Když se nám někdo svěří, že se mu zjevil Bůh nebo že s Bohem dokonce mluvil, nejspíš pojmeme podezření, že si dotyčný buď vymýšlí, anebo se u něj začíná projevovat duševní onemocnění. V evangelické tradici převládá názor, že Bůh se sice „mnohokrát a mnohými způsoby“ (Žd 1,1) zjevoval v biblických dobách, ale poté se odmlčel, a jediný způsob, jak k nám dnes promlouvá, je skrze slova Bible, tedy pouze zprostředkovaně.
Odmítavý postoj vůči soukromým zjevením Ježíše či Marie, jak se s nimi setkáváme zejména v katolickém prostředí, je považován za součást evangelické identity. (Pro úplnost dodejme, že ani v katolické církvi nemají soukromá zjevení obecnou závaznost a nikdo není povinen jim věřit.)
Spektakularní vize nebo hlas z nebe
Způsob, jak evangeličtí křesťané (a samozřejmě nejen oni) popisují své duchovní zkušenosti, ovšem prozrazuje, že věc je trochu složitější. Poměrně běžné je, že věřící hovoří o Božím vedení. Při svém rozhodování, zejména jde-li o něco závažného, se doptává na Boží vůli a očekává, že mu Bůh nějak odpoví a ukáže směr. Takové Boží zjevení nemusí mít podobu spektakulární vize nebo hlasu z nebe, ale třeba pouze vnitřního ujištění, že určitá životní cesta je správná (nebo naopak špatná). Bůh ovšem může člověka nasměrovat také zcela nečekaně, pak mluvíme o tom, jak nás Bůh například zastavil, zarazil, případně otevřel nové možnosti. Všechny tyto zkušenosti vycházejí z předpokladu, že v tom, co nás v životě potkává, můžeme čas od času rozpoznat Boží jednání nebo vyčíst Boží oslovení, adresované přímo nám, do našich náročných dilemat, ale někdy i do naší tvrdohlavosti.
Důležitou úlohu v křesťanské spiritualitě hraje zkušenost obrácení. K němu dochází tak, že se Bůh v životě člověka mocně zjevuje a probouzí v něm víru. Je škoda, že si ho tradiční evangelíci spojují jen s evangelikálním či letničním prostředím a jsou vůči němu zdrženliví. Přitom každý dospělý křesťan bez výjimky nějakým obrácením prošel – a na jeho autenticitě nic neubírá skutečnost, že nemělo podobu jednorázového a přesně datovaného zážitku, ale bylo spíš pozvolným procesem bez jasných zlomů. Také křesťané vychovaní ve věřících rodinách museli v jistém okamžiku opustit dětskou víru, kterou jim předali jejich rodiče, a vstoupit na samostatnou cestu s Bohem.
Bůh se ovšem dává poznat i mnoha jinými způsoby. Uprostřed trápení, strachu a bezvýchodnosti Boží blízkost a oporu náhle pociťujeme. Při náročném a zdánlivě nezvladatelném úkolu dokážeme čerpat ze zdrojů, které nespočívaly v našich vlastních silách a schopnostech. Něco podobného se nám může stát při čtení Bible – text, který jsme doposud vnímali jen jako dávné svědectví víry a jeho význam pracně odkrývali, k nám náhle bezprostředně promluví. Přeskočí jiskra a Bible se pro nás stane Božím slovem. Lidé, kteří se považují za věřící, ale do kostela nechodí, zase popisují zkušenost Boha v přírodě, v uměleckém díle nebo třeba v hlasu svědomí. Není důvod tyto zážitky zpochybňovat a považovat je za méněcenné jen proto, že se neodehrávají církevnicky předepsaným způsobem. Jestliže lidé díky nim poznávají Boha nebo k němu aspoň nacházejí cestu, jedná se o svého druhu Boží zjevení.
Zajímavou otázkou je, zda dnes ještě existují proroci a proroctví. Označit někoho za proroka se dnes asi budeme zdráhat, ale myslím, že v případě takových postav, jako byli Dietrich Bonhoeffer či Martin Luther King, je to na místě. Byli a jsou to křesťané, kteří dokážou evangelium formulovat jako odpověď na jedinečnou dějinnou chvíli a dát jí podobu kritického a varovného, anebo zase nadějeplného a napřimujícího apelu. Proroci tlumočí Boží slovo, avšak ne pouze tak, že opakují to, co stojí v Bibli, ale biblické svědectví aktualizují, domýšlejí jeho praktické důsledky, a především za ně osobně ručí. V proroctví tedy také můžeme Boží hlas zaslechnout.
