Monumentální publikace Aleny Lochmannové a Miroslava Šafra přináší rozsáhlý pohled na fenomén sebevraždy, podaný respektujícím a empatickým způsobem. Seznamuje nás se svědectvími záchranářů, soudních lékařů nebo patologů, ale i s posledními slovy, která po sobě lidé, kteří neunesli tíhu života, zanechali.
Žádný odchod ze života není banální. Nesejde na tom, zastihne-li náhlá, přirozená nebo tragická smrt člověka ve stu letech nebo ve dvaceti. Smrt není nikdy banální. Není samozřejmá, i kdyby se na ni člověk po vydařeném životě v mnoha ohledech dobře připravoval. Nejen samého aktéra smrti, ale i jeho pozůstalé dokáže smrt vykolejit z běžného života na měsíce, roky i desetiletí a i ti, kteří prošli všemi fázemi truchlení, si mohou nést smrt milovaného člověka jako obrovskou zátěž, které uleví, paradoxně, až jejich vlastní smrt.
V zahraničním odborném prostředí se otázky dobrovolné smrti objevily v řadě respektovaných vědeckých publikací, v uměleckých dílech, literatuře i v náboženském prostoru, který se jaksi z principu nemůže tématu utrpení, umírání a smrti vyhnout. V Česku po nedávném vydání knihy novinářky Aleny Scheinostové Sebevražda... a jak dál? vyšla další publikace v jistém slova smyslu monumentální (ač o to její autoři jistě nestáli), která se kontextuálně a v mimořádně širokém záběru fenoménem sebevraždy zabývá. Jejími autory jsou etnoložka Alena Lochmannová a soudní lékař a znalec v oboru zdravotnictví Miroslav Šafr.
Název knihy Ti, kteří se rozhodli, je vůči těm, kteří už neuměli či nechtěli jít dál, respektující a empatický. Titul o téměř 650 stranách, jehož nedílnou součástí je i obsáhlá fotodokumentace prvních okamžiků člověka post mortem či faksimilie dopisů na rozloučenou, by rozhodně neměl minout ani české církevní a teologické prostředí, a to zvláště ty, kteří se zabývají etikou. Zvláště přínosná je také pro ty křesťany, kteří jsou ve svých církvích a církevních společenstvích zodpovědní za formulaci strategií, jež navazují na, doufám, vážné a zároveň statečné čtení znamení doby. Mezi ně patří také vzrůstající míra lidské samoty, odcizení, opuštěného stáří, život prodlužovaný medicínskými postupy a léky, ale i určitá míra nihilismu, vyplývající z dynamiky společnosti, jež sází především na výkon a ekonomickou zdatnost člověka, aniž by k tomu potřebovala etický korektiv, který mohou nabídnout u nás působící církve a náboženské společnosti.
Tři aspekty „umění“ sebevraždy
Autoři se věnují etymologickému původu sebevraždy a jejím historickým variantám v proměnách času, kultur a náboženství, třebaže jejich religionistický pohled na suicidium musíme chápat jen jako jakýsi exkurz či prolegomena. V oddíle „Umění zemřít vlastní rukou“ se čtenář může seznámit se syrovou realitou dobrovolného odchodu ze života, jak ji na prvním místě zažívají ti, kteří zemřelého naleznou – záchranáři, soudní patologové a policejní vyšetřovatelé. V oddílu „Umění pochopit“ reflektují různé sebevražedné indicie a metody a dávají čtenáři nahlédnout do práce profesionálů, kteří se z titulu své odbornosti sebevraždou zabývají. V závěrečném oddílu „Umění rozloučit se“, který by však mohl být nazván i „Umění nerozloučit se“, si můžeme přečíst poslední slova, přání a prosby za odpuštění, které po sobě sebevrazi zanechali.
Autoři ukazují, že sebevražda bývá asi tak nehezká a krutá jako jakákoliv jiná tragická smrt, kterou si člověk dobrovolně sice nezvolil, ale třebas jí šel u autonehody nebo v práci osudovým způsobem naproti. Co sebevraždu odlišuje od smrti tragické a tzv. přirozené, je její dobrovolnost, která však na škále rozhodujících schopností a skutečně svobodného přitakání smrti značně kolísá. Někdy by možná stačila jen vteřina navíc, jen telefonát, jen někdo, kdo by šel okolo...
Důvodů dobrovolného odchodu ze života je mnoho: špatný zdravotní stav, vážné psychické problémy, pokažené manželské a mezilidské vztahy, ekonomické problémy, sebevražda v afektu nebo jen prostá nechuť k životu v podmínkách, které člověk i po určitých pokusech zkrátka nedokázal změnit. Na rozdíl od smrti přirozené je rozšířená i strašná forma sebevraždy, kdy s sebou matka či otec (nebo oba) berou na věčnost své děti. Dopisy na rozloučenou ve většině případů krátce a jasně objasňují důvody dobrovolného konce. Jejich autoři se blízkým omlouvají a doufají, že se konečně zbaví tíhy, s níž neuměli nebo nechtěli nic dělat. S dobrovolnou smrtí souvisí také přání nemít žádný pohřeb, žádné rodinné truchlení, žádné parte, žádné smuteční proslovy. Někteří si docela prostě přejí, aby posledním krokem jejich odchodu z tohoto světa bylo rychlé vymazání z paměti lidí. Lidé jako by se chtěli dokonale rozplynout.
To všechno klade otázky nejen psychologům, psychiatrům a terapeutům, ale také nám, křesťanům, jimž je smrt v hloubce své hrůzy paradoxně branou do života, v němž nejenom že už nejsou žádná trápení, nemoci a problémy, ale v němž život pokračuje v dimenzích, které nám Bible představuje v mnoha zajímavých literárních obrazech, symbolech a metaforách.
