanou El Sucesor. Očekává se, že italské a další cizojazyčné vydání spatří světlo světa na konci léta tohoto roku. František v interview deklaroval, že chce pro sebe značně zjednodušený pohřební obřad a že si přeje být pohřben v Bazilice Panny Marie Větší (Santa Maria Maggiore), k níž ho pojí vřelý vztah, jako „prostý křesťan“, a nikoliv v podzemní kryptě pod Bazilikou svatého Petra.
Už bývalý prefekt papežského domu a osobní sekretář emeritního papeže Benedikta XVI. Georg Gänswein se bezprostředně po Ratzingerově pohřbu vyjádřil jak k pontifikátu svého přítele, tak k jeho post-papežskému období, ale také k jeho pohřbu, který mu prý nepřipadal příliš důstojný. Kniha, kterou vydal v den pohřbu, Nient’altro che la verità (Nic jiného než pravda; vyšlo též česky), obsahuje podle papeže Františka „věci, které nejsou pravda“ a za „hodně smutné“ označil i načasování vydání samotného titulu – autorovi podle něj chyběla „vznešenost a lidskost“. To se týká též pohřbu Josepha Ratzingera, který měl jeho sekretář v částečné režii a byl při něm dost vidět.
Součástí debat o pohřbu papežů a vysokých církevních hodnostářů je otázka, jak honosnou nebo naopak prostou pohřební ceremonii by měli představitelé církve mít na rozdíl od ostatních členů Božího lidu. Současná tradice pohřebních obřadů je sice velmi obsáhlá a detailní, ale přesto oproti minulosti již značně aktualizovaná. Celá řada papežů minulosti a nepočítaně světců a světic neměli řádný pohřeb, někteří dokonce neměli pohřeb vůbec. Mnoho biskupů si přálo jednoduché pohřební obřady jako například milánský arcibiskup, kardinál Carlo Maria Martini. Ty jim ale dopřány nebyly. Je stále pravděpodobně nerealizovatelné, aby se pohřeb některé církevní osobnosti odehrál jen v prostém obřadu a aby její tělo bylo uloženo například v rodinném hrobě či na hřbitově venkovského kostelíku, kde kdysi začínala svoji kněžskou nebo řeholní pouť. Krok papeže Františka týkající se jeho vlastního pohřbu by tak mohl pomoci zcivilnit všechny církevní pohřby a nadto obnovit respekt k poslední vůli zemřelého.
Je věcí prosté evidence, že někteří lidé jsou doslova uhranuti rituály a obřady, v nichž vidí centrum své víry a víry své církve, která jako by mimo tyto obřady neexistovala anebo byla v určitém smyslu nahá a slabá. Na přehnaný a odžitý ritualismus mnohokrát upozorňoval sám Ježíš, který se nikdy nenechal korunovat jako Mesiáš a židovský král tak, jak si někteří lidé kolem něj představovali a přáli. Pohřben byl navíc v prostém hrobě, tak jako mnoho mučedníků prvotní církve. Ritualizované náboženství má totiž vždycky silnou tendenci ke zbytnění. Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu zjednodušila nejen mešní obřady, ale celou škálu dalších rituálů. Čteme-li nebo posloucháme slova mešního řádu od začátku do konce a zvláště kánon, vidíme, že ten byl svými autory vycizelován do podoby diamantu, jemuž nic neschází a nic nepřebývá. Lidé slyší biblická čtení a eucharistickou modlitbu nad dary ve svých rodných jazycích. V nich se celá církev jedním dechem modlí, protože ví, že jedině v jazyce, v němž dokážete vyznávat lásku, mluvit s dítětem a psát básně, se můžete také modlit k Bohu s důvěrou, s níž se dítě obrací ke své matce. Mše svatá po koncilních změnách je i po 60 letech obřadem, který stále dokáže vyjadřovat úmysly a víru věřících i celé církve. Je pochopitelné, že mešní obřady, stejně jako obřady křestní a dalších svátostí včetně obřadů pohřebních projdou v následujících letech, desetiletích a staletích novými úpravami. Je to dobře a žádoucí.
Bulvární média představila papežovo rozhodnutí o vlastní pohřební ceremonii jako svého druhu revoluci. Není to však pravda. Církev se ve svých dějinách uměla přizpůsobit rozličným variantám – dvěma papežům, z nichž jeden vede či nevede pohřební ceremoniál pro svého předchůdce, papeži, jehož tělo bylo například ve značném stavu posmrtného rozkladu, papeži, jenž zemřel v exilu, nebo pontifikovi, na kterého by nejraději co nejdřív zapomněla. Z někdy až ritualizovaného šílenství dovedla církev v čase válek, epidemií a krizí poodstoupit k podobě pohřbu, který připomínal symbolicky silné, ale krátké poslední rozloučení křesťanů prvního věku. Daleko závažnější než zcivilnění pohřebních obřadů pro papeže je rozšiřující se praxe, kdy i křesťané napříč církvemi odmítají pohřební rituály jako takové. Kam by měla církev dneška namířit svoji energii a pastorační aktivismus, jsou právě klíčové okamžiky lidského života a s nimi spojené obřady: narození, křest dítěte nebo dospělého a jeho uvedení do církve, svátost křesťanské dospělosti – biřmování, svátost manželství, svátost kněžství a v neposlední řadě popelka mezi všemi svátostmi – svátost pomazání nemocných, tak často zaměňována za „poslední pomazání už-skoro-mrtvých“.
Je dobře, že papež František po vzoru svých předchůdců ubírá z pompéznosti obřadů, jejichž provedení nemá v Písmu žádnou, nebo jen malou oporu. Ačkoliv se jako římský biskup a patriarcha Říma nechce nechat pohřbít ve své rodné Argentině, myslím si, že nás přece jen čeká doba, v níž se někteří papežové vrátí umřít domů nebo se tam nechají pohřbít. Nemám v jádru nic proti tomu, aby se z těla papežů a světců odebíraly ostatky pro případné relikvie. Pokud by tuto tradici odebraných srdcí, prstů či mozkové tkáně některý papež zrušil, nebyl by to pro mě žádný problém. Úcta ke společenství svatých a k místům, kde se narodili, působili a zemřeli, je však v mé římskokatolické tradici mimořádně silná (i mně je drahá), a nezdá se, že by se v současné době podobala tak jako dřív náboženskému turismu, kdy lidé obcházejí nebo objíždějí hroby, aby se mohli dotknout... Svoji pozornost bychom měli spíš upřít na hroby a památku našich blízkých, kteří jsou na spojnici živých a mrtvých těmi nejdůležitějšími – nikdo se tak vroucně neobrací k Bohu s prosbou o pomoc pro živé jako naši rodiče, naši prarodiče a naši zemřelí milovaní.
Zkusme se vymanit krok po kroku z přílišné závislosti různých rituálů, které někdy připomínají spíš magii a pověrčivost. Papež, který nechce být vystaven na katafalku, ale ležet v zavřené rakvi, dává celému světu najevo, že si člověk ve smrti zaslouží, aby byla respektována jeho intimita a aby lidé upřeli svůj pohled nikoliv na smrt, které mají kolem sebe dost, ale na život. Staňme se apoštoly civilního křesťanství a církve tak, jak nám ji předali k opatrování otcové Druhého vatikánského koncilu a všichni ti, kteří koncil dlouho připravovali a kteří ho až do dnešních dní uvádí i za cenu nemalých osobních obětí do života. Majestát smrti nejlépe vynikne, když je vedle něj vidět radost a živost Božích dětí.