„Člověk svým životem dává svou moudrost najevo, ani o tom sám neví. To je to, co nehlásá, nevykřikuje, nepublikuje – vědí o tom jen ti blízcí a nejbližší,“ myslel si psycholog Zdeněk Matějček. Svým každodenním životem svá slova také potvrzoval. Jeho moudrost působila na všechny lidi, kteří se s ním nebo jeho dílem setkali.
Zdeněk Matějček se narodil v roce 1922 v Kladrubech nad Labem v rodině ředitele hřebčína. Rodina bydlela na zámku, řediteli se tradičně říkalo milostpán, jeho ženě milostpaní a děti byly panské děti. Rodina ale vnímala toto výsadní postavení jako přítěž, neboť oba rodiče byli založení demokratického. Děti (Zdeněk měl o dva roky mladšího bratra jménem Mirko) rovněž chtěly být jako ostatní, vyrovnat se jim a vysloužit si své postavení v dětské společnosti vlastním přičiněním.
Domácnost ředitele hřebčína byla veliká – patřily k ní dvě služky, kancelářský sluha, zahradník, osobní kočí, k hřebčínu patřil les a myslivost a také dílny. „Pro nás kluky to bylo místo kouzelné a učební,“ říká k tomu Zdeněk. Příležitost k učení v nejširším slova smyslu neposkytovaly jenom dílny, ale celý rozmanitý, barevný a na podněty bohatý život. Řečeno slovy J. A. Komenského pravá „dílna lidskosti“. A že z této dílny vyšel mistr, od něhož se mnoho lidí učilo a čerpá dodnes, by mohl svědčit mnohý z nás.
Zdeněk Matějček měl od dětství rád sport, navzdory svému handicapu. Vzpomíná, že to byl pan farář Gustav Adolf Molnár z Trnávky, který chodil vyučovat náboženství do Kladrub, kdo upozornil rodiče, že jejich syn kulhá a že by s tím měli něco dělat. Do sboru v Trnávce rodina Matějčkova patřila a o velkých svátcích tam do kostela jezdila v parádním kočáře, taženém nejkrásnějšími bělouši v Evropě.
Školní vzdělávání nastoupil Zdeněk Matějček v jednotřídce v Kladrubech, kterou později označoval jako pedagogické sanatorium; do pátého ročníku přešel do Přelouče a poté do gymnázia v Pardubicích, což ovšem v obou případech představovalo bydlet mimo domov. Maturoval v době války v roku 1941 a pokračoval abiturientským kurzem.
Následovalo přijetí do Zlína k Baťovi do vývozního oddělení. Obohacení z té doby popisuje: „Ničím v životě nemá člověk pohrdat a k dobrému může sloužit i to, co na to vůbec nevypadá.“ Zlínského času využil ke vzdělávání, přečetl mimo jiné celou Bibli. Našel tam také dva vynikající kamarády, s nimiž mohl tu dobu sdílet. A společně se zaměřili na cizí řeči.
Období před koncem války a po ní bylo spojeno s nemocemi – Zdeněk přestál „přetěžký zánět plic a pohrudnice s následným rozsáhlým nálezem plicní tuberkulózy“ a také operaci nohy. O směru svého vysokoškolského studia Zdeněk Matějček rozhodl ke konci gymnázia – měl rád literaturu a „chtěl mít nějaké solidní zaměstnání, což by byl středoškolský profesor češtiny“. Nastoupil proto na Filosofickou fakultu UK, kde studoval češtinu a filosofii, jejíž součástí byla psychologie, která ho přitahovala. Bydlel pak s bratrem na Masarykově koleji.
Průkopníkem z nouze
Když se na fakultě po únoru 1948 začalo mezi uchazeči o učitelství na středních školách tvrdě kádrovat, z učitelování sešlo a psychologie byla z nouze ctnost. Díky Bohu za tuto nouzi! Od roku 1950 působil Zdeněk v Sociodiagnostického ústavu v Praze jako psycholog – učedník, vděčný za každé poučení. „Toho se mi dostávalo s noblesou a psychologickým taktem.“
Za jednoho z mistrů pokládal i Josefa Langmeiera, svého přítele a budoucího spoluautora. Odtud poučení, kterého se později dostávalo rodičům dětí, které vyšetřoval: více záleží na tom, s kým budou dělat, než co budou dělat. Zdůrazňoval rovněž důležitost pochvaly, což nehlásal pouze teoreticky, uměl ji i použít. Vzpomínám, jak mě dojalo, když mi v jednom dopise napsal, že se v poslední době často vrací k mé přednášce o manželství.