Velké církve v posledních stech letech zásadně přehodnotily v jádru své nauky a morální teologie svůj vztah k sebevrahům, které nechtěly dříve dokonce ani pohřbívat v posvěcené půdě. Jsou koneckonců povolány k tomu, aby zvěstováním evangelia pomohly lidem překonat prázdnotu, která jim ve světě bez Boha bere poslední zbytky pevné půdy pod nohama. Alena Lochmannová a Miroslav Šafr přesvědčivě dokládají, že v průřezu dějin se přístup jednotlivých společností a s nimi spojených náboženských systémů k sebevraždě proměňoval.
Patrně nikdy ale ještě nebyla doba, v níž by lidé bez ohledu na své sociální postavení, věk či vzdělání čelili větší míře atomizace společenského prostoru a anonymizaci, která zavládla na mnoha úrovních našich komunit. Kolikrát jste slyšeli o tom, že byl ke konci života, ať tragického, ať přirozeného, povolán kněz? Je smutné si uvědomit, že někdy jsou těmi posledními, kteří se k již mrtvému člověku skloní, policisté, lékaři, patologové nebo hasiči; jejich svědectví o tom, co zažili, kniha také přináší.
Smrt není nikdy banální a jen málokdy bývá hezká. Hrozné jsou pohledy na toho, kdo se zabije v autě, spadne ze střechy nebo je zavražděn. Stejně šokující je vidět člověka, který ke své smrti došel vlastní rukou. Úmrtí „náhodná“ nebo přirozená ovlivnit nemůžeme. V případě dobrovolného odchodu se autoři recenzované knihy snaží porozumět okolnostem a pohnutkám, kvůli nimž se člověk vzdá daru, který sice lze odmítnout, ale který už nikdy nelze znovu dostat. Zkusme to po přečtení jejich knihy také. Nikdy totiž nevíme, do jakých životních situací se dostaneme a co nás čeká. Kniha Ti, kteří se rozhodli není velká pouze svými rozměry. Jde o velkou práci, která by se neměla v knižním mare magnum ztratit.
O tom, co druzí lidé prožívají, netušíme. A často ani vědět nechceme, abychom nepřišli o svůj klid. A ještě máme tu drzost bolavé lidi posuzovat. Kdo nežije s depresí, na kterou nezabírá léčba, kdo nemá těžce postižené nebo nevyléčitelně nemocné dítě, neví nic. Je obrovský rozdíl, když je člověk nemocný a osamělý jen na sklonku života (a svůj život mohl normálně prožít), nebo je celý život uvězněn těžkým postižením, duševním utrpením. A rodiče nemají ani jistotu klidné smrti, protože o jejich dítě se nemá kdo postarat.
Protože mi nebyl přijat komentář s odkazy, musím opisovat.
Když zadáte do vyhledávače “Děti úplňku” – dostanete se na stránky sdružení dětí rodičů s s autistickými dětmi (jsou dětmi navždy).
Rozkliknete si nahoře “Příběhy rodin” a je tam “Film”, je to dokument ze života těchto rodin. Prosím o váš čas a jeho shlédnutí.
A také o šíření odkazu na něj mezi známými, je to velmi potřeba.
Tyto rodiny žijí tak, jak si to žádný moralista neumí představit. Potřebují nutně pomoc jednotlivců formou sdílené péče – homesharing a dostatek denních i pobytových sociálních služeb. Díky za pomoc pro ně.
Když si nahoře v “Příbězích rodin” naleznete video “Gacíkovi – prostě nikam nepatříme” (je až dole), uslyšíte názor matky žijící v “autistické domácnosti” na sebevraždu jiné matky, která s sebou vzala i svého autistického syna. Ona má právo se vyjádřit, ostatní ne.
Je třeba respektovat každého a nikoho neodsuzovat. Soud náleží pouze Bohu. Ale schvalovat sebevraždu je naprosto zcestné a zavádějící. Každý bude jednou stát před Božím soudem a zodpovídat se ze svých činů. Pokud je ale někdo skutečně hluboce věřící, tak se bude držet Písma, Božích přikázání i učení Ježíše a sebevraždu nespáchá. Neboť jakékoliv zabití (potrat, vražda, zabíjení ve válkách, eutanázie, sebevražda atd.) je v Božích očích hřích, neboť v Přikázáních jasně říká: “Nezabiješ!”. Život jsme dostali od Boha darem, sami jsme si ho nedali, a proto bychom si ho také neměli brát. A pokud to porušuje ve svých prohlášeních či knihách dokonce křesťan (či kněz) a sebevraždy schvaluje, má na nich podíl a bude se zato odpovídat Bohu.
Píšete, že soud náleží pouze Bohu a vzápětí hned soudíte, že schvalovat sebevraždu je naprosto zcestné a zavádějící, protože v Mojžíšově zákoně je jasně řečeno „nezabiješ“. Ale tento Zákon stanovuje docela dlouhou řadu případů, kdy Izraelité museli za stanovených podmínek někoho zabít. Podmínky takového soudu stanovil Bůh. Ježíš dokonce ukázal, že vraždy vycházejí ze srdce člověka, že každý, kdo nenávidí svého bratra je v Božích očích vrahem. K vraždám vede i žárlivost, touha po majetku, po moci atd. Stav srdce může soudit jenom Bůh. A myslím, že stejné je to i v případě sebevražd. Motivací k sebevraždě je mnoho a může je spravedlivě soudit jenom Bůh. Zabíjení a sebevraždy jsou následkem pádu člověka do hříchu.