Jak sarkasticky připomíná jeden z protagonistů dokumentu režisérky Madeleine Gavinové, dynastie Kimů zakazuje Bibli hlavně z toho důvodu, aby se lidé nedozvěděli, kolik z ní Kimové opsali. Důvodem je také umlčování těch, kdo díky své víře získávají vnitřní nezávislost. Křesťané čerpají ze své víry, důvěřují Bohu a jsou odolnější proti ideologické masáži.
Z ráje nikdo neutíká, peklu by se chtěl vyhnout každý. Severokorejský „ráj“ může vyhovovat pouze vrstvě prominentů. Pro zbytek obyvatelstva se stal vězením, ze kterého lze jen velmi obtížně uniknout. V průběhu času se podmínky pro úspěšný útěk ze země stále zhoršují, jak ukazuje i dokumentární film Útěk z Utopie režisérky Madeleine Gavinové, jenž dokumentuje riskantní cestu rodiny Ro.
Jejich putování je zachyceno od okamžiku, kdy překročí severokorejskou hranici a podaří se jim kontaktovat pastora Seungeuna Kima, lidskoprávního aktivistu dlouhodobě pomáhajícího uprchlíkům. Číňané eufemisticky řečeno nepřekypují ochotou pomáhat uprchlíkům. Často je vracejí zpět anebo zneužívají jejich postavení. Mladé ženy jsou nuceny poskytovat sexuální služby, muži jsou využíváni jako bezplatná pracovní síla.
Rodina, u níž Roovi hledali záchranu, vyhodnotila, že se jim nejvíce vyplatí zavolat pastorovi a zobchodovat uprchlíky jako zboží. Z jejich pohledu rodiče se dvěma dětmi a osmdesátiletou babičkou lepší využití nenabízeli. Pastor získal souhlas správní rady s vyplacením požadované částky. Divák tak může sledovat dramatickou cestu rodiny Ro přes Čínu, Vietnam a Laos do Thajska – první bezpečné země, odkud pak odletí do cíle cesty – Jižní Koreje. Během vyprávění promlouvají o svých zkušenostech i někteří další uprchlíci. Film je doprovázen též krátkými komentáři přibližujícími klíčové okamžiky novodobé historie Severní Koreje a diktátorské praktiky Kimovské dynastie.
Dle žebříčku sestaveného organizací House of Freedom disponují obyvatelé Severní Koreje toliko třemi občanskými svobodami ze 60 možných a ani jediným politickým právem. Naprosto minimálním způsobem mohou provozovat drobné podnikání, respektive prodávat podomácku vyrobené zboží na tržištích, byť i to podléhá významným kontrolám. Formálně též existuje rovnost mužů a žen, byť ženy nejsou nijak chráněny před násilím. Ústava zaručuje náboženskou svobodu za podmínky, že nebude narušeno státní nebo společenské zřízení, zdraví, morálka a další lidská práva. Typicky gumové ustanovení dává široký prostor pro pronásledování křesťanů a vyznavačů dalších náboženství. Za pouhé držení Bible byla takto například celá rodina včetně nemluvněte poslána do pracovního tábora. Trestní právo dovoluje potrestat každého, kdo bez povolení dováží, zhotovuje, distribuuje nebo drží obrazy, fotografie, knihy, elektronické nahrávky nebo média zobrazující dekadentní nebo nemravný obsah. Toto ustanovení je využíváno též k perzekuci věřících a jejich trestání vězením, odesláním do tábora nucených prací nebo dokonce trestem smrti.
Kimové vykradli Bibli a pak ji zakázali
Jak sarkasticky připomíná jeden z protagonistů dokumentu, dynastie Kimů zakazuje Bibli hlavně z toho důvodu, aby se lidé nedozvěděli, kolik z ní Kimové opsali. Severokorejci se například dozvídají, že Kim Čong-il se narodil v roce 1941 na hoře Pektusan, nejvyšší hoře Severní Koreje, opředené řadou legend a bájí, ačkoli ve skutečnosti se tak stalo v ruském vojenském táboře na Sibiři, kde jeho otec velel praporu brigády sovětské armády. Podle oficiálního životopisu bylo jeho narození ohlášeno zpěvem vlaštovek a rozkvetlými květy. Nad horou se ukázala duha a na obloze se podobně jako při narození Krista zjevila hvězda na znamení narození budoucího vládce.
Kim Ir-sen, zakladatel Severní Koreje, si stejně jako jeho nástupci nechával připisovat různé výjimečné, až nadpřirozené schopnosti. Děti ve školách jsou masírovány legendami o jejich mimořádných schopnostech. Současný severokorejský vůdce Kim Čong-un se jako zázračné dítě naučil už ve třech letech řídit auto a v devíti vyhrával jachtařské závody.