V roce 1951 se v evangelickém kostele u Klimenta v Praze oženil a rodina byla postupně obdařena třemi dětmi – Jarmilou, Janou a Zdeňkem – a posléze i vnoučaty. Rodina pro něj byla přední hodnotou. Zdůrazňoval, že základ rodiny nejsou děti, ale manželský pár, a že to má být místo bezpečí a jistoty.
Na poli dětské psychologie se Zdeněk Matějček zasloužil o posun a prohloubení poznání v mnoha oblastech, byť sám o sobě prohlašuje, že nikdy iniciativně s ničím objevným nepřišel. Prý ho vždycky k tomu, co za něco stálo, někdo jiný pozval, on u toho zůstal a dost věrně oné myšlence nebo problému sloužil. K problematice psychické deprivace stejně jako dyslexie ho přizval J. Langmeier, k problematice nechtěných dětí Zdeněk Dytrych, do SOS vesniček Jiří Dunovský atd.
Děti bez lásky
Skutečně průlomovou událostí se stalo v roce 1963 vydání knížky Psychická deprivace v dětství. „Veškerá teorie byla dílem J. Langmeiera, mně připadlo zpracování zkušeností z dětských domovů,“ prohlásil skromně. Knížce se dostalo uznání i v cizině, především ale u nás ovlivnila koncepci zákona o rodině, který vstoupil v platnost v roce 1965.
Přispěl také film Děti bez lásky a dle Zdeňka Matějčka především odvážný článek tehdejší novinářky a pozdější psychoterapeutky Heleny Klímové Jako míšeňské jablíčko; tedy tažení za rehabilitaci rodiny a její obranu proti komunistické doktríně. Dosud snad držíme světové prvenství v délce a podmínkách mateřské (nyní rodičovské) dovolené!
Dodnes se mi vybavuje hlas Zdeňka Matějčka, když se ohlašoval v telefonu: „Tady Matějčéék.“ Znělo to jako pozvání k setkání a bralo to vítr z plachet strachu z autority. Poprvé jsem se s ním setkala, když jsem začala mít psychické potíže při přechodu z venkovské základní školy na gymnázium do města, které pro mě mělo punc politické moci a ohrožení. Později už coby studentka psychologie v tehdejším Kabinetu psychologie IPVZ v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči, který vedl J. Langmeier a kde Zdeněk Matějček pracoval. Bylo to vlastně evangelické pracoviště, kde kromě dalších psychologů zvučných jmen působily i sociální pracovnice.
Zdeňka Matějčka jsem vnímala jako člověka nesmírně laskavého a skromného, s vlídným úsměvem, ale kterému trápení žádného člověka nebylo lhostejné. Jeho jméno se stalo ve společnosti známým a spojovaným s psychologií – vědním oborem do té doby pramálo známým, kterému Zdeněk dělal tu nejlepší reklamu. Vzpomínám si, že jsme se s kolegyněmi zaštiťovaly jeho jménem, když jsme chtěly prosadit tzv. psychologický přístup k hospitalizovaným dětem v tehdejší dětské léčebně na Košumberku.
Zdeněk Matějček přednášel v nespočtu evangelických sborů a obracelo se na něj mnoho lidí z církve v situaci těžkosti a úzkosti. Jako on sám, tak i jeho víra byla neokázalá a svědčily o ní jeho skutky. Patřil s rodinou do sboru ve Vršovicích, kam chodila i moje milovaná tetička Boženka. Když jsem se jí na něho jednou zeptala, odvětila: „Martičko, doktor Matějček – s ním bych šla na kraj světa!“
„Člověk svým životem dává svou moudrost najevo, ani o tom sám neví. To je to, co nehlásá, nevykřikuje, nepublikuje – vědí o tom jen ti blízcí a nejbližší,“ jsou slova Zdeňka Matějčka. Já bych si dovolila připojit, že ta moudrost působí na všechny lidi, kdo se se Zdeňkem Matějčkem a jeho dílem setkali a budou setkávat i v jeho knížkách.
Autorka: Marta Kovářová
Zdroj: Český Bratr - redakčně upraveno
