Během karantény a zavřených dveří kostelů i sborových budov se nejspíš dost ovcí ztratilo. Prostě se nepřipojovaly na online bohoslužby a jinak se nedalo poznat, jestli ještě jsou účastné nebo ne. Jejich pastýři toho obecně měli moc.
Povídala jsem si nedávno s jedním duchovním pastýřem o jeho ovečkách během covidu. Vyprávěl mi u nás doma u čaje, jak stresující to bylo. „Nedokázal jsem uhlídat, kdo se online účastní a kdo ne. Nedovedl jsem odhadnout, jestli neúčast znamená nemoc, technické obtíže, nezájem nebo něco jiného.“ Přiznával, že toho měl sám se sebou dost.
Onemocněl covidem hned v začátcích epidemie a dlouho se dával dohromady. Jeho zdravotní stav se lepšil jen pomalu. Bylo tolik nových věcí, které potřeboval zařídit. Zajistil si techniku k vysílání bohoslužby, naučil se ji ovládat a po některých ne zcela reprezentativních pokusech už pravidelně vysílal nedělní bohoslužby všem členům sboru, kteří se mu přihlásili. Pak bylo třeba pokusit se pomoci nejstarším členům sboru, kteří žádnou techniku k příjmu vysílání bohoslužeb nevlastnili, ale byli ochotni se učit. I to se podařilo. Alespoň u některých. V těch všech mimořádných dnech si ani neuvědomil, že Pepa se vytratil.
Pepa byl jeden z nejstarších členů sboru. Byl to vlastně spíš kamarád. Jeho ochota pomoci se zdála nevyčerpatelnou. Jeho entuziasmus a schopnost nalézat řešení tam, kde je nikdo jiný neviděl, byla udivující. Vždycky překypoval dobrou náladou, kterou maskoval nehybným výrazem tváře. Jeho radostnost pronikala na povrch pouze potměšilým úsměvem v levém koutku úst a nezbednou jiskrou v oku. Bylo skvělé mít ho za zády. Ale v době covidové se nějak vytratil.
„Nejdřív jsem si toho nevšiml,“ svěřoval se můj kamarád duchovní. „Pak se mi udělalo až špatně. Vyděsil jsem se, jestli neumřel. Volal jsem mu a nebral to. Psal jsem mu esemesky a emaily, ale neodpovídal. Pak jednou telefon vzal a rozhovor s ním byl hrozně divný.“ Pepa říkal něco o tom, že nemá čas, a že na tom nezáleží, že se nic neděje, je v pohodě, jen se chce chránit před infekcí. Na nabídku online setkání zareagoval, že to není nic pro něj. Že počká, až to přejde.
Ale když pandemie přešla a bylo zase možné se scházet ve sborových prostorách, Pepa se neukázal. „Zpočátku jsem si ani toho moc nevšímal,“ přiznával kamarád pastýř. „Přicházeli totiž všichni, přiváděli s sebou nové lidi, byli šťastní, že se zase mohou vidět, potřebovali mi vyprávět spoustu věcí, byl jsem tím vším úplně zahlcený. Trvalo to nějaký týden. Pepa se neobjevoval a když jsem mu zavolal telefony nebral.“
„A to jsi za ním nezajel?“ zeptala jsem se. Kamarád dlouhou chvíli přemýšlel. „Ne. Přece jsem mu volal. Několikrát. Musel to vidět. Mohl se ozvat.“ „No ale, říkal jsi, že to byl tvůj kamarád...“ nevěděla jsem, co víc říct. Chápala jsem svého kamaráda a dovedla jsem si představit břímě povinností, které na něm leželo. Přesto ale se mi zdálo, že to nějak není v pořádku.
Oba jsme chvíli vzdychali a tvářili se utrápeně, ale pak mě to napadlo. „On je přece ztracená ovečka!“ vykřikla jsem. Kamarád se usmál: „Jo, Pepa je pěkný beran.“ „No tak beránek, to je přece jedno. Ty za ním musíš zajet k němu domů. Víš, kde bydlí, ne?“ „Jo, to vím,“ odpověděl kamarád a pak váhavě dodal: „Jen se trochu cítím trapně. Možná jsem to měl udělat ještě za karantény. Není už pozdě?“ „To máš fuk. Důležité je přijít. Víš, jak to má dobrý pastýř? Opustí devadesát devět spořádaných oveček kvůli té jedné zatoulané. Neudělal jsi všechno, musíš za ním jít,“ naléhala jsem, protože mi to přišlo skutečně důležité. Nejen kvůli beranu Pepovi, ale také kvůli pastýři, který by si nemohl před svým svědomím zodpovědět, že neudělal všechno pro zatoulaného beránka.
„Víš co, já za ním sjedu hned. Je neděle večer, kde by byl? Bude doma. Nevadí, že už půjdu?“ náhle spěchal kamarád. Usmála jsem se a řekla, že tak se dobrý pastýř chová. „Pak zavolej, jak to dopadlo.“ „Jasně,“ odpověděl a sbíral bundu.
Autor: Hana Pinknerová
Korektura: Sára Kolomazníková