Kult uctívání vůdce na úrovni jeho zbožštění zavedl již Kim Ir-sen a jeho nástupci v něm pokračují. Zakladateli KLDR byl po jeho smrti přiznán titul věčného prezidenta. Den jeho narození je slaven jako Den slunce a je to největší svátek roku. V zemi se nacházejí obří pomníky Kimů, obyvatelé k nim putují a úklony jim vzdávají úctu. V každé domácnosti musí být na čestném místě umístěn portrét vůdce, o nějž jsou lidé povinni pečovat s téměř posvátnou úctou. Běžné jsou kontroly v domácnostech. Za smítka prachu na obrazu hrozí tvrdé tresty. Současný vůdce Kim Čong-un komentuje potřebu kultu: „Absolutní uctívání vůdce je zušlechťujícím ideologickým pocitem vycházejícím z hlubokého pochopení jeho velikosti.“
Křesťané jako nebezpečí
Důvodem k pronásledování křesťanů není jen vykrádání biblického příběhu o zázračném narození a připisování si některých nadpřirozených schopností, ale především důsledné umlčování těch, kdo díky své víře získávají vnitřní nezávislost. Křesťané čerpají ze své víry, důvěřují Bohu a jsou odolnější proti ideologické masáži. Zvláště tedy v této brutální podobě. Režimy, jako je ten severokorejský, pracují cíleně s převracením hodnot. Lidé získají bonusy za zradu, za udávání, za to, že umlčí svoje svědomí a bez přemýšlení akceptují oficiální propagandu. Důvodem perzekuce křesťanů je jejich žebříček hodnot a jejich priority. Naděje na věčný život a věrnost svědomí jim dodává sílu, aby čelili nespravedlivému systému.
Pronásledování však není redukováno jen na křesťany, protože pro totalitní režimy představuje nepřítele každý, jehož hodnotový žebříček koresponduje s hodnotami dobra, solidarity, soucitu a lásky. Terčem pronásledování jsou proto v Severní Koreji též vyznavači šamanismu, v Číně stoupenci hnutí Fa-lun-kung atd.
Před dokumentaristkou stála výzva přinést divákům vhled do uzavřené diktatury při vědomí, že se sama nikdy do země nedostane. Přála si, aby hlas strádajících Severokorejců mohl zaznít i za hranicemi jejich země. Navázala spolupráci s autorkou knihy, posléze pak také s pastorem Kimem, který se svojí manželkou zorganizoval tajnou síť pomáhající uprchlíkům. Organizuje útěky za pomoci tzv. brokerů, kteří pracují čistě pro peníze. On sám považuje svoji aktivitu za misii, jejímž cílem je záchrana životů. Jeho jediný syn zemřel a pastor i jeho manželka napnuli veškerou energii pro záchranu jiných. Pomohli již více než jednomu tisíci osob. Sám osobně se vystavuje riziku a byl již varován, že může být unesen do Severní Koreje.
Některé záběry se podařilo natočit odvážlivcům přímo v Severní Koreji za pomoci skrytých kamer. Dostali se do země přes síť pastora Kima. Druhý distribuční kanál zajišťoval spolupracovník z Japonska. Sama režisérka nemůže uvádět všechny podrobnosti, protože by ohrozila kontaktní osoby.
Uprchlíci neutíkají proto, aby měli lepší život, ale aby o něj nepřišli, což bylo hlavním motivem i pro rodinu Ro. Kvůli útěku jednoho z příbuzných se stali politicky nespolehlivými a byli vyhoštěni na sever země, kde jsou podmínky pro život natolik drsné, že by jim hrozila brzká smrt. Nepochybně zvláště osmdesátileté babičce. Vydali se proto jako celá rodina na cestu. Na jednom úseku ve Vietnamu museli absolvovat mnohahodinový noční pochod deštným pralesem. S maximální obezřetností na kluzkém povrchu a s minimem světla z důvodu bezpečnosti. Můžeme jen nevěřícně obdivovat, s jakým klidem postupuje pralesem babička.
Kromě jejich příběhu režisérka nabídla ještě jeden, který bohužel skončil zadržením uprchlíka krátce po překročení hranice s Čínou a jeho navrácením zpět. Raději se ani nedomýšlet, co se mu stalo po návratu. Každopádně se zdá, že tento dvacetiletý mladík, který sice překročil hranici, ale vzápětí byl Číňany do KLDR navrácen, je stále naživu. Jeho matka stále bojuje za jeho záchranu a doufá, že i tento dokument pomůže a povzbudí další zájem o těžce sužované obyvatele této země.
I přes nesmírně těžké téma přináší film jednu pozitivní zprávu. Severokorejskému režimu se nepodařilo zničit rodinnou soudržnost a ochotu nasazovat se pro druhé. Vzít na nesmírně fyzicky náročnou cestu osmdesátiletou paní vyžaduje velkou porci odvahy, a ještě více lásky. Režim přitom dělá všechno možné pro dehumanizaci. Nařizuje povinnou účast na veřejných popravách. Jedna z uprchlic vzpomíná, že jí bylo sedm let, když musela poprvé absolvovat tuto podívanou. Přihlížející nesmí veřejně projevit soucit. Přesto si dokázali mnozí zachovat lidskou loajalitu. Ostatně, jak připomínají uprchlíci, nejtěžší pro ně je nemožnost návratu a trvalé odloučení od těch, kterým se uniknout nepodařilo.