Jak poznat Boží hlas?
Je ale nějaké spolehlivé kritérium, jak poznat, jestli k nám mluví Bůh, nebo spíš slyšíme ozvěnu svého vlastního hlasu? Jak odlišíme naše správné představy o Bohu od těch falešných? Máme po ruce spolehlivý klíč, jak odhalit a dešifrovat v událostech, které se v našich životech či ve světě dějí, Boží působení? Náboženské zkušenosti jsou cenným obohacením víry, ale zároveň jsou velice křehké, nejisté a dvojsečné. Pokud bychom se ve víře spoléhali jen na ně, snadno bychom ve své zbožnosti zabloudili a uvízli v pochybných obrazech. Potřebujeme spolehlivý zdroj poznání Boha, který je oporou našeho duchovního života.
Co nám například říká o Bohu příroda? Můžeme obdivovat její dechberoucí krásu, rozmanitost a dokonalost. Stejně tak se můžeme vyděsit z toho, že v ní probíhá nemilosrdný boj, jedni požírají druhé, slabší jedinci jsou vytlačeni těmi silnými. Jakou představu o Bohu tím získáme? Dozvíme se třeba něco o Boží lásce a milosrdenství? Anebo si spíš řekneme, že Bůh má dvě tváře, dobrou a zlou, a chová se podle toho, jak si zamane? Stejně tak nás mohou do nejistoty uvrhnout naše vlastní zkušenosti víry. Někdy se v nich ozývá Boží milost a dobrota, jindy zas Boží nepochopitelnost a temnota. A stává se také, že Boha nevnímáme vůbec. Znamená to snad, že na nás Bůh zapomněl? Také naše schopnost „číst“ různé události jako projev Boží vlády je ošidná. Dějiny církve nám podávají dostatek příkladů toho, jak fatálně se křesťané mýlili při interpretaci různých dějinných událostí a postav.
Bůh, o němž si pouze cosi domýšlíme na základě svých náboženských zkušeností, vzbuzuje úzkost. Co bychom od takového Boha mohli čekat? Vlastně nakonec cokoli. Proto teologie trvá na tom, že definitivním a nepřekonatelným zjevením Boha je Ježíš Kristus sám. V něm jediném se plně a pravdivě dozvídáme, kdo je Bůh, jaké má s námi úmysly a co po náš žádá. Všechny ostatní zdroje poznání Boha mohou klamat, nebo nám přinejmenším neříkají celou pravdu. To jistě neznamená, že nás vždycky svádějí na scestí. Rozhodně se ale na ně nemůžeme plně spolehnout. Ježíš Kristus je tím jediným měřítkem našeho duchovního života. To je velká útěcha – navzdory tomu, co krásného či bolestného, jasného či zmateného v životě víry zakoušíme, smíme věřit, že co Bůh zjevil v příběhu Ježíše Krista, platí navěky.
Autor: Ondřej Kolář
Zdroj: Český Bratr
Ten článek mi mluvil z duše.Fakt mám někdy pocit,jakoby Bůh měl 2 tváře.Tu laskavou i tu, které nezáleží na lidském utrpení.Ale ten závěr se zjevením v Ježíši mi taky nepomohl. Ježíš tady byl před 2000lety a je pryč,takže o něm platí to samé,co o Bohu,nakonec on je taky Bůh. A co se týče Božího vedení,tak to jsem ani za celé dekády doptávání nepoznala a už asi ani nepoznám…
Pozor na to,nevíme zda jde o Boží hlas,může také patřit Nepříteli(Satanovi).Takové zjevení může být i zhoubné,člověk se pak cítí být povolán k něčemu a neví k čemu a v dobré víře může učinit věci kterých pak může litovat.
No je hlad na zemi po B. hlasu a jeho inspiraci v našich životech. Je to dáno proroky, vidoucímí a jejich poslaní k 21: K nám lidem. Ovšem musíme mít na paměti, že zapečetěná proroctví nejsou jen tak pro každého! Viz. TORA!