Ve veřejném prostoru, zejména na sociálních sítích, dávají lidé stále častěji prostor nenávisti, k níž by se tváří v tvář druhému neuchýlili. Terčem se stávají příslušníci nejrůznějších menšin, kteří denně musí čelit slovním útokům, a necítí se proto ve společnosti bezpečně, což nelze přehlížet.
Zatímco někteří upozorňují na rizika, která nenávistné projevy pro demokratickou společnost představují, snaží se problému porozumět a hledat vhodné způsoby, jak ho řešit, jiní v této situaci apelují na zachování svobody slova. V rámci kulturně-vzdělávací platformy Dominikánská 8 proběhla na toto téma debata s antropoložkou Marií Heřmanovou, filosofem Tomášem Koblížkem a novinářem Danielem Kaiserem. (Její záznam je možné zhlédnout v archivu.)
Pojem hate speech vymezila Marie Heřmanová na základě české legislativy prostřednictvím cílové skupiny a obsahu sdělení. „Jde o nenávistný projev, který míří na celou skupinu lidí, a jeho důvodem jsou charakteristiky, které její členové nemohou změnit, například pohlaví, sexuální orientace, barva pleti, nebo národnost. Je tedy rozdíl mezi výroky Nesnáším tě a myslím si, že bys neměl existovat a Nesnáším tě a myslím, že bys neměl existovat, protože jsi gay,“ říká.
Zároveň musí výrok obsahovat přímou výhružku smrtí nebo násilím. Podle Tomáše Koblížka je určující účel výroku: „Ne vždy, když vyjadřujeme nenávist, jde o nenávistné výroky v technickém smyslu slova. Musí se jednat o výroky, které chtějí nenávist vyvolat.“ Tím ale Koblížek vytváří velký prostor pro subjektivní posouzení.
Novinář Daniel Kaiser je vůči fenoménu mnohem více skeptický. „Tuto věc je potřeba řešit neformálním tlakem na slušnost, ale ne trestním zákonem. (…) Musíme zvážit, jestli nevzniká větší problém, když začneme nenávist státně potírat,“ vyjadřuje obavu z nadužívání pojmu hate speech a z toho plynoucích represí na úkor svobody slova. Dle Koblížka zamezení extrémní akumulaci výroků, které mají potenciál někoho přímo ohrozit, nestojí proti svobodě slova, ale naopak má být užíváno v její prospěch.
„Svoboda slova je podmíněná tím, že ve veřejném prostoru zaznívají svobodně všechny hlasy. Když nenávistné projevy nebudeme potírat, může to vést k tomu, že některé hlasy z veřejného prostoru vymizí,“ vysvětluje Heřmanová. Lidé postrádající bezpečné prostředí jsou z veřejné debaty vytlačováni nebo se sami zdráhají do ní aktivně vstoupit.
Cenzura sama však názory, pocity a motivace lidí nemění, jenom je z veřejného prostoru vytěsňuje. Nenávistné projevy jsou vždy symptomem jiných společenských jevů, kterými je nutné se zabývat souběžně. „Jedinou skutečně účinnou odpovědí je řešit příčiny problému, třeba sociální napětí a nerovnosti, které vedou k tomu, že nějaká skupina ve společnosti má potřebu nenávidět jinou,“ říká Heřmanová a uznává, že politici před tím rádi uhýbají a vezou se na populární vlně verbálních odsudků hate speech.
Autorka: Zuzana Matisovská
